Pondělí 10.12.2001
Svátek má Julie

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Šedesát let bitvy o Moskvu

LIDÉ: Zemřel Ladislav Zajíček

HISTORIE: Obnovení Olympijských her

ZE SVĚTA: Australská ekonomie.

TECHNO: Nejsilnější výbušnina objevena omylem

RODINA A PŘÁTELÉ: Případ utrženého poutka

PSÍ PŘÍHODY: Tak tohle na sebe nevemu

MĚNA: Německá marka odchází

SLOVENSKO : Krkavčím otcům už nemá pšenka pokvést, ale...

POHLED ZPĚT: To byl zase jednou tejden

MEJLEM: Dopis pro Václava Klause

TÉMA: Jak je důležité míti děti

MEDICÍNA: Leksellův gama nůž- devět let poté

POSTŘEH: Předvánoční

ZDRAVÍ: Smrtelné hříchy
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

10.12. MROŽOVINY: Šedesát let bitvy o Moskvu
František Novotný
Německý útok.
Dobytí Moskvy bylo součástí plánu "Barbarossa" a nástup na Moskvu zahájila německá skupina armád "Střed" již 30. září 1941 sbíhavými manévry ze severu a jihu. Pro operaci bylo vyčleněno 80 divizí, z toho 14 tankových a 8 motorizovaných. 2. října prolomili Němci ruskou obranu na nejdůležitějších směrech (Vjazma, Brjansk, Orel) a 16. října pokračovali v útoku. Ten den vypukla v Moskvě panika a sovětský Státní výbor obrany byl nucen 17. října vydat zvláštní usnesení o obraně Moskvy, 20. října vyhlásit výjimečný stav a nařídit evakuaci státních úřadů do Kujbyševa.
Zdálo se, že postavení Rusů je zoufalé, nicméně lidé stále věřili. Především k tomu přispěla zpráva ze 17. října, v níž bylo oznámeno Moskvanům, že Stalin a vláda zůstává. Dále velmi pozvedla morálku tradiční vojenská přehlídka 7. listopadu, která proběhla za svítání a z níž jednotky rovnou pochodovaly na frontu. Navíc Stalinův projev byl optimistický, vyzařovala z něho dobrá nálada a naprostá důvěra v budoucnost.
Teprve v 6O. letech se svět dověděl, co v tom okamžiku věděl on. Sovětský zpravodajec dr. Sorge, nasazený v Japonsku v roli německého korespondenta, získal text obsahující podmínky, za jakých Japonci "pomohou" Němcům v Rusku. Hlavní podmínkou bylo právě dobytí Moskvy, teprve po jejím pádu byla japonská vláda ochotna napadnout SSSR na Dálném východě. Tato informace umožnila Stalinovi stáhnout ze Sibiře jednotky, nachystané pro případ války s Japonskem, a vypracovat plány zimní protiofenzivy u Moskvy, do níž mohly být nasazeny. To ale vyžadovalo nejméně 6 týdnů času.
Avšak již od 16. října mezi Možajskem a Moskvou nebyly téměř žádné ruské síly. Podle Alexandera Wertha, britského válečného dopisovatele "Sunday Times", zacpala onu díru moskevská domobrana, desetitisíce nevycvičených Moskvanů, kteří se starými puškami byli vrženi do mezer mezi prořídlé jednotky Rudé armády, a kteří byli do posledního muže pobiti elitními granátnickými a tankovými jednotkami Wehrmachtu - v jednu chvíli pronikla průzkumná skupina německých tanků až do předměstí Chimky, 16 km od Kremlu, kde teprve byly obklíčeny a zničeny. Další moskevští dělníci byli posláni na obvod města kopat zákopy. Také zde došlo k obrovským ztrátám ostřelováním a bombardováním letouny Luftwaffe.
Podle ruských historiků všechna tato opatření (včetně problematické činnosti diverzních skupin v německém týlu) ale zpomalila, či dokonce zastavila postup Němců. Německé prameny pak jako důvod, proč se 21. listopadu 1941 útok na Moskvu zastavil, zdůrazňují především roli počasí a jeho vliv na dlouhé zásobovací trasy - napřed vytrvalé deště a pro Evropana nepředstavitelně rozbahněný terén, neprůjezdný i pro pásová vozidla, a pak tvrdé mrazy a ledové vichry, které Wehrmacht v letních uniformách a jeho techniku bez prostředků pro startování motorů v mrazu zcela zaskočily.

Sovětský protiútok.
Jako první přešel 5. prosince 1941 do protiofenzivy Kalininský front severně od Moskvy. O den později zaútočily čelně Západní front a jižně Jihozápadní front, vyztužené čerstvými a klimaticky dobře přizpůsobenými jednotkami ze Sibiře. Pravé křídlo Západního frontu decimovalo do 25. prosince 3. a 4. tankovou armádu, likvidovalo vlom severně od Moskvy a v součinnosti s Kalininským frontem osvobodilo Kalinin.
. Levé, jižní křídlo Západního frontu (50. armáda, 1. gardový jezdecký sbor a 10. armáda) do 13. prosince v tzv. "Tulské operaci" porazilo německou 2. tankovou armádu a likvidovalo vlom jižně od Moskvy. Toto křídlo do začátku ledna 1942 spolu s Brjanským frontem postoupilo o 250 km na západ a obešlo centrum skupiny armád "Střed" z jihu, a jelikož i Kalininský front se hnul, byly vytvořeny předpoklady pro obklíčení celého německého uskupení pod Moskvou. Nepodařilo se avšak dobýt Vjazmu a naopak v únoru 1942 byly sovětské útočné klíny (3. a 4. úderná armáda) samy odříznuty a obklíčeny.

Morální důsledky bitvy o Moskvu.
Ač Němci uhájili výběžek na ose Ržev - Gžatsk - Vjazma, který nepřestával viset nad Moskvou jako Damoklův meč, a nepodařilo se dobýt Smolensk, jak Stalin doufal, docílila Rudá armáda skvělého vítězství, jehož morální dopad byl nedozírný. Němci byli vrženi zpět na západ nejméně o 200 km a poprvé od začátku války utíkali, až jim za patami hořelo. Dosud neporažený Wehrmacht utrpěl těžkou ránu na morálce a prestiži, naopak Rudá armáda, otřesena neustálým ústupem a drtivými ztrátami, získala sebedůvěru, Němci jednou provždy ztratili nimbus neporazitelného bojovníka, z čehož pak Rusové čerpali posilu ve strašném létě 1942.
Prostí ruští vojáci, chlapci kolem dvaceti, také poprvé vstoupili na osvobozené území a na vlastní oči spatřili nacistická zvěrstva. V bitvě pod Moskvou se tak zrodila ona hluboká a zuřivá nenávist, která nebrala ohled na vlastní život a která pak přivedla Rudou armádu až do Berlína. Pro prostého rudoarmějce už nebyla válka střetem abstraktních ideologií, ale bojem za sebezáchovu národa, za mateřskou řeč, za děvče, za rodiče, za děti - za svatou matku Rus a komunismus s tím neměl nic společného.
Ruská propaganda pak tento pocit ještě zesilovala. Tiskly se články o vojácích, kteří s granáty kolem pasu se sebevražedně vrhli pod německé tanky, tisk kanonizoval i partyzány, respektive diverzní skupiny, vysazené do německého týlu. Jednalo se o nedostatečně vycvičené velmi mladé lidi, často komsomolce, jejichž oběť skoro nikdy nebyla vyvážena činy, jež by Němce nějak vážněji poškodily. Tak byl ve všech novinách, na milionu letáků a později i v několika básních popsán i čin sedmnáctileté komsomolky Zoji Kosmoděmjanské, která po nedokonalém vyškolení byla vysazena do německého týlu jako diverzantka, a když zapálila v jedné vesnici u Volokolamska německou stáj, po dopadení veřejně oběšena. Ač její akce neměla žádný vojenský význam, stala se národní světicí.
V zimě 1941/42 vznikla v sovětské propagandě i populární postava Zimního Frice - "byl to tvor, jemuž visel od konce rudého nosu kapající rampouch, měl vodnaté oči, omrzlé ruce a nohy a byl zahalen do ukradených selských pokrývek, svetrů a boa z peří", uvádí Alexander Werth ve svých válečných memoárech. Obrázkový týdeník "Ogoněk" zase uveřejňoval "Pokračování dobrého vojáka Švejka", v nichž mazaný Švejk "prchá" i se zbabělými a opilými Huny.
Sovětská propaganda měla ale i vážnější a účinnější rysy. Ruský postup v zimě 1941/42 odhalil i nacistické kulturní barbarství - byl poskvrněn dům Tolstého v Jasné Poljaně, vyhozeny do povětří novgorodské kostely, vypleněn dům Čajkovského v Klinu, zcela vypáleno městečko Istra a vyhozen do vzduchu klášter Nový Jerusalem. Tím vším byl uražen ruský smysl pro národní a lidskou důstojnost, Rusové si v té zimě uvědomili nesmírně vznětlivou lásku ke své vlasti a toto vše se odrazilo v tehdejší ruské poezii.
V dalších letech se téměř u každého padlého ruského vojáka nalezla v jeho zkrvaveném vaťáku Simonovova báseň "Čekej mě!", napsaná v době bitvy o Moskvu, která zachycuje tehdejší citovou náladu Ruska. Tisíce žen ji nosilo u sebe a četlo si ji každý večer jako modlitbu, neboť jejím obsahem jsou mystická slova vojáka ke své lásce - čekej mě, i když ti všichni řeknou, že jsem mrtev, nevěř tomu a stále čekej, čekej a já přijdu.
Ta báseň věřila, že zázraky se dějí - takové, jakým pro prostého Rusa byla i německá porážka v bitvě o Moskvu.

Psáno v Praze 2. 12. 2001


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: