Středa 20.2.2002
Svátek má Oldřich

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

DOKUMENT: Zeman popírá autentičnost čláku v listu Haarec

MROŽOVINY: Čtyřnásobný Titanic

POLITIKA: Kříšení Občanského fóra ? (část II)

ARMÁDA: Kdo rozhodne o budoucnosti?

RODINA A PŘÁTELÉ: Není telefonování jako telefonování

PSÍ PŘÍHODY: Příspěvek k doplnění Beaufortovy stupnice

ZE SVĚTA: Vousatí a pornografie.

PŘÍRODA A ZDRAVÍ: Volíme přírodní léčbu - AKUPRESURA A ŠIA-CU (dokončení)(23)

PENÍZE: A co mé zlaté zuby

KOMENTÁŘ: Drobné dárky

FEJETON: Fit & Easy

ZDRAVÍ: Ovlivňuje reklama množství návštěv u lékaře?

SKRBLÍK: Nezdaněná výhodná investice!

TÉMA: Správní řád v zajetí virtuální reality

VĚDA: Světelné znečištění = strašák
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny

20.2. MROŽOVINY: Čtyřnásobný Titanic
František Novotný
Německá levice se nikdy nesnažila otevírat otázku vysídlení Němců po 2. světové války, ať už se jedná o Sudety nebo o Královec. Pokládá ji za uzavřenou kapitolu punitivního právního přístupu, jenž Spojenci uplatnili na hitlerovské Německo. Sám Günter Grass, který se narodil v Gdaňsku do polsko-německé rodiny, se dokonce roku 1990 vyjádřil, že sjednocené Německo bude "nestvůrou", a o to více překvapil jeho poslední román, líčící životní osudy vysídlené dívky, jež jako jedna z mála přežije torpédování osobního parníku "Wilhelm Gustloff" v noci z 30. na 31. leden 1945. Hrůzná apokalypsa, k níž tehdy došlo, se pak přiřazuje k podřadným válečným epizodám a na rozdíl od katastrofy "Titaniku" v obecného povědomí zcela chybí.

Síla skrze radost.
V originále Kraft durch Freude zněl název nacistické odborové organizace, pro niž byla objednána stavba série rekreačních parníků, aby němečtí pracující mohli být vděčni Hitlerovi, že jim přiblížil radovánky "plutokratických" milionářů. Ve skutečnosti se již v konstrukci prvního plavidla, jež se mělo původně jmenovat "Adolf Hitler", počítalo s uplatněním v roli vojenského transportéru, respektive jako nemocniční lodi.
Když 4. února 1936 pěti ranami z revolveru židovský student David Frankfurter v Bernu zastřelil vůdce švýcarských nacistů Wilhelma Gustloffa, rozhodl Hitler, aby první rekreační parník nacistických odborů nesl jméno tohoto hnědého mučedníka.
210 m dlouhý trup byl spuštěn na vodu 5. dubna 1937 v hamburské loděnici Blohm & Voss za přítomnosti celé nacistické špičky a 50 tisíc diváků. Plavidlo v ceně 25 milionů říšských marek (pro srovnání - bitevní loď "Bismarck" stála 197 milionů) a s výtlakem 25 434 BRT mělo posádku 417 osob a kabiny pro 1463 pasažérů. Loď byla uvedena do provozu 15. března 1938 a o týden později vyplula na panenskou plavbu po Baltu. Do srpna 1939 stihla 44 výletů a poskytla své paluby 65 tisícům dovolenkářů.

Apokalypsa místo radosti.
Vypuknutím války se vyložily karty na stůl i v případě "Wilhelma Gustloffa". Již 22. září 1939 se parník stal nemocniční lodí Lazarettschiff "D", po 20. listopadu 1940 obytnou lodí Kriegsmarine a v květnu 1943 plovoucími kasárnami pro II. oddíl 2. školní divize ponorek.
Spojenecký nálet na Gdyni 9. října 1943 loď poškodil, takže musela být dokována. Blížící se konec války pak degradoval bývalou partajní pýchu nacistických odborů na poslední útočiště utečenců. Sovětská ofenziva v lednu 1945 odřízla celé Pomořansko a v dnešních polských přístavech Gdyně a Gdaňsk se nahromadily statisíce zoufalých německých civilistů z celých Východních Prus.
21. ledna vydalo velitelství Kriegsmarine rozkaz k operaci "Hannibal". Jednalo se o evakuaci ponorkové školní divize na západ a další rozkazy z 25. až 29. ledna umožňovaly vzít na paluby evakuačních plavidel i civilisty. Podle rozkazů admirála Dönitze měl "Wilhelm Gustloff" nalodit 6 tisíc lidí, a to i na nejnižší palubu "E", do vypuštěného lodního bazénu a na venkovní promenádní palubu.
Všichni věděli, že na 4 lodích v gdyňském přístavu je místo jenom pro 20 tisíc lidí a strach před Rusy vedl k nemilosrdnému boji o tato místa. "Wilhelm Gustloff" byl přednostním cílem, všichni věřili, že partajní loď bude mít vojenský doprovod. Po několika odkladech 30. ledna v 12.30 parník odrazil od nábřeží s více než šest a půl tisíci lidmi na palubách. K dispozici bylo 12 záchranných člunů a pouze 5000 záchranných vest. Mezi pasažéry byla i děvčata z pomocné služby Kriegsmarine, z nichž jedna, dvacetiletá Anni, musela být na palubu dopravena násilím. Křičela a plakala, že nechce na "Totenschiff", na "loď mrtvých".
Poté, co minul výběžek Rozewie, nabral "Wilhelm Gustloff", aniž by kličkoval, přímý směr na západ. Eskortu tvořila toliko torpédovka "Löwe", když druhé plavidlo "TF 1" se kvůli havárii muselo vrátit zpět.

Válečný osud tomu chtěl, že v Gdaňské zátoce hlídkovala sovětská ponorka "S 13" kapitána III. stupně Marineska. Vyplul ze základny v Turku 11. ledna 1945 a v noci z 30. na 31. leden spatřil v zatemnění plující konvoj. Identifikoval plavidla jako válečná a zaujal útočnou pozici ze strany pevniny, z opačné strany, než kde hlídkovala "Möwe".
Nařídil odpálit 4 torpéda s obvyklými nápisy - "Za Stalina", "Za sovětský lid", "Za Leningrad" a "Za vlast". Torpédo "Za Stalina" selhalo, avšak ostatní, vypálená ze vzdálenosti 400 m, nemohla minout.
Dvě udeřila do přední části trupu - jedno blíže přídě a druhé na výši bazénu, v němž se mačkalo 174 děvčat pomocné služby. Třetí zasáhlo strojovnu a okamžitě vyřadilo z provozu motory. Podle neúplných seznamů zahynulo uvnitř hořící a potápějící se lodi a v ledové vodě zimního Baltu 5350 osob, převážně žen a dětí. Zachránit se podařilo, podle nejpříznivějšího údaje, 1252 lidí, jiné prameny uvádějí 902 až 1104 osob. Torpédování "Wilhelma Gustloffa" se tak stalo největším masakrem, jaký námořní dějiny znají, když počet obětí přesáhl ztráty ve srovnání s katastrofou "Titaniku" téměř čtyřikrát.

Hrobka nebo tresor?
Vrak osobní lodi "Wilhelm Gustloff" leží na souřadnicích 55 stupňů 08 minut severní šířky a 17 stupňů 39 minut východní délky. Ihned po válce, v letech 1945 - 48 se stal cílem tajných ponorů sovětských potápěčů, kteří při pronikání do nitra vraku bez ohledu na pietu používali dynamit. Důvodem této drastické operace mohla být ztracená "Jantarová komnata", jejíž stopy, kromě jiných míst, vedou i na palubu "Wilhelma Gustloffa". Každopádně byly do nitra lodi před vyplutím z Gdyně naloženy nějaké záhadné zapečetěné skříně. Zda Rusové něco našli, není známo. Teprve v 50. letech dostali polští potápěči od Sovětů povolení potápět se u vraku a později byly v okolí zaznamenány i lodě záchranářů z Německa. Roku 1978 se západoněmecká vláda oficiálně obrátila na vládu polskou s žádostí uspořádat společnou průzkumnou výpravu, ale komunistické Polsko odmítlo. Ztroskotaly i další pokusy o oficiální expedice k vraku, takže otázka eventuálních pokladů ve vraku je stále otevřena.

Stejně tak je otevřena otázka morální. Jaký to byl barbarský akt, jenž vedl ke zkáze plavidla, přeplněného ženami a dětmi?! Nahlíženo z druhé strany, "Wilhelm Gustloff" byl válečnou, byť pomocnou lodí Kriegsmarine, plul v zatemnění, nebyl označen jako nemocniční loď a jeho plavba nebyla hlášena Mezinárodnímu červenému kříži. Lidé na jeho palubě se stali obětí té neomezené ponorkové války, kterou - vynalezli jejich krajané o necelých třicet let dříve. Nicméně ani tímto není rozměr lidské tragédie, v jakou se potopení "Wilhelma Gustloffa" proměnilo, nijak umenšen.

Zájem o ponory k vraku neustává. Rozlomený na tři části leží 19 námořních mil od polského pobřeží a Námořní úřad v Gdyni jako orgán polské námořní správy ponory k vraku z pietních důvodů nepovoluje, přestože vrak leží mimo výsostné polské vody. Spadá sice do polského tzv. ekonomického pásma, ale tato konvence se týká těžby surovin, nikoli vraků.
V roce 1959 natočil německý filmař Frank Wisbar hraný film "Noc padla na Gdyni", v němž jsou i sekvence z tragédie "Wilhelma Gustloffa", a později vznikly také filmy dokumentární. V roce 1994 pak vyšly memoáry Heinze Schöna, který na lodi vykonával funkci hospodáře a patřil mezi zachráněné.
Polsko-německá společnost v Gdyni hodlá obnovit památník obětem katastrofy na Witominském hřbitově za pomoci ředitele expozice na zámku Wolbeck, která je věnována tragédii lodi a utečenců na její palubě. Ohlas, jaký v Německu vyvolalo vydání nového Grassova románu, určitě přispěje k informovanosti široké veřejnosti nejenom v Německu, nicméně filmové zpracování tohoto největšího námořního neštěstí, při jehož zpracování by si scenáristé nemuseli vypomáhat laciným melodramatem, na svého Camerona stále čeká.

Psáno v Praze 18. 2. 2002. Data z časopisu "Morze, statky i okrety" 5/99.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: