Úterý 6.11.2001
Svátek má Liběna

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

Komentář týdne 30.10.-5.11.

ZAMYŠLENÍ: Temelín v listopadu 2001

POLITIKA: Několik poznámek ke kongresu ODS

ŠAMANOVO DOUPĚ: Chvála "technokracie"

EKO: Mediální flašková vojna

RODINA A PŘÁTELÉ: Hračky se hraním ničí

PSÍ PŘÍHODY: Jestlipak by se popasovali?

VESMÍR: 2001 Marťanská odysea - první snímek

ARCHITEKTURA: Skončila výstava 10 století architektury

SAKRYŠ: Internet krále Klacka

SLOVENŠTÍ LEPŠÍ LIDÉ : Nevyšetřují spiťáka, ale policisty

FEJETON: Politická satira

ŠKOLY: Stávková pohotovost: Nuže, povstaň lide školský!

PENÍZE: Vy ještě chodíte do zděných obchodů?

ZDRAVÍ: Sexuální život slavných – Petr Iljič Čajkovskij
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Internet

6.11. SAKRYŠ: Internet krále Klacka
Petr Holeček

Byl jsem okolnostmi donucen využít služeb internetové kavárny. A pokud já mám jít do internetové kavárny, to je jako když člověk musí k zubaři. Ne, že bych byl nepřítelem kávy nebo internetu - obojí miluji, zvláště ve vzájemné kombinaci, ale jen doma, doma, doma. V okolí svých zápisníků, poznámek, nástěnky, knih, disket, cédéček a lednice. Ne někde v kavárně. Brrr.
K této nepříjemné návštěvě mě donutila velice prozaická událost. Jak se v počítačové hantýrce říká „klekl mi hadr“ aneb můj pevný disk vypověděl svou ne zrovna krátkou službu. Možnost internetového připojení z tepla domova byla ta tam. Počítač jsem zapnul, ten zablikal, oznámil něco o invalidech a fatálních errorech, znovu zablikal a bylo vystaráno. Ani Y2K mě takhle nepřekvapilo. Bylo něco před polednem a já musel poslat e-mailem nějaké fotografie. Polil mě pot. Musel jsem do internetové kavárny.
V Rock Café měli ještě zavřeno, šel jsem tedy naproti, do paláce Metro. V jeho průchodu je také jedna kavárna. „30 Kč / 15 min.“, přivítala mě cedule. „Co?“, vytřeštil jsem oči. Ne, že bych si pro třicet korun nechal vrtat koleno, ale vždyť doma platím patnáct korun za hodinu. Ovšem, je to večer, ale kdy jindy nerušeně surfovat po síti, že? Pokud bych teď doma odeslal jeden e-mail, měl bych to maximálně za búra. Tak tohle podporovat nebudu, řekl jsem si. Platit za utrpení v kavárně a ještě tolik.
Vzpomněl jsem si na další, kolem které chodím už dlouho. Vždy s odporem koukám dovnitř, ale dnes se karta obrátila, musím tam. Ty fotky nejsou životně důležité, ale slíbil jsem je. Šel jsem tedy do Jungmannovy ulice č. 23 a přistoupil ke dveřím. Nad mou hlavou vlála vlaječka „Prague i-net point.“ Světelná tabule hlásala „25 Kč / 15 min.“ Ach jo, co můžu dělat. Vstoupil jsem dovnitř. Mladík za pultem mi dal vybrat z kuřácké či nekuřácké části. Bylo mi to jedno a tak mě poslal „na patnáctku“ do části pro kuřáky. Bylo zde asi deset počítačů, jen u jednoho seděl mladší pán a hrál nějakou strategii.
Usedl jsem na židli a scenérie přede mnou mi vytřela zrak. Maličký „čtrnáctipalcový“ monitor a samotná plocha? Ikony tak velké, že by se daly vystřihnout a pověsit na stěnu. Pixelové rozlišení tak akorát pro dědečka Hříbečka, který od té doby, co mu na frontě v Uhrách vystřelili oko, špatně vidí. Inu dobrá. Co se počítá, samotná rychlost připojení byla dostačující. Aby taky ne, jsem přece v internetovém bodě. Ale ten monitor... no nic. Spustil jsem portál, na kterém mám zřízenou adresu. Věta „Napsat nový e-mail“ byla přes celou obrazovku. E-mail jsem napsal, ale nemohl jsem najít zavináč do adresy. Zkoušel jsem všechny zkratky a fígly, zavináč ne a ne naskočit. Po pár minutách jsem si všiml, že mám přepnuto na španělskou klávesnici. Proboha.

Vsunul jsem disketu do mechaniky. Dal jsem příkaz k přidání souboru, ale nic. Zkoušel jsem to několikrát, nic. Zařízení prý není připraveno. Kontrolka ani neblikla, disketa se nenačetla. Hm. Zašel jsem za tím zřízencem a povídám o problému. Okay, sedněte si k „šestnáctce.“ Učinil jsem tak. Monitor byl stejných rozměrů, dokonce i rozlišení nezklamalo. Napsal jsem e-mail, chtěl najít zavináč, ale ouha. Nic, žádné zkratky nefungovaly. Nemyslete, byl jsem už poučený, ale přepínání jazyka na dolní liště chybělo úplně. Zabořil jsem obličej do dlaní a málem se rozplakal. Mladý pán, co hrál strategii odešel za pult zřízence a něco tam štrachal. Ježiši, to není zákazník? Kam jsem to vlezl, že tu nikdo není? Chtěl jsem si dát kafe, ale to tady zajišťoval pouze „nádražní“ automat. Nepřekvapilo mě to. Naštěstí jsem si vzpomněl na tabulku znaků, zavináč se nakonec objevil pod zkratkou „Alt+64“, ale trvalo mi to dlouho. Ale co, říkal jsem si. Když zřízenec ví, že mi nefungovala mechanika, nemůže mi počítat čas, ne? E-mail jsem poslal, vytáhl disketu a kouknul na hodinky. Jupí, byl jsem tu třináct, čtrnáct, maximálně těch patnáct minut. To byla ale anabáze. „Padesát korun prosím“, zněl hlas zřízence. Podlomila se mi kolena. Včera jsme hodně oslavovali, tenkrát se mi z toho ještě potily dlaně. Žádného pěstního účtování jsem tehdy nebyl schopen. Vysolil jsem jednu červenou Anežku Českou, povzdechl si, mrknul na zřízencovy prázdné oči a bez pozdravu vzal za kliku. Měl jsem se hádat, vysvětlovat a smlouvat? Proč, kvůli tak samozřejmé věci jako je internet nebo slušnost? Ne, to po mě nechtějte. Ještě bych někomu něco rozbil. Do internetové kavárny prostě už zase nějaký ten rok nepáchnu. To si radši pořídím letku poštovních holubů a deset hardisků do zásoby.


Další články tohoto autora:
Petr Holeček

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: