Středa 12.12.2001
Svátek má Simona

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

POLITIKA: Demokracie podle Klause

LIDÉ: Teskně hučí Niagara...Eduard Ingriš

ROZHOVOR: S Ivanem Myslikovjanem, jedním z nejlepších českých saxofonistů.

ZAJÍMAVOSTI: Střípky z Ameriky.

MROŽOVINY: Pitva jednoho teroristického útoku

RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce znamenají pečení cukrátek a tekoucí nervy

PSÍ PŘÍHODY: Falešné předpoklady, problematický výsledek

INFORMACE: Tisková konference České strany sociálně demokratické

POLITIKA: Volební zákon - shrnutí

MÉDIA: Skepse není na místě?

SLOVENSKO : Dobře utajená premiérova čistka

FEJETON: Předvánoční

NÁZOR: Ohlédnutí do minulého týdne - Budoucnost ukáže.

ZDRAVÍ: Nezabiješ oči korálků

MEJLEM: Čtenáři píší svá trápení
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava

12.12. LIDÉ: Teskně hučí Niagara...Eduard Ingriš
Stanislav Reiniš

Na voru pøes oceán

Eduard Ingriš byl správný emigrant. Světoběžník k pohledání, umělec a přitom podnikavý člověk, nadaný a přizpůsobivý, hudební skladatel, dirigent, cestovatel, dobrodruh, fotograf, kameraman a mořeplavec. Takových lidí je málo.

Eduard Ingriš se narodil roku 1901. Studoval na pražské konservatoři a v období mezi roky 1930 a 1947 složil a zhudebnil množství operet, skladeb i trampských písní. Složil také píseň "Teskně hučí Niagara", a tu každý zná.

Na podzim 1947 pochopil, co nepochopili tehdy ještě mnozí jiní, že totiž pro naši zem nastávají těžké chvíle. Odjel do zahraničí a po nějaké době se dostal do Jižní Ameriky. Hodně cestoval po neprobádaných částech peruánského vnitrozemí, sbíral písně indiánských kmenů, objevil zapomenuté pyramidy a hledal umělecké předměty a vykopávky. V jihoamerické džungli natočil několik filmů, a pak se usadil v Limě v Peru. Tam dirigoval symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Svůj neklidný a dobrodružný život zakončil v Los Angeles v roce 1991.

From High C's to High Seas

Od vysokých C k širým mořím - v češtině to nezní tak dobře. Romantik Ingriš po nějaké době v Limě neodolal volání dálek a vydal se zase na cesty. Plný nadšení prošel podél Amazonky od Atlantického oceánu až k jejím pramenům vysoko v horách a pak i celé peruánské vnitrozemí. Při filmování v Peru se seznámil a spřátelil s Ernestem Hemingwayem a Thorem Heyerdahlem. Thor Heyerdahl, která na voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán z Peru až téměř na Tahiti, jej přivedl na myšlenku, aby se také vydal na voru z Peru do Polynésie. Tím by ověřil Heyerdahlovu teorii o migraci Inků na vorech do Polynésie.

Cestu začal Ingriš připravovat v peruánském městě Cuzco. V tomto prastarém centru života dávných Inků se každý rok konají exotické a primitivně krásné slavnosti. Při slavnostech Inkové nosí sochy svatých, zhotovené ze stříbra a často i ze zlata. Sochy jsou velké a těžké a Inkové je nosí jen s vypětím všech sil. Tančí celé dny a noci jako v transu. Necítí únavu ani hlad a nevadí jim ani tři a půl tisícová nadmořská výška. Tyto tance pocházejí z předkolumbovských dob. Dnešní Inkové sloučili svou dávnověkou víru s křesťanstvím a jen velmi neochotně vyměnili své bůžky za křesťanské svaté. Mnozí věří, že jejich staří bůžkové jen dostali nová jména a oblečení, ale jinak se vůbec nezměnili.

Jedna slavnost se jmenuje Inty-Raimy. Je zcela pohanská. Inty - Raimy je jméno boha slunce. Během této slavnosti znovu jakoby stará říše Inků obživla v hudbě, tancích a starých obřadech. Na tuto slavnost, která se odehrává vždy 24. června ve staré pevnosti Sacsahuaman, se scházejí tisíce Inků. Přicházejí zdaleka a žijí, spí a krmí své děti přímo na ulicích. Pracují celý rok, a pak během několika dnů své úspory utratí. Hlavním obřadem této oslavy je obětování živé vikuně, odrůdy lamy. Obětování provádí zvolený vůdce, který při obřadu zastupuje samotného Inku. Přitom teče alkohol proudem.

Ingriš v těchto slavnostech hledal staré rituály, které by připomínaly vorové plavby do Polynésie. Když nic nenašel, šel dál od měst, vysoko do hor, do vesnic, kam možná civilizace dosud nedošla. Pokoušel se Inky a jejich život filmovat. Filmovat Inky však není lehká záležitost. Brání se, utíkají a házejí kamením, protože se bojí, že jim fotografický aparát vezme jejich životní sílu a oni se už nikdy po smrti nebudou moci převtělit do nějaké jiné, nové bytosti.

Ingriš v horách hledal dvojici, pár Inků, kterou by na voru symbolicky přepravil z Peru do Polynézie. Tuto dvojici ochotných Inků nenašel, ale našel dívku Natalii. Natalie byla ochotná jet. Natalie byla dříve čtyři roky jeptiškou. Později jí zemřeli rodiče a Natalie se vrátila domů, aby se starala o sourozence. Přemluvil ji, aby s ním a jeho posádkou jela na voru do Polynézie. Dívka souhlasila, ale s podmínkou, že žádný jiný Inka s nimi nepojede. Asi je dobře znala. Motivem její cesty bylo dokázat, že její předkové Inkové opravdu pluli přes oceán.

Vor Kantuta

Kantuta je krásná jihoamerická květina, a protože Natalie dostala kytici kantuty na rozloučenou od svých přátel, vor i celá expedice dostaly jméno Kantuta. Inkové věří, že květy kantuty jsou nesmrtelné a že nesmrtelnost se přenese i na toho, kdo má tyto květy u sebe.

Stavba voru začala ve městě Talara. Toto město vyrostlo během krátké doby několika let okolo naleziště nafty. Tam byli bohatí, tam mohl Ingriš najít finanční podporu pro svoji výpravu. Kantutu Ingriš postavil z lehkých a pevných kmenů balsy stejně jako to dělávali staří Inkové. Ze stejného materiálu byla postavena i Heyerdahlova Kon - Tiki. Balsové kmeny svázali pevnými provazy, které zatloukli do výřezů na kmenech, aby kmeny neklouzaly. Inkové neznali železo, a vor musel být věrně autentický. Vor nakonec pokřtil jménem Kantuta místní farář.

Pak se objevila nesnáz, veliká nesnáz. Když bylo vše připraveno, odmítl kapitán přístavu dát povolení k odplutí, prý kvůli bezpečnosti posádky. Aby Ingriš jeho obavy zmírnil, přijal od holandské firmy Philips těžkou vysílačku, vyřazenou z armády na konci druhé světové války. Inkové nic takového na vorech neměli, vysílačka tedy porušovala autentičnost voru. A navíc ani potom kapitán vyplutí nepovolil.

Konečně odjezd

Na povolení k odjezdu čekali sedm měsíců. Balsové kmeny se nasákly mořskou vodou a ztěžkly. živili se ze zásob, které měli připravené na cestu a které se pomalu kazily. Ingriš si myslel, že kapitán nechce povolit plavbu kvůli Natalii, která se mu snad zalíbila. Až nakonec povolení k vyplutí jednoho dne přišlo. Buï se stal zázrak, nebo Natalie kapitánovy návrhy vytrvale odmítala a kapitán ztratil trpělivost, nebo Natalie jeho prosby vyslyšela. To nikdo neví. Prostě, povolení bylo.

A tak posádka, čtyři muži a Natalie, naložili ve spěchu svoje svršky a honem vypluli, než si to kapitán přístavu rozmyslí. Rybářská loï "John Morill" jejich vor odtáhla doprostřed širokého Humboldtova mořského proudu asi sto třicet kilometrů od břehu Jižní Ameriky. Thor Heyerdahl se domníval, že Inkové s pomocí tohoto proudu, tedy takové řeky uprostřed moře, mohli doplout tisíce mil na Tahiti. Vypluli 4. prosince roku 1955, tedy v době, kdy je Humboldtův proud velmi široký a roztříštěný a špatně vede. Mohl by dokonce vor zanést daleko na sever, mimo původní směr. Během druhé noci, po třicetihodinové plavbě, John Morill odpojil tažní lano a nepatrný vor byl zanechán na pospas větru, počasí a rozmarného Humboldtova proudu.

Druhý den ráno se posádka pokoušela napnout plachty se symbolem nesmrtelné Kantuty. Snadno se to říká, ale těžko dělá. Nikdo z posádky neměl zkušenost s plavbou voru na moři. Vždyť, kolik lidé na světě tuto zkušenost má? Veškeré teoretické znalosti se stejně ukázaly bezcenné. Vor se točil všemi směry, jenom ne tam, kam jej chtěli námořníci dostat.

Po nekonečných pokusech s řízením voru pomocí plachet použili prken, která se zastrčí do otvoru v podlaze voru a spustí pod vor. Thor Heyerdahl tvrdil, že podobný způsob řízení prý používali staří Inkové při zaoceánských plavbách. Při plavbě Kon-Tiki jej prý Thor Heyerdahl ještě neznal.

Netrvalo dlouho a dva členové posádky, Mirko a Andy, byli v tomto řízení dokonalými experty.

Jsme nuceni poněkud předejít událostem. Při druhé plavbě Kantuty našel Eduard Ingriš jiný, jednodušší, rychlejší a přesnější způsob řízení voru. Kdyby se plavba vorem vžila jako mořský dopravní prostředek, stál by prý tento způsob za patentování. To se však asi nestane, a v bouřlivém počasí stejně nic nepomáhalo a vor Kantuta byl pak ponechán na milost a nemilost proudu.

Veselý začátek . . . . . .

A tak Kanuta vesele plula ve směru Humboldtova proudu a posádka se cítila výborně. Okolo voru skotačili usměvaví delfíni a bavili mořeplavce. Po sedmi dnech se ozvala rádiová stanice. Dostihlo je letadlo, které mělo přivézt zapomenuté součástky k vysílačce a shodit je padákem na moře. Bohužel, pilot hlásil, že je nemůže radarem najít a ať zavěsí na stožár nějaké kovové předměty, aby je mohl zachytit. Radiotelegrafista Joaquin ihned začal zdobit stožár kastroly a pánvemi, takže za chvíli stožár vypadal jako vánoční stromeček. Nic to nebylo platné, a pilot nakonec ohlásil, že je nemůže nalézt a že se vrací i se součástkami do Peru.

Měli s sebou dokonce i papouška. Uměl toho málo, a Joaquin se pokoušel jej naučit zpívat, aby mohli zpívat dvojhlasně. To se nevedlo, a když Eduard složil novou píseň a pokoušel se papouška ji naučit, papoušek se rozčílil a přestal zpívat úplně.

Cestou také lovili ryby, hlavně harpunou. Mirek byl nepřekonatelný, vylovil by moře, a tak nakonec Natalie rozhodla, že se smí ulovit tolik ryb, kolik se dá sníst. Většinou to byly makrely, tuňáci, bonito, dorado. Později už jedli jenom jikry a ostatní maso házeli žralokům.

Sedmnáctý den plavby se na obzoru objevil ostrov Espaňola. To nebylo dobré znamení. Odchýlili se od směru na sever a vzdálili se tak od místa, kde měli být. Proud je zahnal až k ostrovům Galapagos. Ty se osmnáctého dne plavby objevily na obzoru. Teplé moře bylo plné želv a medus. Plavba byla nebezpečná, protože tam byly mělčiny. Spodkem lodi naráželi na skály a mělké dno. Naštěstí se objevila rybářská loï a ukázala jim bezpečnou cestu. Bezpečně se tak přiblížili k ostrovu Isabela, kde je největší trestanecká kolonie Equadoru.

Když se správa ostrova dověděla, že se k ostrovu přiblížilo cizí plavidlo, a dokonce že je tam na palubě žena, ihned nařídila vor odtáhnout. Pryč s nimi, co nejrychleji. Trestanci se totiž smějí volně pohybovat po celém ostrově, navíc byly vánoce a trestanci dostali sváteční jídlo a hodně alkoholu. člověk nikdy nevěděl, co v příštím okamžiku udělají.

A tak pluli dál, šťastní, že vyvázli z dalšího nebezpečí. Nic se nedělo, až třicátého dne uviděla Natalie v moři veliké želvy. Nachytali želvy a čtrnáct dní nejedli nic jiného. Měli želví polévku, želví řízky, želvu s rybí omáčkou, želvu dušenou, želvu smaženou, pak zas vše znovu - dost želv na zbytek života

. . . . . až nastal smutný konec

Čtyřicátého dne se před vorem objevil podivný předmět. Vypadal jako námořní mina s anténou. Nebyla to však mina, byla to bóje k zaznamenávání mořských proudů, která patřila námořnictvu Spojených států. Přirostlé mušle ukazovaly, že je bóje v moři již velmi dlouho. Tento nález připomněl posádce, že by si měla změřit polohu, kde to vlastně jsou. Když vysvitlo slunce, navigátor Mirko vše nutné změřil, přeměřil, spočítal, a zjistil, že se ztratili. Kantuta se točila, patrně už mnoho dní, ve velkém kruhu.

Protiproud zanesl Kantutu do obrovského víru o průměru asi 900

kilometrů. Ve víru by se mohla točit navždy. Navíc se kolem nich pohybovali obrovští žraloci, zároveň vypukla bouře, Natalie dostala mořskou nemoc a zjistila, že má avitaminosu, a také přišli na to, že vysílačka nefunguje. Pocit bezmoci trval čtyři dny, během kterých se radiomechanik Mirko pokoušel vysílačku uvést do provozu. Nešlo to, nešlo, až náhle radiostanice na pár minut vyslala slabý signál. Bouře právě vrcholila,s ní i beznaděj. Několik minut vysílání však stačilo. Signál zachytilo několik radioamatérů, kteří uvědomili presidenty Mexika, Panamy a Spojených států.

Po sedmi vzrušujících dnech čekání Kantutu našly dvě lodi, americký křižník Rehoboth a výzkumná loï Grenville Victory. Obě se objevily přesně ve stejný okamžik, v devět hodin večer. Křižník Rehoboth se po několika měsících vracel z Antarktidy a tak námořníci, jinak hodní a přátelští, největší pozornost věnovali Natalii.

Když posádce voru kapitán Rehobothu vysvětlil, že by se z takového víru nikdy nedostali, rozhodla se posádka a velitel výpravy Ingriš plavbu Kantuty ukončit. Nesmrtelná Kantuta se při vytahování na loď téměř rozpadla. Eduardovi přitom zmizel v moři jeden pytel s filmovými záznamy. Nejsmutnější byla Natalie, které se po devadesáti dvou dnech utrpení nesplnil její sen, přeplavit se na Tahiti cestou, kterou se snad kdysi plavili její předkové. Loď Grenville je vyložila v Panamě, a posádka se rozešla do čtyř světových stran. Co teď? Spokojí se český dobrodruh neúspěchem?

Ovšemže ne!

Myšlenka na přeplutí oceánu na voru trápila Eduarda Ingriše dál. Nemohl dál žít jako normální smrtelník. Jeho životním cílem, jeho obsesí se stalo, že jednoho dne dopluje na voru do Papeete na Tahiti, bude tam uvítán domorodými kráskami, dostane od nich květinový věnec tiare, bude smět obejmout tahitskou dívku a spřátelit se s pohostinnými Tahiťany. pak se vrátí do Peru pokryt slávou.

Tři roky trvalo, než se mu podařilo uskutečnit druhou výpravu. Největší překážkou byl neúspěch první expedice, a tak nejdříve musel získat nové povolení k vyplutí. Záchrana posádky stála Spojené státy americké 75.000 dolarů, a takové peníze se tehdy těžko sháněly. Téměř nikdo, ani nejbližší přátelé, nevěřili, že druhá plavba bude úspěšná.

Ingriš dal v sázku celý svůj majetek. Vložil do projektu vše, co vlastnil. Druhý vor, Kantuta II, postavil v přístavu Calao na místě, kde Thor Heyerdahl stavěl svůj vor Kon-Tiki. Vor měla pokřtít královna krásy, Miss Universe, Peruánka Gladys Zender. Nemohla přijít, byla nemocná, a tak místo ní vor křtila její skoro stejně krásná přítelkyně. Křtila Kantutu II nápojem starých Inků, čičou.

V tom okamžiku, jak jinak, osud Ingrišovi uštědřil další ránu. Francouzský badatel a bývalý kapitán válečné lodi Eric de Bisshop vyplul z Tahiti na voru Tahiti-Nui opačným směrem než Thor Heyerdahl, aby dokázal, že to byli Tahiťané, kdo pluli do Jižní Ameriky z Polynesie, a nikoliv naopak. A právě před odplutím Kantuty II přišla do Peru tragická zpráva, že Tahiti-Nui ztroskotala na úskalí korálového ostrova Rakahanga a kapitán Bisshop při ztroskotání zahynul. Okamžitě přístavní úřady v Calau odjezd Kantuty II zakázaly - prý s konečnou platností.

V největší nouzi se Eduard Ingriš obrátil na peruánského presidenta Manuela Prado. Znali se z dob, kdy Ingriš dirigoval symfonický orchestr v Limě. Je záhadou, jak mohl Manuel Prado uvěřit českému muzikantovi, ale uvěřil a napsal příkaz nejvyššímu kapitánovi přístavu Calao, dokonce mu i osobně zatelefonoval a řekl mu, aber sofort, že za výpravu přebírá odpovědnost a ať je honem z přístavu pustí, že se na Tahiti jede. Navíc president zapůjčil i válečný křižník k odtažení voru do Humboldtova proudu. Malá poznámka v Ingrišových zápiscích může zaujmout čtenáře. Je možné, že v povolení měla prsty peruánská milionářka Anita Fernandini.

Posádka voru se skládala z kapitána a velitele výpravy Eduarda Ingriše, a s ním vyplul navigátor Jaime Toledo, radiooperatér José Matouš, věrný přítel Joaquin Guerrero, jinak učitel tělocviku, který se zúčastnil i první výpravy, opičák Tarzan z peruánské džungle a papoušek Lorita.

12. dubna 1959 ve 12 hodin v poledne zahájila Kantuta II svou dlouhou plavbu do neznáma. Tisíce lidí se s nimi v přístavu loučilo. "Ještě máte možnost se vrátit," říkali přátelé. Když přístavní tažná

loď táhla vor na otevřené moře, mnozí si byli jisti, že vor a jeho posádku vidí naposledy. Fotografové se snažili udělat co nejvíc snímků v domnění, že na snímcích dobře vydělají, až posádka zmizí v žaludcích žraloků. Když se Kantuta II ocitla na širém moři, převzal úkol dopravit ji do Humboldtova proudu peruánský křižník.

Kostky byly vrženy, podruhé. Udržet vor na hladině při rychlosti, kterou vyvinul křižník, vyžadovalo spolupráci celé posádky. Nicméně následujícího dne ráno křižník Kantutu II pustil z tažného lana a vrátil se do přístavu. Zůstali sami na širém moři a čas jakoby se vrátil do doby starých Inků, tisíc let do minulosti. Občas se posádka pouštěla do vášnivých diskusí, zda vor náhodou nevyjel z Humboldtova proudu. Vysoké vlny vrhaly příď voru na různé strany. To je jinak normální jev, ale přesto to byl důvod k polemice.

Po třiceti dnech plavby se stal vor velmi kluzkým. Úkony jako načerpání vody ze sudu se staly akrobatickým uměním. Jinak se nic moc nedělo, a tak se po šedesáti dnech všechno, co se na voru stalo, považovalo za velkou událost. Tak třeba chycení žraloka, který se dal jíst. Později chytili žraloků víc. Některým po chycení vypadla z tlamy čerstvá ryba. I ta obohatila jídelníček posádky. Jednoho velikého žraloka museli zabít harpunou, protože obtěžoval posádku při vykonávání tělesných potřeb na zádi voru.

Devadesát dní od začátku plavby, po 6500 kilometrech, vplula Kantuta II do francouzských vod. Technicky byli v Polynésii, i když to nejhorší, zrádné atoly, byly dosud před nimi. Joaquin, holič výpravy, všechny ostříhal a holil, protože prý vysněné polynéské krásky byly na dosah ruky a nemohou přistát jako hadrníci. Být holičem na kymácejícím se voru bylo uměním nad jiné.

Devadesátého osmého dne po startu Kantuty II se na obzoru objevil korálový ostrov Napuka. Jaime Toledo a José chtěli lákavý zelený ostrov prozkoumat, a že prý přivezou pitnou vodu a ovoce. Odjeli jediným záchranným člunem, zamávali na rozloučenou a už se neobjevili. Později je Eduard potkal náhodou na Tahiti. Jeden se vydával za kapitána ztroskotaného voru a druhý za inženýra.

Na voru tedy zbyli jen dva, Eduard a věrný Joaquín. Obepluli korálový ostrov Raroia, kam až doplul a kde ztroskotal Thor Heyerdahl s vorem Kon-Tiki. To bylo 107 dní po začátku plavby. Vše, co nebylo naprosto nutné pro přistání, jako těžký generátor, šlo na mořské dno. čím bude vor lehčí, tím snáze se přehoupne přes úskalí.

Pak už jedinou možností přistání je, zastavit vor nárazem o ostrov. A ještě jedna bouře přišla, veliká, necelých devadesát mil od ostrova Tahiti. Byl to mořský cyklon, a zahnal je na sever. Cyklon trval tři dny. Modlili se k svaté Rose, Růžence, patronce Tichého oceánu. Eduard napsal, že po modlitbě slyšel tichý sladký ženský hlas: "Once, a las once," - jedenáct, v jedenáct. Pak zjistili v kajutě, že se jejich soška svaté Růženky rozbila. Jak se to stalo, nedalo se vysvětlit. Před vyplutím z Peru navštívil Eduard Ingriš v Limě kostel Santo Domingo, kde jsou uloženy ostatky svaté Růženky ve stříbrné rakvi a její lebka, zasazená ve zlatě, je ve svatostánku nad oltářem. Prosil ji tehdy o požehnání a o pomoc.

V noci třetího dne bouře ustala. Bylo jedenáctého srpna, deset hodin dopoledne. Při rychlosti proudu měli k nejbližšímu malému korálovému ostrůvku asi hodinu plavby. Jedenáctého v jedenáct! Vlny byly obrovské a tříštily se o vysoké korálové útesy. Přeplout je se zdálo být sebevraždou. Přesto se o to pokusili. Namířili přímo na útesy. Lolitu a Tarzana vypustili z klecí. Obrovské vlny jejich vor přenášely z jednoho korálového útesu na druhý. Na posledním útesu před ostrůvkem se vor zachytil, narážely na něj vysoké vlny a rozbíjely jej. Byli v nebezpečné situaci. K ostrůvku, kde rostly palmy a keře, bylo jen asi osmdesát metrů. Oba, Eduard a Joaquin, tedy skočili do vody a plavali směrem ke břehu. Každá vlna je srážela ke dnu. Když už byl Eduard zcela vysílen, dotkly se jeho nohy dna. Byl na břehu, byl zachráněn. Za chvíli vlny vynesly Joaquína na břeh. Byl v bezvědomí, ale Eduard jej vzkřísil umělým dýcháním. Bylo jedenáctého srpna, jedenáct hodin dopoledne. Také vor byl mořskými proudy dostrkán ke břehu. Po 122 dnech plavby a 10.000 km skončila plavba úspěchem. Ve srovnání s Heyerdahlovým vorem Kon-Tiki dopluli 960 kilometrů dále na západ.

Vynesli z voru vše, co mohli, a odtáhli tento svůj zbylý majetek dále do vnitra ostrova. Podle mapy se ostrůvek jmenoval Matahiva. Matahiva je nejzápadnějším ostrovem souostroví Tuamotu, měří osm krát pět kilometrů a byl podle námořní knihy z roku 1946 neobydlen. Byl to rajský ostrov, s palmami osypanými kokosovými ořechy. Postavili si chatrč a živili se kokosovými ořechy a rybami z laguny. Byli zachráněni, byli šťastní. Pak ale spatřili na vzdáleném konci ostrova kouř. šli za ním, a byla tam vesnice, a byla obydlená. Nebyli na ostrově sami. Polynézané se nejprve lekli dvou zarostlých bílých mužů, ale pak jimi byli okouzleni. šťastné dny následovaly. Oslavy a tance trvaly několik dní. Sny o ráji jižních moří se staly skutečností. Podle starých tradic museli oba být pokřtěni. Dostali dlouhá tahitská jména, která si nemohli zapamatovat. Od náčelníka dostali čestnou stráž dvou půvabných dívek, která se od nich nehnula.

Ani dny radosti však netrvaly věčně. Na Tahiti je odvezla loď, která přijíždí jednou nebo dvakrát do roka, aby odvezla kopru, sušenou dužinu kokosu.

Eduard Ingriš tak dokázal správnost teorie Thora Heyerdahla, že je možné přeplout na voru z Jižní Ameriky na Tahiti. Na ostrov Matahiva se již nikdy nevrátil.

Podle doprovodného textu k filmům Kantuta a Kantuta II.,

který sepsal Eduard Ingriš a poskytla Nina Ingrišová,

připravil Stanislav Reiniš



Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: