Čtvrtek 22.11.2001
Svátek má Cecílie

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

MÉDIA: Kauza Železný a její vize

ŠAMANOVO DOUPĚ: Zničit pacholka Železného II

SOUTĚŽ: O vstupenky na koncert Vanessy Mae

VZDĚLANÍ HLUPCI : Pochutnáme si také u nás na hot docs ?

ZE ŽIVOTA: Prášek proti relativismu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zimní gumy - bum a bylo po problému

PSÍ PŘÍHODY: Blbstia triumfans

DETEKTIVKA: Smrt v zámku

REPORTÁŽ: We are funny. Yes or no?

SVĚT: Cimrman v Krakově

MÉDIA: Co jsou politické tlaky

ZDRAVÍ: Aspergerův syndrom a internet

FEJETON: Deset indiánů

HUDEBNÍ RECENZE: Reedice Bastardů

PRÁVO: Nicotný případ, který (ne)vyšel
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Čína

22.11. REPORTÁŽ: We are funny. Yes or no?
www.infoservis.net

„We are funny, yes or no?“ ptá se už potřetí huhňavým hlasem a zpěvnou intonací čínský důstojník. Stojí uprostřed skupinky vojáků, kteří obklopují naši čtyřčlennou skupinu. Potřetí projevujeme důrazný nesouhlas. Šimon znovu opakuje: „No, you are not funny!“ Důstojník se zafačovaným okem se zdá být zklamaný. Jeho opakovaná naléhavá otázka však u nás nakonec čtyři špatně skrývané úsměvy vyvolala.

Až později jsme pochopili, že anglická otázka v jeho podání měla původně znít: „We are friends, yes or no?“ Dál už se ale v konverzaci nedostal. Jiný voják nižší šarže, zvolený za překladatele, naznačil, že bude třeba, abychom si nechali zavázat oči.

Stáli jsme na prašné pěšině táhnoucí se asi kilometr přes kopec z místa, kde jsme opustili své dvě nafukovací lodě, vytažené na břeh Brahmaputry a ověšené přivázanými batohy a lodními pytli. Tam dole u řeky nás před necelou hodinou vojáci energickým máváním přiměli, abychom přirazili ke břehu. Kryli se přitom jako ve filmu se samopaly v rukou za pobřežní hliněné valy. Po přistání nás obstoupili. Nasadili jsme milé a hloupé nic nechápající úsměvy a nabídli prvnímu z nich své pasy.

Nevěděli ale co s námi. Překvapení bylo oboustranné. Poodvedli nás do svahu dále od lodí a nechali usednout. Bylo odtud dobře vidět řeku, jak se meandrovitě vine podzimně žloutnoucí stepí, zvedající se nalevo k jihu v řadu zasněžených vrcholků Himaláje. Čekali jsme na někoho z nadřízených, kdo měl rozhodnout nejen, co s námi a jak dopadne druhý pokus o sjezd horního toku Brahmaputry.

Po půl hodině dorazil na místo jednooký důstojník a v ruce si nesl čtyři čisté ručníky. „Tohle si nasaďte a pojďte, prosím.“ Jeho „prosím“ znělo nepříjemně důrazně a stejně ledově dodal na vysvětlenou: „Vstoupili jste ilegálně do prostoru čínské vojenské základny.“ Základna zatím není nikde vidět. Chápeme už alespoň k čemu je ta strážní věž na vrcholku kopce, kterou jsme před tím už zdaleka viděli a považovali mylně za ruiny tibetského kláštera. Po chabém odporu, jehož malátnost byla spíše než strachem zaviněna údivem nad touto hrou, jsme si oči nechali zavázat a husím pochodem vstoupili na pěšinu. Mračna nad zdarem výpravy potemněla.

Z údivu jsme se probrali až po několika stech metrech chůze, rychle se domluvili a strhli si ručníky z očí. Byla to chyba si je vůbec nechat uvázat. Ještě větší by bylo chovat se poslušně jako ovce, bez vzdorného upozornění, že takto se s nevinným cizincem obvykle nenakládá. Následovala scéna s ujišťováním, že jsme přátelé, krátká diskuse a kompromis – ručník na očích si bude přidržovat každý sám.

Během dohadování jsme měli čas se trochu porozhlédnout. Základna už byla dobře vidět několik set metrů pod námi. Napočítali jsme osm sto metrů dlouhých ubytoven pro zhruba tři sta vojáků, cvičiště, jeden Nissan, nějaké náklaďáky, latríny, políčko osázené bramborem a uvedenou strážní věž. Byla-li někde další technika, pak byla dobře schovaná.

Vojáci nás eskortovali vstupní branou k nejbližší ubikaci a vstrčili dovnitř do holé betonové místnosti. Do prostoru o velikosti asi dva krát tři metry nám nechali přinést čtyři plechové skládací židle. Ke vchodu postavili dva vojáky. Na těhle židlích jsme pak sklesle poposedávali dva dny.

Důstojník Jednoočko nám celý zpocený právě vysvětlil, že žádné „passbones“ zatím nebudou. Mluvil o našich pasech, bez kterých se nemůžeme nikam hnout. Šimon se postavil zeširoka na práh a zvědavým nově příchozím vojákům dokola opakoval mírně i rozzlobeně, anglicky i rukama nohama, že jsme nic neudělali, že jsme zmatení a ztracení turisté, a že chceme zpět pasy. Chceme k lodím pro věci, sbalit se a odjet do Sagy, nejbližší osady po proudu řeky. Pořád nám zbývala naděje, že dříve nebo později budeme znovu volní a budeme moci pokračovat v přerušené cestě.

V chladné místnosti, spoře osvětlené špinavým zamřížovaným oknem se nám moc nelíbilo. Největším rozptýlením byla cesta na záchod. Pantomimicky jsem předvedl dvěma hlídajícím a ležérním mladíkům v huňatých zelených kabátech co potřebuji. Trhnutím se probrali ze své letargie a přiskočili s otevřenou krabičkou cigaret v ruce. Po zopakování malé pantomimy jeden voják konečně pochopil a vytáhl znovu svůj ručník, aby mě poslušně doprovodil až ke stupátkům latríny.

Tyhle celobetonové latríny byly kupodivu čistě udržované. Před tím jsem v západní Číně viděl mnohem horší. Zalezl jsem tedy do krajní ze čtyř kójí a zasednul tak, že mi hlava vykukovala do uličky. Při pohledu vlevo se na mě ve stejné pozici usmál osmnáctiletý uhrovitý kluk se zapálenou cigaretou v ústech. Vypadalo to, že si sem odběhl jednu zapálit, zatímco jeho kolegové se za sborového řevu potí na cvičišti. Viděl jsem je skrze malé okénko. Když jsem vstal, voják, který mě sem odvedl a čekal celou dobu dva kroky stranou, rázně přistoupil a znovu mi zavázal oči, jako bych mu snad chtěl utéct.

Prvního dne zajetí setmění vešla do místnosti pětice mužů s obrovskými kabáty, pokrývkami z vydělané hovězí kůže a šedozelenými spacáky, aby nám je na zemi rozestlali na noc. Po nich ještě další s teplou večeří – rýže, zelenina a dvojí maso z konzervy. Po luxusní večeri jsme pozdě v noci usínali s obavou, co nás čeká zítra.

Po ránu nás vybudil nový překladatel. Komunikoval anglicky pouze písemně a choval se uctivě a ochotně, dokud se poblíž neobjevil někdo s vyšší hodností. V takové chvíli se snažil o dojem strohé korektnosti. Připravil si pro nás výslechový dotazník, který před tím musel dlouho probírat s někým „nahoře“. Kvůli dotazníku chudák ani nespal, do slovníku se koukal téměř na každé slovo a téměř žádné nesedí s tím, co by nám chtěl sdělit. Po jednom nás volali do sousední místnosti, kde jsme písemně odpovídali na zarážející otázky jako: „Mluvíte čínsky? Jestliže ano, kdo vás sem poslal? Jestliže ne, jak chcete v Číně žít?“ Součástí dotazníku je i dovětek, že bude provedena prohlídka všech věcí, které nám mezitím od řeky přinesli.

Váhavost, s níž důstojník a jeho pomocník přistoupil k našim zavazadlům, naskládaným v jednom rohu místnosti nás potěšila. Okamžitě jsme ji využili a s hranou obětavostí se všichni čtyři najednou vrhli k hromadě a vytahovali překotně páté přes deváté. Šlo nám totiž o to, abychom v nastálém zmatku nějak ukryli zbývající dva fotoaparáty (jeden nám už předtím zabavili), černou krabičku navigačního systému GPS a podrobnou americkou leteckou mapu, do níž Ondřej před odjezdem zanesl pozice zjištěných check-postů a podrobnou kilometráž řeky. Podařilo se. I přes opakované uklidňující pokusy dvou nechápajících vojáků, byla naše horlivost nezkrotná. První foťák letěl přes místnost do kouta s prohlídnutými věcmi zabalený ve svetru. Druhý foťák pak následoval v sudu s balíčky těstovin a polívek a GPS s mapou v pytli plném očazeného nádobí a sazí, kam se důstojník bál sáhnout, aby se neumazal.

Odpoledne se dozvídáme, že budeme brzy někam převezeni. Prý vlastně jen čekáme na někoho, kdo se na nás má přijet podívat až ze Šigatse. V šest hodin večer skutečně přijíždí tajný, spolu s fotografem a jedním policistou. Úředník ze Šigatse je upravený, štíhlý třicátník v brýlích se zlatými obroučkami a v uniformě bez distinkcí, který kolem sebe všechno komanduje pouze tichými gesty rukou. Bleskově zorganizoval vynošení a naskládání znovu zabalené bagáže ven před dveře a postrkuje fotografa, aby nás před hromadou vyfotil jednotlivě i ve skupince.

Za tmy nás vyvedli k přistavenému náklaďáku. Zbývá jen naházet věci na korbu a vyšplhat se nahoru mezi šest vojáků, které s námi na cestu Jedoočko vyhnal, aby v mrazivé noci bděli nad naší bezpečností. Tmu za náklaďákem na chvíli prořízla světla luxusní Toyoty, která odváží tajemné vyslance z návštěvy na „naší“ základně. Svítí bledý měsíc a kolem uší fouká studený vítr.

Po čtyřech hodinách cesty jsme u cíle. V rozkopaném, neosvětleném a odpadky zavezeném městečku, odlitém Číňany narychlo z betonu. Takových je v jižním Tibetu mnoho. Tělnatý a dobře oblečený pan starosta má svůj úřad přímo na policejní stanici, kam ho pozdě v noci zavolali, aby mu předali naše pasy, zabavený fotoaparát a nakonec i nás. Úlisně se na odcházející vojáky usmívá a přikyvuje celým tělem. Naše z počátku skromně vyhlížející kauza postoupila o stupínek výš. Začali se o nás zajímat úředníci v daleké Lhase a po nich dokonce i v Pekingu.

Následujících pět dní čekáme na transport zpátky do Ali, hlavního správního centra západního Tibetu, které jsme před čtrnácti dny opouštěli s přáním město už nikdy nespatřit. Tenkrát nám k řece zbývaly jen dva dny cesty a nic jiného než vytouženou Brahmaputru jsme vidět nechtěli. Leč člověk míní, úředník mění.

Poslední večery trávíme partiemi mariáše v hospodě za rohem nebo vyprávěním u lahve brandy v zatuchlé a vlhké místnosti, osvícené několika svíčkami, kam nás vedle policejní stanice ubytovali. Už je jasné, že budeme z Číny vyhoštěni.

Ráno v sedm hodin přijíždí pět dní očekávaný jeep a odváží nás sedm set kilometrů zpátky na západ. Tam po dalším třídenním jednání na úřadech dostáváme svolení odjet do Nepálu. Cesta na hranice v krvavě zaplaceném autě s řidičem a průvodcem trvá i s malým zastavením u posvátné hory Kailáš sedm dní. Dopadnout jsme mohli mnohem hůř. Původní úmysl pánů úředníků byl totiž poslat nás za trest zpátky tam, odkud jsme přijeli – do Pákistánu. Naštěstí pro nás ale tou dobou Američané bombardovali již pátý den Afgánistán. Cesta zpět nebyla možná.

Jan Trachta


více z Asie na Infoservisu


přihlaste se na maillist Infoservisu společnosti Člověk v tísni při ČT


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: