NEVIDITELNÝ PES     //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 29.10.2001
Svátek má Silvie

 Hledání:
 


 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Progresoři lidských práv

OSOBNOST: Zemřel režisér Jaromil Jireš

HUDEBNÍ RECENZE: Shoot to ill !

LIDÉ: kosmonauti v planetáriu

RODINA A PŘÁTELÉ: Holky jsou holt dneska drsný, co naděláte

PSÍ PŘÍHODY: Plot má dvě strany

VÝSADY POSLANCE : Potřebujeme tzv. lepší lidi ?

HALLOWEEN: Příběh Velkého Joe

PENÍZE: Svatba ve světě financí

TÉMA: Homosexualita a tradiční křesťanské hodnoty.

SVĚT: Poslední afghánský král

DISKUSE: Proč bývají diskuse někdy velmi duchaplné?

MEJLEM: Reklama na spotřební úvěry a skutečnost.

ŠKOLSTVÍ: Proč nepodporujeme Olomouckou výzvu

ZDRAVÍ: Osteoporóza
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství

29.10. ŠKOLSTVÍ: Proč nepodporujeme Olomouckou výzvu
kolektiv autorů

Vysoké školy jsou chudé a vláda na ně kašle. Tak nějak lze shrnout situaci panující v českém vysokém školství po většinu uplynulého desetiletí, která se vyhrotila v souvislosti s "kauzou dvou miliard" ministrem Zemanem přislíbených anebo možná nepřislíbených. Bez nich se náš vysokoškolský systém údajně zhroutí, což vedlo k bojovému sjednocení akademických obcí, nyní v jednom šiku vyzývajících k "důraznějším protestním akcím".

Nemůžeme než přiznat, že v nás toto nečekané sjednocení pod velením České konference rektorů nevzbuzuje příliš důvěry. Problém totiž nevidíme v nesplněném slibu jednoho vládního úředníka, ale v dlouhodobé absenci systémových změn, ba dokonce i v absenci vážně míněné snahy takové změny prosadit. Navíc se obáváme, že bouře okolo chybějících dvou miliard představuje zástupný problém, jenž může odvést pozornost od řešení skutečných potíží. Nepřistoupí-li totiž naše vysoké školy ke skutečně upřímné reflexi svého fungování, mohou v jejich rozpočtech zmizet nejen dvě, ale i dvacet nebo dvě stě miliard, aniž by studenti, učitelé a badatelé pocítili sebemenší změnu k lepšímu.

Souhlasíme, že hlavní bolestí českého vysokého školství je chronické podfinancování. To je ovšem v relativně chudé zemi řešitelné jen rozvázáním závislosti na státním rozpočtu, částečným financováním formou školného, jakož i vyššími příjmy z grantů, od nestátních donátorů i z vlastních podnikatelských aktivit. Naše nedůvěra souvisí s poznatkem, že nikdo z dnešních odhodlaných bojovníků nespadl z měsíce - prakticky všichni dnešní rektoři, děkani atd. pracovali ve významných akademických funkcích i v minulých letech. A byli to právě mnozí z nich, kdo se léta aktivně bránili zavedení školného a ze všech sil konzervovali na většině vysokých škol současný stav. Je to stav, kde vedle pár špičkových a spousty průměrných fakult-ústavů-oddělení existují i pracoviště, jež vinou své chabé úrovně jednoduše grantové prostředky nedokáží získat. Stav, kdy dokonce ani o produkty některých ryze aplikovaných oborů na technických, zemědělských či právnických fakultách, pro něž by neměl být problém se uživit, podnikatelská sféra jednoduše nemá zájem, přičemž vysocí akademičtí funkcionáři pokládají eventuální výdělečné aktivity (jako patenty, expertízy, či programy), na nichž by se studenti naučili vůbec nejvíc, za "šmelinu" snižující úroveň výuky.

Každý, kdo se pohybuje v akademickém prostředí a nezavírá oči před skutečností, ví, že problém podfinancování zdaleka není dán jen absolutním nedostatkem peněz. Důležité je také nakládání s nimi - a právě zde mají naši rektoři, děkani a akademické senáty nejvíce másla na hlavě. Je samozřejmě v pořádku, že se vysoké školy navzájem liší co do kvality i cílů. Rozdíly jsou však někdy až příliš nápadné, aniž by je současný systém financování (z větší části peníze "na hlavu" studenta krát koeficient “náročnosti oboru”, plus prostředky na “tvůrčí činnost” zahrnující tak bizarní kritéria, jako je počet docentů a profesorů - tedy jasný povel vysokým školám, aby udělovaly pedagogické tituly úplně každému) jasně reflektoval - a nereflektují je ani ti, kteří se dnes durdí kvůli slíbeným dvěma miliardám. Proč asi konference rektorů nevolá - místo po zvýšení prostředků - po jejich diferencovaném přidělování podle badatelské úspěšnosti, případně praktické uplatnitelnosti srovnatelných oborů z různých škol? Proč se na jedné univerzitě může například na katedře X učit podle nejnovějších poznatků, kdežto na jiné univerzitě se po studentech obdobné katedry vyžaduje znalost 30 let starých skript? Proč se leckde dublují (triplují či kvadruplují) přednášky pro několik studijních skupin, aby bylo čím zaměstnat jinak nepoužitelné pedagogy, kdežto jinde lze stejnou přednášku zvládnout v aule (a pedagog se v ušetřeném čase může věnovat vědecké činnosti)? Proč je nákladnost vybavení kanceláří a reprezentativních prostor tak často nepřímo úměrná výsledkům pracovišť? Mohli bychom pokračovat přes nefunkční knihovny, počítačové učebny a pracovny studentů nedostupné po šesté hodině večerní (jsou ovšem i pracoviště, kde studenti žádné pracovny nemají), "záchranné" transfery peněz v rámci škol z odborně špičkových pracovišť na pracoviště neschopná, anebo pseudogranty, za které se nic nevyprodukuje.

To vše samozřejmě není pravidlem na všech školách, a byli bychom rádi, kdyby se jednalo o situace spíše výjimečné, ale nejčastějším stavem je klasická směs negativ a pozitiv. Guláš, ke kterému přispívá neochota mnoha pracovišť hodnotit sebe sama podle uznávaných mezinárodních scientometrických kritérií (nebo jiných kritérií vhodných pro konkrétní obory), neochota škol brát vážně studentské hodnocení pedagogů (na jedné české univerzitě, která dnes stojí v čele rebelie, byly ještě nedávno výsledky studentského hodnocení tajné), i neochota vedení škol, případně ministerstva, zveřejňovat transparentní a všeobecně dostupná srovnání mezi školami, fakultami a pracovišti. A právě zde vidíme roli jak pro vedení škol, tak koneckonců i pro ministerstvo, které by mělo školy tlačit, a to ekonomicky, k soutěžení podle jednoznačných, ve světě uznávaných a pokud možno férových pravidel. (Jasná pravidla hodnocení mohou korigovat zájem uchazečů o studium, a tím poskytnout i další kritérium pro hodnocení kvality: zájem uchazečů o tu či onu školu.) To ostatní je na vedení škol, jež by se coby veřejnoprávní instituce měly obejít bez otcovského dohledu - pravda nepříliš laskavého - státu.

Disponují totiž i jinými prostředky, než jen nabádáním studentů k jakési blíže nespecifikované revoltě, jež snad by působila věrohodněji, kdyby se studenti bouřili proti rektorům, než když se vážené magnificence na stará kolena vzbouří proti svému ministrovi. Je totiž hlavně na akademických funkcionářích, aby začali explicitně prosazovat sociálně ohleduplný systém placení školného a lobovali pro něj u zákonodárců, studentů i jejich rodičů (čímž mimo jiné vykrystalizují školy, o něž je skutečný zájem). Jen akademičtí funkcionáři mohou prosadit průhlednější nároky na kvalitu svých škol a investovat - ve spolupráci s podniky, municipalitami atd. - do kvalitních lidí. Při všech těchto krocích se na nějakého ministra vůbec nemusejí ohlížet. Až pak, a nikoli nyní, nastane čas požadovat tučnější financování ze strany státu. Současné protestní aktivity nedostatečně poukazují na všechny tyto problémy. Iniciují je lidé, kteří pro jejich řešení sami mohli mnohé už dávno učinit. Soustředění se na nedostatečné financování ze strany státu vyvolává zavádějící dojem, že krize našich vysokých škol je jen otázkou peněz - jakoby po vybojování dvou či dvaceti miliard mělo být vše v pořádku. To v nás vyvolává obavu, že stejní funkcionáři, kteří dnes vyzývají do zbraně, se po očekávatelném přidělení žádané částky ještě víc zakopou ve svých pozicích coby hrdinní spasitelé studentstva. Proto jejich výzvu nehodláme podporovat, a povede-li ke stávce, zachováme se jako stávkokazové.

Martin Konvička, Radim Šumbera, Zdeněk Fric
katedra zoologie Biologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích


Další články tohoto autora:
kolektiv autorů

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: