Pátek 9.11.2001
Svátek má Bohdan

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

BURIANOVO KAFE: Hlídači slov

POLITIKA: Všichni prezidentovi kritici

PA-VĚDO: Pí-voda aneb Agresivita šarlatánů.

TÉMA: Boj křesťanství a islámu?

RODINA A PŘÁTELÉ: Nevaž se a vodvaž se? Blbost!

PSÍ PŘÍHODY: Lepší sušenka v hubě, než...

SVĚT: Cesta do Evropy

HUDEBNÍ RECENZE: Máte také chuť?

SLOVENSKO : Hrůza - zas všechno jen těm Čechům !?

ZAJÍMAVOSTI: Střípky z Ameriky

MÉDIA: NÁMĚTY PRO BALVÍNA

MEJLEM: Čtenáři píší své názory a ohlasy

PRÁVO: Návrh na změnu ústavy proti parlamentnímu systému

PRÁVO: Zákony o půdě a transformaci flagrantně zneužity

MEJLEM: Jeden dobrej vtípek
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Austrálie

9.11. SVĚT: Cesta do Evropy
Jerry Plšek

Já vím, že pod tímto názvem se obyčejně dočtete něco velmi důležitého o tom, jak se stát, nebo nestát, další malou hvězdičkou věnce, kolem písmen EU, ale tentokrát je to o něčem jiném. Tentokrát se jedná o skutečnou cestu do Evropy. Mou cestu a téměř čtyřtýdenní pobyt a také trochu o cestě zpět. Ono všechno vlastně souvisí se vším a tak je docela možné, že se dočtete něco, co se vstupem do EU docela souvisí, i když to nebylo mým úmyslem.

Odlet z Austrálie připadl na třetího října a přiznám se, že i když jsem Evropu navštívil za posledních let dosti často, tentokrát jsem cestoval s určitým neklidem, protože jsem měl v podvědomí obavu z hrozící odvety USA za teroristický útok 11. září. První změna byla patrná hned na letišti v Sydney, při odbavování zavazadel. Roentgenové prohlížení kufrů jsem v minulosti zažil jen při cestě do Egypta a zákaz cestovat s ostrými předměty v příručním zavazadle, které si sebou cestující bere do kabiny letadla, je rozhodně novinkou. Nejen kapesní nože, ale dokonce i kleštičky na nehty byly nemilosrdně odstraněny z příručních zavazadel a skončily svou životní pouť ve velké krabici o jejíž obsah snad příslušníci bezpečnostních složek metají los po pracovní době. Zlé jazyky sice tvrdí, že obsah krabice je denně prodán ve veřejné dražbě a peníze poslány do Afganistanu jako pomoc válce postižené zemi, potažmo tedy Talibanu a Ladinovi, ale já spíš věřím na to metání, už proto, že to zní jako citát z bible.

První, zhruba desetihodinový, úsek letu jsem absolvoval v B777-400 patřící společnosti Thai Airline ze Sydney do Bangkoku, bez čehokoliv, co by stálo za pár řádek. Cesta sice vede přes největší muslimský stát na světě, Indonésii, ale výcvikové tábory teroristů, kterých je tam možná víc než v Afganistanu ještě nejsou na řadě na bombardování a tak vesele produkují darebáky pro akce na Filipínách, v Izraeli a organizují "prodej" uprchlíků do Austrálie i Evropy.

Druhou, "kritickou" část letu z Bangkoku do Frankfurtu, která trvá víc než jedenáct hodin, jsem strávil v pohodlném křesle business class, B747-400 německé Lufthansy, což mě umožnilo neustále sledovat průběh cesty na obrazovce mého televizoru, bez ohledu na to, jestli se v nabízených dvanácti filmech policajti a zloději honili v bláznivých auto honičkách po ulicích Newyorku nebo Rambo typy "naších hochů" stříleli od pasu z kulometů, které normálně vozí tank a kterým nikdy nedojdou náboje, nepotřebují se nabíjet a nikdy se neminou cíle. Možná, že tam byly i filmy s návodem pro jinou formu násilí, ale ty jsem kvůli výše jmenovanému zájmu o trasu cesty přehlédl, nicméně jsem si jist, že jistě poslouží, jako předloha a příklad pro budoucí teroristy a způsobí některou z budoucích katastrof lidstva.

Letěli jsme přes Pakistan, nebezpečně blízko (podle mých představ) jižní hranice Afganistanu a k mému překvapení, jsme hranici Afganistanu sledovali i při letu nad Iránem. Nějak mě s toho "vyschlo v krku" a tak, místo abych přivolal letušku, jsem se vydal za alkoholem k prameni. Pravděpodobně jsem přišel velmi nevhod, protože dvě děvy, které se staraly o většinou spící cestující našeho oddělení, právě asi soutěžily o možnost členství v klubu "šesti mil" za pomoci druhého pilota, nebo prvního důstojníka, což je totéž, ale označení "první důstojník" zní lépe. Po jakési zdvořilostní frázi a jednom koňaku jsem se ho zeptal, na nebezpečí naši pozice. "O, žádnej strach. Kdyby se něco chystalo, tak nás sem nepustili". Na mou otázku, co by se stalo, kdyby nás zpráva o útoku na Afganistan zastihla na cestě, jsem dostal vcelku uspokojující odpověď. "Tak bysme holt přistáli v Indii, natankovali plný nádrže a obletěli ten svrab přes Čínu a Rusko". Dal jsem si ještě jeden koňak na cestu k svému křeslu, ale neodpustil jsem si poslední otázku. "Jakou šanci má naše letadlo na únos". Odpověděl bez dlouhého přemýšlení: "asi osm ku jedné". Po pravdě řečeno, čekal jsem ujištění o tom, že nám se nic takového nemůže stát. nebo něco v tom smyslu a tak mě chvíli trvalo, než jsem se zeptal, co tím myslí. Svou důvtipnou odpovědí jistě zazářil na nebi přízně obou přítomných děv. "No podívej! V letadle je přibližně 400 cestujících, z toho asi padesát Arabů. To je jedna ku osmi ne?" Když máme tak chytrého druhého pilota, kapitán musí být genius. Zbytek cesty jsem klidně spal. Druhý den bylo nad Černým mořem sestřeleno Ukrajinskou raketou, Ruské dopravní letadlo. Necelých čtyřiadvacet hodin poté, co jsme tam proletěli my. A já vůl se bál teroristů.

Frankfurt - Vídeň je vlastně jako domácí linka. Let trvá jen asi hodinu a jeden nepotřebuje pas a celníci nejsou nikde vidět. O to markantnější je přechod ze světa EU do světa "divočiny", hranice Rakouska a ČR. Polské vozidlo před námi je prohlíženo lupou a hranice mezi Rakouskem a ČR je daleko patrnější než v roce 1990. Ještě že můj obličej a obličej mého přítele Milana, patří do kategorie "přátelské nevinnosti".

Brno mě přivítalo jako obvykle. Na cestě k mému dočasnému bydlišti, jsem potřeboval koupit několik maličkostí. Jakýmsi omylem jsem požádal o pomoc prodavačku, při výběru vody, kterou jsem se chtěl zásobit, abych nemusel pít samé pivo. Hned jsem se cítil jako doma, když mě ujistila, "že přece ona nemůže vědět, která by mě vyhovovala".

Nakonec má asi pravdu. Jak si dovoluji ji obtěžovat takovou nehorázností. Každý přece dobře ví, kterou vodu normálně kupuje. Teď mě tak napadlo. Hergot, co vlastně teče z těch vodovodních kohoutků? Nebo je to jen na umývání? Proč musí lidé platit za vodu dvakrát?

Fotografování není žádná legrace. Zvlášť to digitální. Složitost některých aparátů si pro svou obsluhu vyžaduje téměř vysokoškolského vzdělání. Vždycky jsem si myslel, že existuje nějaká souvislost mezi fotografováním, foto přístroji a geografii. Nevím proč. Možná proto, že dalekohledy a fotoaparáty se prodávají ve stejných obchodech. Proto mě překvapuje, že člověk, odborník na fotografování, kterého i takový Canon přivleče z Prahy do Brna na Invex, aby o fotografování přednášel, dokáže v Brně, s mapou v ruce, zabloudit. Nemůžu ho jmenovat, ale když mě Aston v půl jedenácté volal od brněnské přehrady, (schůzku jsme měli v devět), že "už dvě hodiny bloudí po Brně a furt ne a ne se trefit do Masarykovy čtvrti", tak ve mně háraly hned dva pocity. Pocit obdivu, jak někdo může bloudit dvě hodiny ve městě, ve kterém cesta z jedné strany na stranu protější netrvá víc než deset minut a pocit radosti, že se Aston nikdy nerozhodl emigrovat. Jednak by se mohlo stát, že třeba místo do Kanady, mohl skončit na Sibiři a kdyby se mu i náhodou povedlo dostat do nějakého většího města, tak šance na to, že by se v Sydney dopravil do práce a zpět domů, je minimální. Největší problém ovšem byl, co s flaškou výborného australského vína, kterou jsem pro něj přivezl, jako "platbu" za knížku, kterou v tom autě vozil sebou a kterou mě slibuje už dva roky. Vlastně to vůbec žádný problém nebyl.

Zato docela nevinná zmínka o golfu u večeře, dokáže způsobit problémů hned několik. Možnost zahrát si golf na Karlštejně jsem si rozhodně nemohl nechat ujít ani kvůli takovým překážkám, jako je naprosto nevhodné oblečení a obutí, kterým jsem v dané chvíli disponoval. Každý hráč golfu musí nějak omluvit svůj neúspěch a já samozřejmě nejsem výjimkou, ale ani kalhoty padající při každém prudším pohybu, nebo boty, vhodné pro cokoliv, jen ne golf, neomluví 115 "of the stick". Hříště samé, je nejlepší, jaké jsem v ČR zatím viděl a moje video kamera mě pomůže chlubit se mým australským, golfovým přátelům záběry, které hned tak někde jinde ve světě nepořídíte. Sytá zeleň hříště, zrcadlové hladiny vodních překážek s pozadím hradu Karlštejna jsou obrázky, kterými se budu chlubit po zbytek života. Jen ty golfové rukavice by tam mohly být trochu levnější. Vnáší to do mých kupeckých počtů zmatek. Večeře pro čtyři se vším pitím, v "slušné" restauraci, za méně, než kolik na Karlštejně chtějí za jednu rukavici, (1050Kč) je pro mě matematickým rébusem.

Zvláštní kapitolou mých návštěv v ČR je sledování televizních pořadů. Skutečnost, že stát má tu drzost a nutí majitele televizních a rozhlasových přijímačů platit měsíční poplatky i když třeba "veřejnoprávní" stanice nesledují, je případem pro úřad OSN který má na starosti vyšetřovat omezování lidských práv. Systém, podle kterého se programy ČT jedna opakují nejprve na ČT jedna a později na ČT dvě jsem nepochopil, ale o "vysoké" kvalitě politických pořadů a jejich moderátorů není pochyb. Jedinou změnou k dobrému je skutečnost, že místo "Strana a vláda rozhodly" začínají televizní zprávy slovy "Vláda na svém zasedání rozhodla". Rozhodnutí samotná se ovšem ani tak moc neliší od těch z dob strany a vlády. Poslanecká imunita, jedinečná ve svém rozsahu, zřejmě chrání poslance nejen před následky jejich činů, dobrých nebo zlých, ale mnohé poslance i před nebezpečím zdravého rozumu. Ovšem práci mají dnešní poslanci daleko lehčí, než ti předrevoluční, protože mají pro zdůvodnění svých rozhodnutí daleko širší výběr. Ono tož za totality bylo někdy asi dost těžké najít "vzor" podle kterého rozhodli, protože mohli hledat jen v SSSR. Dnes mají k dispozici celý západní svět a blbost kvete všude a pořád, zvlášť pro ty, kteří ji hledají.

Čas je neúprosný pán a cesta na jižní polokouli neodvratná. Rakouská letištní policie svedla neúprosný boj s mým osobním zavazadlem, protože ve svých útrobách skrývalo elektroniku tří kamer, dvou mobilů a mnoho jiných podezřelých věcí. V okamžiku, kdy se přehorlivá Rakušanka začala pokoušet o přezkoušení provozu schopnosti mých kamer jsem hlasitě zaprotestoval, což mě vyneslo "odstavení" do kouta a přivolání skutečné policie. Ti se nejprve zajímali o skutečnost, že cestuji pouze v košili, bez saka nebo jiné teplé pokrývky horní poloviny těla a podle všeho to byla jedna z příčin, proč si mě bdělá úřednice všimla. S vážnou tváří jsem jim prozradil, že sako je v kufru (skutečnost), protože se mě nechtělo vyndávat všechny nože a ostré předměty z kapes (lež) a také proto, že v letadle, Singapuru a Austrálii je sako vlastně na nic, protože je tam teplo (skutečnost). S tím souhlasili a naštěstí také uznali, že jejich kolegyně přehnala svou horlivost a že není zapotřebí kroutit každým knoflíkem, aby se dokázalo, že nejsem terorista a propustili mě z mého uvěznění. Už jednou mě hrozil Brixen, když naše vozidlo postrádalo přední espézetku. Jestli "provedu" něco potřetí, určitě mě popraví za úsvitu. Duch Habsburků je živ a zdráv a to ti pohrobci Marie Terezie netuší, že jsem Čech. To by teprve byla mela. Rád bych se té paní na rozloučenou zeptal, jestli doma náhodou nemá bedýnku na oddělení špinavého elektrického proudu z Temelína, od čistého z tepelných elektráren, ale její Angličtina a moje Němčina takovou možnost naprosto vylučovaly.

Ve Frankfurtu mě příruční zavazadlo neprohlíželi vůbec a v Singapuru jim moje elektronika nevadila. Singapurské aerolinky mě překvapily příborovými noži z plastu. Vidlička byla kovová a bodce ostré, tedy rozhodně nebezpečnější, než obyčejně tupé, příborové nože. Trasa letu z Frankfurtu do Asie se ničím nelišila od trasy opačným směrem, přesto, že akce "odveta" je v plném proudu. Křižovali jsme dráhu jak bombardovacích letadel, tak plochodrážních raket. Neviděl jsem ani jedny ani druhé, ale nijak se mi po nich nestýská.

Moje kritické poznámky k dění v ČR jsou psány ČESKY a pro Čechy doma i ve světě. Jako zarytý čechofil je do Angličtiny překládám asi takto: Všechno je v ČR perfektní. Řídím se totiž baťovským heslem: "Když jste nespokojeni, řekněte to mě. O své spokojenosti vyprávějte druhým".

Jerry Plšek


Další články tohoto autora:
Jerry Plšek

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: