Pondělí 24.12.2001
Svátek má Adam a Eva

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Pokoj lidem dobré vůle

VÁNOCE: Kdy vyšla hvězda nad Betlémem (a byla to kometa?)

VÁNOČNÍ: Všechny zvony z Heleny

RODINA A PŘÁTELÉ: Přeji vám hezkého Ježíška

PSÍ PŘÍHODY: Bart asistentem při adjustáži vánočního stromečku

POSTŘEH: Kterak VÁNOCE VÁNOCE přicházejí

MEJLEM: Telefonní linky...

ENERGETIKA: Jakou hodnotu má ČEZ po certifikaci?

TÉMA: Křest za poplatek?

ODPOVĚDNA: Vševědovy vyčtené vědomosti

ŠAMANOVY NÁVRATY: Nesmrtelnost

CESTY: Trak, já a Amerika

LÁSKA: Gentlemanovy neučesané myšlenky

MEJLEM: Čtenáři píší své ohlasy

BURIANOVO KAFE: Vánoce bez kapra
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada

24.12. VÁNOČNÍ: Všechny zvony z Heleny
Jan Hurych

Vyjeli jsme si tehdy s manželkou Aťou z kanadské Alberty dolů do Heleny - abyste rozuměli, tak se totiž jmenuje hlavní město Montany. Vysoko nad Helenou se tyčí Rocky Mountains a až nahoře - blízko Great Divide, která rozděluje kontinent tak, že všechny vody nalevo od ní tekou do Pacifiku a ty napravo zase na východ - je Mac Donaldův průsmyk. Kousek opodál pak stojí tak zvaný Frontier Town, tedy jakási replika pionýrské vesnice, postavená na začátku tohoto století jedním místním rodákem, obdivovatelem dob dávno minulých. Sám to vybudoval - použil na to jen přírodní materiál, jinak řečeno dřevo - a trvalo mu to pěknou řádku let.

Místo jsme našli lehce, ale bylo jaksi opuštěné: velká brána byla zamčena a na ní cedule, že památka se ukazuje jen dle dohody a tudíž na objednávku předem. Číslo telefonu ovšem chybělo, což nám ale nevadilo, neboť k telefonu bylo daleko a druhý den jsme zase museli frčet dál. Mně to však nedalo: obešel jsem palisádu, která celou tu vesničku obíhala - byla to vlastně jakási pevnost, s domky a kostelíkem - a vlezl tajně dovnitř. Ale protože jsem si nebyl jist, zda přece jen v pevnosti někdo nehlídkuje, tak jsem jen tak ze slušnosti ještě zatahal za provázek, co tam byl u zadních dveří místo zvonku.

A najednou se vám tam na věži toho kostela, kam ten špagát vedl, rozezněl ten velký zvon, a to tak hlasitě, že jsem zprvu nevěděl, co se vlastně děje. Ten rámus také vzbudil hlídacího psa, který ke mně přiběhl a začal se lísat, asi v domnění, že už je čas na večeři. Ze dveří jednoho toho domku pak také vylezl jakýsi člověk - vypadal spíše jako známý desperádo Billy the Kid - byl poměrně mladý a oděvu poněkud nedbalého. Na rozdíl od toho psiska se ale vůbec nelísal, naopak vypadal dost zabijácky, i když se zrovna neopíral o ručnici, tak jako to furiantsky dělá Kid na té své fotografii.

Hned jsem sice duchapřítomně zalhal, že jsem si právě přišel udělat ten appointment, kdy tedy jako bychom mohli přijít, ale ten Billy na to řekl docela nespolečensky, že návštěvy se nevedou. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Aťa - možná, že ani ne tak na pomoc, jako spíš že si chtěla prohlédnout ten kostelík - a povídá tomu panu nevrlému, jestli bychom tedy mohli alespoň jít dovnitř a prohlédnout si tu jeho pevnost. "Ale jo," řekl a dodal ironicky, "když už jste uvnitř. Ale do domů mi nechoďte," rozkázal, neboť nám asi příliš nevěřil, čemuž jsem se za daných okolností ani příliš nedivil.

Tož jsme si to prohlédli, vyfotili a nafilmovali, zatímco on krmil toho hladového psa a třesoucí se rukou si zapaloval cigaretu. Místo to bylo opravdu pěkné, bylo tam asi tak dvacet budov, sice prázdných, ale jinak v dobrém stavu - vypadaly rozhodně lépe než ty, co jsme předtím viděli v dávno opuštěném ghost-townu zvaném Marysville. U brány sice stály dvě vysoké obranné věže, ale žádná stráž se tam neprocházela po hradbách a vlajkový stožár byl také bez vlajky, jako kdyby se posádka už dávno komusi vzdala. Maně jsem si vzpomněl na film Beau Geste, neboli Pevnost mrtvých. Jen jezírko zarostlé žabincem prozrazovalo, že je v pevnosti nějaký život. Snad proto, že už byla pomalu také sto let stará, osamělá pevnost nám opravdu připomínala doby, kdy se kolem proháněli Indiáni na mustanzích, ještě ne na těch od pana Forda, ale jen na těch čtřnohých.

I ten Billy nám najednou připadal trochu jako duch, a když jsem ještě za oknem jednoho z těch domků uviděl počítač, byl jsem si jist, že se mi to všecko jen zdá. Na stráni také stála velikánská restaurace, vlastně takový srub, ale i ta zela prázdnotou a navíc byla zamčena. Místo sloupoví nesly její střechu čtyři obrovské balvany a velkými okny bylo asi vidět daleko dolů do údolí. To jsme si ovšem nemohli ověřit, jelikož nám bylo povoleno dívat se těmi obrovskými okny jen jedním směrem a to dovnitř. Dubových stolů tam bylo nejméně tak pro sto lidí a na stěnách visely staré fotografie; asi všech známých hostů, co tu kdy vysedávali. Nádherný kamenný krb byl teď ale zcela vyhaslý, jen zapadající slunce to zabarvovalo všecko do ruda a vrhalo dlouhé stíny na opuštěné stoly.

Když jsme se vrátili zpátky do města, zastavili jsme se ještě cestou v místní kavárně na zmrzlinu; bylo tehdy parné léto, pětatřicet ve stínu. Atě to nedalo a vyptávala se pana kavárníka na tu záhadnou pevnost v horách. "To máte tak, paní, to bývala slavná restaurace," povídá ten dobrý muž, "ale ten člověk, co to postavil, už dávno umřel. Nějakou dobu to pak ještě vedla jeho vdova. Lidem se tam líbilo, bývaly tam velké parties, tedy sleziny a v kostele se konávaly svatby. No jo, ale ona pak taky umřela a tak to bylo delší dobu opuštěné. Slyšel jsem, že si to nedávno koupil nějaký počítačový wizard, tedy něco jako genius, ale o tom, že by tam nikoho nechtěl pouštět, o tom teda nic nevím..."


Později jsem si zase na Billyho vzpomněl. Byli jsme zrovna v Novém Mexiku, v takovém hrozně starodávném městečku, zvaném Mesilla. Tam totiž právě jednou Kida chytili a zavřeli. Byl odsouzen k smrti provazem, ale kupodivu jim ještě - samozřejmě předtím - stačil utést. Jenže později ho zase dostal, tedy přesněji řečeno zastřelil, Pat Garrett, jeho bývalý přítel, v té době už ovšem stojící na straně zákona. Mladý Kid měl totiž na svědomí pěknou řádku mrtvých a tak je docela možné, že jeho duch ještě pořád nemá po smrti klid a schovává se třeba zrovna v té malé pevnosti tam na severu. Montánu jistě znal - byl tu kdysi také.

Ale spíše se zdá, že to s námi tehdy mluvil jenom Billy the Wizard. A později, zrovna před Vánocemi, jsem si na něj vzpomněl po třetí. Zdál se mi totiž sen: byl jsem zase v té pevnosti, byl zrovna Štědrý večer a vidím, jak Billy přestane programovat, vypne kompjútr a vychází ven z pevnosti. Tam sice ten sen skončil, ale nic mi nebrání, abych ho tady nedomyslel sám. A tak si představuji, jak bude Kid chvíli pozorovat polární zář a pak se prohází lopatou hlubokými závějemi až ke té své opuštěné restauraci, přinese tam hromadu dříví a zatopí v tom obrovském kamenném krbu. Oheň se po tolika letech opět rozhoří a okna v místnosti se zbarví do ruda, jako tehdy, když jsme tam byli my a zrovna zapadalo slunce. A on usedne na tu jednu ze sta starodávných židlí, přímo u krbu: sám a sám v té velké, prázdné restauraci. Pak si zapálí třesoucíma se rukama cigaretu. A osamělý hoch hodí kost svému osamělému, věčně nenažranému psovi a dokonce ho možná i pohladí.

A pak se to stane: věřte si nebo ne, najednou vám ty postavy z těch starodávných fotografií sestoupí se stěn a sesednou všechny se kolem něho. Objeví se i stavitel, co všechnu tu krásu kolem vytvořil, a jeho vdova bude zase nosit hostům na stůl krocana, tak jak to dělávala každé Vánoce. Když budou v nejlepším, otevřou se dveře, vejde Pat Garrett a s ním i Billy the Kid, a budou se chechtat jako tehdy, když ještě byli přátelé a budou si oklepávat navzájem sníh s ramenou. A najednou se vám rozezní zvon na věži toho dřevěného kostelíka - jen tak sám od sebe - a z údolí mu budou odpovídat všechny zvony z Heleny . . .

Jan B. Hurych hurychj@tnt21.com


Další články tohoto autora:
Jan Hurych

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: