V osm jsme se vrátili. Zvenčí vypadal dům neporušený. Odemkl jsem a vešel. Ani v předsíni nic nechybělo. Míša nechala dveře z předsíně otevřené, a když jsem jimi prošel a rozhlédl se, ani v jiných prostorách nic nechybělo.
Nic nechybělo, jenom Bart tu nebyl.

Zavolal jsem ho. Odpovědělo mi kapání kohoutku.
Na druhé zavolání zašramotila větvička břečťanu o okno.

Bart zmizel, jako kdybychom se propadli do toho pěkného povídkového seriálu Fakta a fikce. Třeba jsme se ocitli o dvacet let pozadu, v dobách, kdy jsme ještě žádného psa neměli?
Ale ne. Čepice na věšáku zavěšená je nepochybně loňského data.

Nakonec se ukázalo, že fakt je mnohem prostší a méně zajímavý a zábavný než fikce. Bart se rozhodl prozkoumat někdejší pracovnu mého otce v přízemí, kde mám záložní počítač a skener. Otevřel si čumákem, vešel, ale pak ž nedokázal tlapkou otevřít dveře, které se otevírají do místnosti, ne ven. Mohl by to už umět a hlavně - mohl by vědět, že tam jsou takové, z jeho hlediska, sklapovací dveře. Někdy, když skenuji, mě navštíví a když shledá, že ho skenování nebaví, chce ven. Asi tak v padesáti procentech případů se mu daří si otevřít, v padesáti ne. A to byl ten případ.

Proč tedy neštěkne, proč nezamektá, když slyší naše volání?

No vždyť říkám, že psí inteligenci nesmíme přeceňovat!

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: