Ráno jsem otevřel domovní dveře - Bart se už hrnul podle mé nohy - a strnul: na terásce před dveřmi panáčkovala veverka a v pacičkách držela vlašský ořech. V ten okamžik se stala vycpaninou - a taky Bart připomínal spíš bojovnou sochu maršálka Radeckého, než krvežíznivého psa.

Ustrnutí trvalo jen krátce.
Veverka pustila z paciček ořech a jediným skokem se přenesla ke sloupku pergoly. Jak správná světaznalá veverka nehodlala po sloupku šplhat po straně psu přivrácené (odborně, ve veverčí terminologii jde o nápesnou stranu), nýbrž skočila dál, udělala kličku a vrhla se na sloupek po straně od psa odvrácené (odpesná strana).
Hm...
Sloupek není dřevěný. Pergola je svařená ze železných jeklů 12 x 12 cm... Jsou prý hasiči, kteří dovedou vylézt nahoru po hasičské klouzací štángli; nejsou na světě veverky, které by dokázaly vylézt po železe.

Naštěstí je Bart asi takový lovec, jako já jsem hvězda klasického baletu. Rád bych byl Nurjevem, chybějí mi fyzické disposice. Veverka udělala dva marné pokusy na téma leze, leze po železe a pak skočila mezi větve velmi píchavého cesmínového keře a odtud bylo kousek na lískový keř a šup na plot k sousedům, dřív než Bart stačil udělat haf.

Šli jsme pak na procházku a Bart byl nadšený a rozkohoutěný a zkoušel mi vyprávět, jak to té drzé veverce vykreslil, jak jí ukázal, zač je toho loket. Nechal jsem ho při tom. Spíš jsem byl zvědav, zda veverku opravdu vyděsil. Jak jsem to měl poznat?

Poznal jsme to snadno.
Když jsme se vrátili domů, odhozený vlašský ořech už přede dveřmi neležel, chladnokrevná veverka, sotva se vydýchala a zjistila, že ten černý pitoma je pryč, se pro něj vrátila.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: