Pondělí 19.11.2001
Svátek má Alžběta

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

KONFLIKT: Al Kajda se stahuje do hor

POLITIKA: Dlouhá vyjednávání s nejasným koncem

MROŽOVINY: Intelektuálové

POLITIKA: O pláči Ústavy české

ZAMYŠLENÍ: K 17. Listopadu 2001

RODINA A PŘÁTELÉ: Okamžiky dálničního zoufalství

PSÍ PŘÍHODY: Nastal čas zimních pneumatik

SLOVENSKO : Internetová lumpárna

SAKRYŠ: To byl cirkus!

CO KDYŽ TO BYLO TAKHLE: Havárie ponorky Kursk

ČAJNÍK: Já jen projíždím

ZDRAVÍ: Sexuální život slavných – Král Karel II.

NOVÁ KNIHA: Utřete tělesné šťávy

SVĚT: Pákistánská domácnost

PENÍZE: Životní pojištění jako daňový nástroj
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura

19.11. NOVÁ KNIHA: Utřete tělesné šťávy

Petra Procházková: Poprava - věc veřejná

Do popravy a do té druhé, radostnější události, zbývaly zhruba dva týdny. Už jsem se nechtěla s Azou vidět. Stále více jsem si připadala jako člen popravčí čety. Naštěstí amatéry nebrali.

***

"Letí-li letadlo, zastavte se. Padá-li bomba, lehněte si na zem a přikryjte si hlavu oběma rukama. V této poloze vydržte až do chvíle, kdy všechna letadla odletí. Nepodléhejte panice davu. Nesnažte se ukrýt za těžkými předměty, jako jsou betonové panely, nákladní auta či památníky a pomníky. Když jste si jisti, že všechna letadla odletěla a nálet pro tentokrát skončil, odejděte obezřetně a opatrně, prověřte, nejsou-li kolem vás zranění. Nikdy neutíkejte."
Celý tento text jsem náhodou nalistovala na sedmnácté stránce brožurky určené válečným zpravodajům, kterou mi někdy koncem roku 1995 strčil v Moskvě do ruky teoretik extrémních situací Oleg Panfilov. Tvářil se při tom vážně až zasmušile.
"Pečlivě si to prostuduj a pak mi řekni, jestli se ti alespoň špetka z toho blábolu bude hodit," prohlásil se skromným výrazem autora, který očekává, že horlivě přikývnete a do měsíce mu pošlete děkovný dopis s drobnými, rozhodně ne zásadními připomínkami.
Sešítek jsem časem přečetla. Byl to skvělý návod na to, jak přežít v situaci, která k tomu vůbec není určena. Skoro se zdálo, že pokud budete mít knížečku stále při ruce a v kritické chvíli si nalistujete tu správnou kapitolku, stanete se nedotknutelným. Ztratila jsem ji v polovině roku 1997 a pamatuji si z ní jen útržky. "Pokud jste zajati jednou z válčících stran, snažte se o jakoukoliv formu komunikace s vašimi vězniteli. O útěk se můžete pokusit pouze v případě, že jste si na sto padesát procent jisti svým úspěchem…"

Aza

Aze řekli, že ji zastřelí. Postrádala zřejmě tu dávku inteligence, která by jí pomohla verbálně vyjádřit, jaké byly její první pocity, když jí tlustý, upocený a ne o moc chytřejší předseda šariátského soudu v hlavním městě Čečny oznámil, že to holt jinak nejde.
Navštěvovala jsem jí ve vězení čtyři a půl měsíce. Každý týden, v pátek odpoledne, jsem se dostavila poslušně na hlavní bránu grozněnské věznice, nechala si prohlédnout kapsy a tašku s kamerou, zalaškovala s dozorci v dlouhých košilích upnutých až ke krku a krátkých kalhotách zastrčených do ponožek, čímž se hlásili k extrémnímu islámu, a jala se činit pokusy hovořit s Azou.

Střety

Psal se rok 1997 a severní Kavkaz se zase jednou nacházel v období mezi dvěma válkami, stejně jako Súdán, vřelo to i na Východním Timoru a v Tádžikistánu se vojenský konflikt líně schyloval k novému počátku. Desetitisíce lidí prchaly kamsi za hranice, prostě fyzicky přemísťovaly svou existenci do jiného prostředí. Další desetitisíce se naopak zastavily na místě, ztvrdly v prostoru i v čase a přestaly uvažovat o smyslu fyzického přemísťování. Utekly od dramatických problémů do stavu absolutní apatie a nicnedělání, přestaly vyjadřovat své názory nejen klasicky kavkazským způsobem, tedy bouřlivým máváním samopalem nad hlavou, ale nedokázaly už protestovat proti stavu věcí ani věčným čečenským brbláním a nadáváním na poměry. Pohybovala jsem se tehdy proti proudu, tedy směrem opačným, než většina smrtelníků. Utíkali jsme každý jinam, ale všichni ze stejného důvodu.
Pak, v roce 1999, kdy začala další z kavkazských válek, se do pohybu daly statisíce. Hrstka těch, kteří nebyli schopni pohybu z nejrůznějších důvodů, rezignovala už i na pocit vlastního bezpečí. Potkávala jsem v rozbombardovaném městě postavy podobné mátohám, které nereagovaly na nic jiného než na oznámení o příjezdu dalšího potravinového konvoje s ne příliš kvalitní moukou, špetkou soli pro každého a zvlhlým cukrem. Davy mě míjely, nikdo mi ani nezamával, nikoho ani nenapadlo, že utíkáme všichni svorně, ruku v ruce, jen každý jiným směrem.

Álek

Aza byla svým způsobem příkladem zpupného postoje proti prvnímu i druhému způsobu přežívání. Její příběh je primitivně tragický, připomíná levný román, o jehož autorovi si pomyslíte, že z nudy už nevěděl, co hloupějšího si vymyslet.
"Kdyby ti otevřeli dveře, kdyby všichni dozorci zavřeli oči, kdyby ti řekli, že teď můžeš zdrhnout a nikdo tě nebude hledat, kam bys šla," ptala jsem se jí asi při šesté návštěvě. Pokrčila rameny. Naštvala mně. Otázka, kterou jsem jí položila, mi připadala mírně geniální a znuděné gesto mi bylo novinářsky k ničemu. Až po mnoha měsících jsem si uvědomila, že Aza vůbec nepochopila, na co se jí ptám. V dobách, kdy ještě žila spořádaným životem obyčejné čečenské ženy, měla stokrát otevřené dveře. Její muž měl zavřené oči. Venku nepršelo a ona mohla utéci kamkoli, čímž by, jak se později ukázalo, zachránila život nejen sobě, ale dalším několika lidem. Vdala se jako sedmnáctiletá, což odpovídá kavkazským zvyklostem, stejně jako snaha o otěhotnění co nejdříve po svatbě a pak pořád, až do konce plodného života. Pocházela ze středně velké čečenské obce ležící na jihozápad od Grozného a v době, kdy vstupovala do manželství, uměla ztěží číst a psát. Ruština jí dělala potíže, ale domluvila se. Její dva starší bratři, otec I matka byli s nastávajícím spokojeni. Vybrali jí ho s rozmyslem a snahou zajistit jí to, co ženě patří. Děti a domácí práce, materiální dostatek a hlavně doživotní, naprosto neměnný pocit bezpečí.
Álek, muž Azy, byl drobný chlapík, s orlím kavkazským nosem a těkavýma očima. Rodiny se znaly. Sice nebydlely v jedné vesnici, ale starci z obou rodů se potkávali často při různých slavnostech, pohřbech a svatbách.
"Bojíš se smrti, Azo?"
"Nevím. Bojím se té bolesti, která bude předcházet. Nevíš, jestli mě také zastřelí ze samopalu?"
"Fakt netuším, ale asi jo."
"Říkal mi mula, co za námi chodí do cely, že podle pravidel by mě měli lidi ukamenovat."
"To se mi nezdá o moc lepší, Azo."
"Mně taky ne. Nemohla by ses zeptat dozorce, jak to teda vlastně bude?"
"Dozorce ví houby, Azo. To záleží na soudu."
"Možná bych si měla pomoci sama, podřezat si žíly třeba…"
"Tak takhle bolesti neutečeš. To bolí taky, alespoň si to myslím."
"Nejlepší by bylo něco sníst. Ty bys mi nesehnala nějaké léky, kterých bych mohla sníst hodně a pak už bych se neprobudila?"
"A co dítě, Azo. Na dítě jsi zapomněla?"
"Vidíš, zapomněla. Tak to nechme být."


Vrátila jsem se do Čech přes Tádžikistán, Hongkong, jižní Súdán, Afghánistán a spoustu dalších zemí, které jsem prolétla líným tempem, takže mi to trvalo bezmála deset let. Všude jsem si vyrobila svou Azu.
Bloumala jsem měsíce bezcílně po Praze a obdivovala tu změť turistů, co s dětskou radostí nakupují miniaturní broušené labuťky a ruské vojenské čepice. Jsou hnáni pouze obsahem svých peněženek a časem, který jim byl vyměřen na dovolenou. Dělí se na lidi s brýlemi, náušnicemi zapíchnutými v uších, nose a horním rtu,a ty, kteří mají buď jedno, nebo druhé. V obchodě s tričky s nevkusným nápisem PRAGUE na mne prodavačka promluvila nejdříve německy, pak anglicky, nakonec rusky. Na češtinu nedošlo. Myslím, že za to mohla Aza.

Zuby

Poprvé muž zmlátil Azu tři měsíce po svatbě. Byla pár týdnů těhotná, a snad proto občas trochu nevrlá. Ušklíbla se neopatrně na svou tchýni ve chvíli, kdy ta si dovolila vylít polévku, kterou novomanželka uvařila, do suchého záchodu. Álek Aze nafackoval s takovou vervou, že jí vyrazil tři horní zuby. Nebyly sice nic moc, dva z nich už notnou dobu černaly a otáčely se nesprávným směrem, přesto ztráta zubů Azu popudila. Za těžké peníze pak zručný zubař v Grozném na prosbu manžela vyrobil Aze zuby nové, zlaté, které se blýskaly na slunci, a aby se neřeklo, byly mnohem větší než ty původní. Když se poprvé po zubařském zákroku Aza s Álekem milovali, Álek kroužil jazykem po zlatých zubech své ženy a zjevně byl vzrušen mnohem víc než kdykoliv před tím.

"Tys ho měla ráda, Azo?"
"Nevím. Líbil se mi."
"A líbilo se ti s ním taky spát?"
"Já o tom nesmím mluvit."
"Proč?"
"Je to zakázané. Ale někdy se mi to líbilo. Jenže on mě při tom strašně kousal a tloukl."
"Mlátil tě v posteli?"
"Nemlátil, to bylo z radosti."



další ukázku z knihy najdete na Infoservisu společnosti Člověk v tísni při ČT Petra Procházková, Jaromír Štětina: Utřete tělesné šťávy Vydalo nakladatelství G plus G, s.r.o., Praha 2001


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: