Pondělí 19.11.2001
Svátek má Alžběta

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

KONFLIKT: Al Kajda se stahuje do hor

POLITIKA: Dlouhá vyjednávání s nejasným koncem

MROŽOVINY: Intelektuálové

POLITIKA: O pláči Ústavy české

ZAMYŠLENÍ: K 17. Listopadu 2001

RODINA A PŘÁTELÉ: Okamžiky dálničního zoufalství

PSÍ PŘÍHODY: Nastal čas zimních pneumatik

SLOVENSKO : Internetová lumpárna

SAKRYŠ: To byl cirkus!

CO KDYŽ TO BYLO TAKHLE: Havárie ponorky Kursk

ČAJNÍK: Já jen projíždím

ZDRAVÍ: Sexuální život slavných – Král Karel II.

NOVÁ KNIHA: Utřete tělesné šťávy

SVĚT: Pákistánská domácnost

PENÍZE: Životní pojištění jako daňový nástroj
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

19.11. MROŽOVINY: Intelektuálové
František Novotný
Podle slovníkového výkladu označuje slovo intelektuál rozumově, vědecky, teoreticky, umělecky činného vzdělaného člověka, hanlivě pak člověka planě teoretizujícího. Podle jiného, za komunistů vydaného slovníkového hesla, je intelektuál vzdělanec duševně pracující, příslušník pokrokové inteligence, hanlivě opět člověk se sklonem k planému teoretizování.
Přiznám se, že mi tyto definice tak zcela nesedí, pokud si dobře vzpomínám, za bolševika se vzdělancům nenadávalo do intelektuálů ale příznačně do inteligentů! I když jsem si vědom, že význam omezuji, soudím, že to, co činí intelektuála skutečným intelektuálem a odděluje ho od běžného vzdělance - inteligenta, je přemýšlení o věcech veřejných a vyslovování veřejných soudů o těchto rés publica za účelem ovlivnit mínění veřejnosti.
Intelektuál je typickým produktem evropské kultury, jehož základy jsme si odnesli z antického Řecka, kde pro Evropu objevili "lásku k moudrosti" (filozofii) a připustili, aby se myslitelé pletli do politiky. Zde má také kořeny skepticismus, ironie a pohrdání autoritami, což jsou dodnes typické vlastnosti západního intelektuála, a což jej odlišuje od myslitelů jiných civilizačních okruhů, o nichž hovoříme jako o mudrcích nebo duchovních vůdcích. Jenom západní intelektuál je schopen úvah podle maximy, že nic není svaté!, a prosazovat je do praxi.

Intelektuálové byli hnací silou myšlenkového kvasu, který vedl k urychlenému vývoji Evropy a vykrystalizoval do názoru, že zdrojem moci je lid a nikoli Bůh, tedy do demokracie a občanského principu podle hesla Velké francouzské revoluce volnost, rovnost, bratrství.
Intelektuálové jsou ale také odpovědni za komunismus a v podobě německých a rakouských ariosofistů i za fašismus. V současnosti jsou to především oni, kteří v Evropě vytvářejí mediální kulturní proud, názorovou platformu, jíž se těžko odolává. Svou šťouravou schopností dívat se na věci z "té druhé stránky" jsou požehnáním i prokletím západní civilizace.

Mediální kulturní proud.
Z rozvojem mediálních technik, jakými byl napřed film, později rozhlas a posléze televize, dostali intelektuálové do rukou prostředky, kterými mohli přímo působit na veřejnost. Pravda, odjakživa stáli v pozadí vládců jako šedé eminence nebo mozkové trusty, avšak nyní, v kombinaci s tiskem, jímž zasahovali do politiky již v 19. století, se dokázali obejít bez prostředníků (co se týče rozšiřování svých názorů, nikoli však jejich realizování). V průběhu 20. století tak vznikl mediální kulturní proud, který především v Evropě vytvořila intelektuální elita.
Tento kulturní proud pak rozhoduje, co je vhodné si myslet, a co nikoli. Nejen komentáři, články a televizními moderacemi, ale i uměleckými díly, která produkují jeho příslušníci, vytváří představu toho, co je podle názorů intelektuální elity společensky progresivní, pokrokové a politicky korektní, a co nikoli.
Na tom by nebylo nic špatného, kdyby právě v 20. století tento kulturní mediální proud obludně neselhal s komunismem, kdyby existovaly alternativy, kdyby právě média nepůsobila jako selektivní zesilovače, které vedou k unifikaci "módních" intelektuálských názorů, takže vzniká v podstatě jednolitý kulturní mediální proud.
Kdybychom si prošli životopisy význačných umělců, vědců a vzdělanců 20. století, pak bychom zjistili, že značný počet byl přímo členy příslušných komunistických stran a drtivá většina s komunismem sympatizovala do té míry, že intelektuálové - odpůrci komunismu byli umlčování a vyvrhováni jako "cizí" tělesa.
Funguje zde i princip módnosti. Názory, které se příčí kulturnímu mediálnímu proudu, se pokládají za staromódní, za pasé, a kdo je zastává, je zesměšněn. Současná intelektuální móda pak předepisuje asi toto:

1. Především implicitní levicovost, dědictví po komunistické minulosti. Projevuje se hlásáním socialistických myšlenek, okázalým pohrdáním konzumní společností, jejíž plody se ale pilně hromadí, a nebezpečnou tolerancí k extrémní levici, po právu upírané extrémní pravici.
2. Ekologické názory, přecházející až do podpory ekologických extremistů (jinak by nebylo možné, aby šéfredaktorem tiskového orgánu českých spisovatelů byl ekologický aktivista Patočka). S tím souvisí nedůvěra k technologickému charakteru vlastní civilizace a odpor k jaderné energii.
3. Odpor k expertnímu systému a uznávání tzv. "nevládních organizací", jež intelektuálové zhusta sami rádi vytvářejí (přičemž nevadí, že jejichž legitimita a finanční toky jsou obvykle pochybnější než u politických stran, o státních expertních institucích ani nemluvě).
4. Horování o občanské společnosti, která, v mírné nadsázce, má být zase tím společenským všelékem, za jaký předchozí generace intelektuálů pokládaly právě komunismus.
5. Pacifismus. Opovrhování armádou a i přes názornou lekci, jakou Evropě uštědřil fašismus, nepochopitelné lpění na politice smiřování podle morální zásady, že odpověď násilím na násilí nic neřeší. Argument, že jedině tak si může napadený člověk uchovat život, intelektuál neuznává - mlčky spoléhá na skutečnost, že špinavou práci za něho udělá někdo jiný.
6. Univerzalistický pohled na svět, z něhož vyplývá, že Západ má povinnost šířit demokracii a lidská práva ve svém pojetí (rozuměj - v jejich pojetí intelektuálů) po celém světě.

Této intelektuální módě v podstatě podlehla celá západní společnost, aniž si uvědomila, že tatáž informační technologie vytvořila jinde na světě jiné kulturní mediální proudy a že především bod 6 oblékl Západu po zhroucení komunismu "královy šaty" ze známé Andersenovy pohádky.

Lidská práva.
Poté co se komunismus definitivně zdiskreditoval invazí do Československa v roce 1968, přešel mediální kulturní proud na druhou stranu barikády a "boj" za komunismus nahradil "bojem" za lidská práva. Nikdo z intelektuálů na Západě a v těch evropských zemích, v nichž právě doktrína lidských práv k pádu komunismu přispěla dílem největším (Charta 77), nepochyboval o univerzálnosti těchto práv. Vyslovit opačný názor znamenalo svatokrádež, ačkoli již začátkem devadesátých let se prokázalo, že demokratizace byla prakticky úspěšná jen v zemích se silným křesťanským a západním vlivem. Z oblasti bývalého SSSR se bez problémů demokratizovaly pouze pobaltské republiky, kdežto v pravoslavných republikách se úroveň demokracie a lidských práv stále značně liší a v muslimských republikách jsou i dnes vyhlídky neutěšené. Nicméně pod vlivem převažujícího kulturně mediálního proudu intelektuálů se stalo šíření demokracie prioritou Západu, což zdůraznil i prezident Clinton ve volební kampani v roce 1992.
Jenže tyto snahy v devadesátých letech žalostně selhaly, a je vinou mediálního kulturního proudu, že toto selhání nereflektoval a stále hnal západní veřejnost do marného boje. Jestliže intelektuálové selhali v případě komunismu interně, v rámci vlastní civilizace, selhali v minulém desetiletí intercivilizačně a vytvořili falešný obraz světové skutečnosti, z něhož nás všechny vytrhl až šok 11. září 2001.
Argumenty jsou opět z knihy "Střet civilizací" Samuela Huntingtona:
Všechny nezápadní civilizace dokázaly nátlaku Západu v této otázce vzdorovat, největší odpor se objevil v islámských zemích a v Asii. Asijští publicisté Západ opakovaně upozorňovali, že stará doba závislosti a podřízenosti dávno minula, že Všeobecná deklarace lidských práv OSN mohla vzniknout koncem čtyřicátých let jenom proto, že Západu přináleželo polovina světového hospodářského produktu.
"Snahy podporovat dodržování lidských práv v Asii musí rovněž vzít v potaz změnu globální distribuce moci po studené válce," řekl nikoli čínský, ale vysoký singapurský! představitel.
Čína si vybojovala doložku nejvyšších výhod, aniž musela přistoupit na dohodu o lidských právech, takže v roce 1994 řekl Richard Nixon, že současná ekonomická moc Číny činí lekce USA o lidských právech nerozumnými, během deseti let je učiní irelevantními a během dvaceti z nich udělá cosi směšného. Dále, rezoluce o dodržování lidských práv při hlasování OSN nikdy neprošly, neboť je mnohé členské státy pokládaly za "imperialismus lidských práv". Rozdíly mezi Západem a ostatními civilizacemi v pojetí lidských práv a omezená schopnost Západu dosáhnout svých cílů se plně projevily na Světové konferenci OSN o lidských právech ve Vídni roku 1993. Blok asi 50 nezápadních států přehlasoval Západ a připravil mu zdrcující porážku - odhlasovaný dokument dokonce zaostává za původní Všeobecnou deklarací lidských práv OSN z roku 1948!
Dva názory pozorovatelů:
1. Mezinárodní režim lidských práv z roku 1945 je minulostí, americká hegemonie je narušena. Evropa zůstává i po událostech roku 1992 pouhým poloostrovem - dnešní svět je stejně arabský, africký a asijský jako západní. Všeobecná deklarace lidských práv a Mezinárodní konvence jsou dnes pro většinu planety méně důležité než v době po skončení 2. světové války.
2. Poprvé od přijetí Všeobecné deklarace v roce 1948 jsou na čelných místech země, jež nemají židovsko-křesťanskou tradici, ani tradici přirozeného práva. Tato bezprecedentní situace bude určovat novou mezinárodní politiku lidských práv a stejně tak se s ní zvýší potenciál pro konflikty.

Z dnešního pohledu to byla prorocká slova, a jestliže kritizuji kulturně mediální proud především evropských intelektuálů, tak proto, že tuto změněnou situaci světa nereflektovali (ač je to činnost, kterou mají v popisu práce), nepřipravili na ni ani veřejnost, ani tu část politiků, s nimiž manipulují.
Muselo dojít k teroristickému útoku na USA, aby intelektuálové vůbec připustili diskusi o univerzálnosti západního pojetí lidských práv - a co mně opravdu popouzí, je skutečnost, že právě tito příslušníci kulturně mediálního proudu vyžadují po Západu sebereflexi, aniž si dokáží připustit vlastní sebereflexi - že to jsou oni, kdo především nese vinu na naší civilizační slepotě.

Psáno v Praze 13. 11. 2001, citace z knihy "Střet civilizací" Samuela Huntingtona.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: