NEVIDITELNÝ PES     //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Úterý 30.10.2001
Svátek má Tadeáš

 Hledání:
 


 Výběr z vydání:

ŠAMANOVO DOUPĚ: Buďte humanisté, válčete!

ÚVAHA: Vyspělá kultura jako fackovací panák.

POLITIKA: Vladimír Špidla - praporečník budovatelů komunismu

PENÍZE: Profesionální armáda bude levnější

STERILIZACE ROMEK : Někdo si doufejme půjde sednout

RODINA A PŘÁTELÉ: Příběh fialového karfiólu

PSÍ PŘÍHODY: Bart a zimní čas, Bart a psí počasí

ARCHITEKTURA: Znovu tunely na Smíchově a Mrakodrapy na Pankráci

SPOLEČNOST: Neprošel (zákon o registrovaném partnerství)

MEJLEM: Názory a ohlasy čtenářů

SPOLEČNOST: Strašně nebezpečný trend

TÉMA: Kdo tu není normální?

ŽENY: Rady mladým dívkám před vstupem do manželství.

ŠKOLSTVÍ: Podzimní festival vysokoškolského dramatu pokračuje

ZDRAVÍ: Žloutenka, a co s ní?
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství

30.10. ŠKOLSTVÍ: Podzimní festival vysokoškolského dramatu pokračuje
Anna Koutňáková

Na předních českých vysokoškolských scénách uvádí nyní domácí divadelní soubor Zeman & Zeman Theatre svou vlastní nejhranější hru (jejich ”Rozpočtový tanec na konci léta” byl před nedávnem uveden na prknech předního parlamentního divadla) s příznačným a mnohé napovídajícím názvem ”Tak dobře, ty dvě miliardy si sežerte, ale počkáte si”. Podzimní festival vysokoškolského dramatu bude patrně pro značný zájem prodloužen až do jarní sezóny. Současné události v oblasti vysokých škol upoutaly pozornost i některých divadelních kritiků. A to už je co říci.

Zpočátku méně poutavá hra českého dramatika Eduarda Zemana tentokrát pro změnu z vysokoškolského prostředí (předchozí autorova jednoaktovka ”Jak se vám libí můj školský zákon” veřejnost zjevně tolik nezaujala) s názvem ”Já vám ty dvě miliardy sice neslíbil, ale budiž” v nastudování pražského Divadla v Karmelitské před nedávnem zahájila několikaměsíční festivalový maratón, na kterém s železnou pravidelností, a za neskrývaného nesouhlasu dramaturga i režiséra, stále a znovu vystupují početné akademické sbory vysokoškoláků i ctihodných akademiků věhlasných jmen, které mají stále větší chuť k tomuto skupinovému špektáklu. Česko je vůbec v posledních několika týdnech svědkem řady dramatických divadelních představení, které jakoby nemají konce.

Osou Zemanovy tragické balady, která byla původně autorem koncipována jako komorní psychologické drama pro několik vybraných diváků, je nezvykle rozehraný milostný příběh mezi vládou, rektory vysokých škol a poslanci českého parlamentu. V pozadí tohoto pro diváka poněkud komplikovaného vztahu se ovšem poněkud monstrózně tyčí jakési nevyslovené mystično, fatální spojení s oposmlouvou i její popírání a drsně rustikální erotika naznačená až příliš dlouho přehrávanou scénou na ”vadí-nevadí”. Režisér tohoto dramatu a premiér v jedné osobě však tyto významy ve shodě s dramaturgem a méně úspěšným spoluautorem stále nápaditěji rozehrává v psychologicky stupňovaném sarkasmu, který nakonec vyznívá sice trochu konvenčně, a bez ohledu na drásavě naturalistické scény obcování s napjatou vysokoškolskou komunitou, kterou nepokrytě oba opovrhují pro její dětinskou zpozdilost projevující se trucováním za scénou dramatu a nekonečným vydírání dalších a dalších částek neskromně zvyšujícího se kapesného.

Nelze ovšem popřít, že inscenace má nejen místy zajímavý a dramatický děj, ale i nápaditou výtvarnou podobu - dvě kontrastně stylizované scény tohoto dramatu - zadumaně tichou úřadovnu ministra školství a na druhé straně akademické auly přeplněné vládou osočovanými komparsisty - spojuje jedno věčně se opakující téma, kterým jsou všemi veřejně opovrhované peníze. Již tato dispozice je sama o sobě výmluvnou metaforou dramatického děje bez konce, kde divák poděšen zjistí, že podstatou dramaticky stupňovaných zápletek již peníze ani tak nejsou, ale nasratost většiny protagonistů kolotajících na scéně se v důsledku jejich dlouho popíraného nedostatku na obou stranách scény stále stupňuje. Také představitel postavy Kritického politika zosobněný samotným Eduardem Zemanem, podává na scéně mimořádný výkon. Svou křehkou zranitelnost i postupně se rodící odhodlání odehrává nejen očima a zvláštními skoro nekoordinovanými pohyby, ale i argumentační frazeologií, která uvádí ostatní protagonisty dramatu do vytržení a extatického varu. Jeho zkoumavý a zpola plachý pohled mnohé diváky současně mrazí i provokuje k dalším netušeným epizodám.

Není pochyb o tom, že všichni herci dokážou vytvořit dramatickou scénu, ”podržet” ji, zastavit čas, prožít okamžik s palčivou revoltující nenuceností, jakoby ve chvatu a hysterickém úsilí, aby se ”něco dělo”. S jazykem si suverénně až artistně pohrávají, dá se jim až závidět jejich přirozená schopnost používat slovo i jazyk s vírou, že něco znamená, že skrze něj lze stvořit vnitřně bohatou učící se společnost, která nás strhne, s jejímž osudem souzníme,a i když jde o látku vlastně akademickou, právě dnes cítíme hru jako zoufalý výkřik či vzlyk nad nemožností se dorozumět, nad nepoučitelným lidstvím, opakujícím stále stejné chyby, trapasy, omyly, ale i předvolební sliby. Je to snad málo na jeden podzimní festival?


Další články tohoto autora:
Anna Koutňáková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: