21.2. PSÍ PŘÍHODY: Záhadná rána
Ondřej Neff
Ten zvuk se ozval někdy kolem desáté večerní. Byla to rána, spíš zadunění než třesknutí.
Něco jako kdyby mi někde u stropu visela bedna se třemi metráky brambor a utrhla se (jak si
představuji ten zvuk bedny s bramborami). Slyšel jsem tu ránu já, slyšela ji Míša a
slyšel ji David, který s námi seděl u stolu.
Bart ležel na podlaze a klimbal.
Naposledy jsem ignoroval záhadný noční zvuk někdy před dvaceti lety. To taky něco
bouchlo, jenže tenkrát to byl spíš třesk než bramborózní zadunění. Taky zdroj se dal snadno
lokalizovat - ozval se z vedlejšího pokoje. Jenže tenkrát jsem spal, zvuk mě probudil - a
touha po pokračování spánku překonala smysl pro odpovědnost. Nešel jsem zjišťovat příčinu.
Ta byla jednoduchá - rupla skoba přidržující policovou stěnu s knihami ve svislé poloze.
Pak se gravitace opřela do druhé skoby, a ta druhá rána by byla přivedla k aktivní činnosti
i mrtvého: všechny police se zhroutily a knihy vytvořily na podlaze půvabné skupení, jemuž
se v naší zemi říká kupodivu Betlém.
Takže si dávám na zvuky pozor.
David popadl baterku šajnovku, já se ozbrojil šestiraňákem Smith&Wesson (ano, jsem
takto dětinský) a za Bartovy poněkud rozespalé asistence jsme prošli celý dům. Nikde
žádné spadlé skříně, žádná rozvalená okna, žádná bandy lupičů, jimž bych mohl říci: "Chyťte
se stropu, padouši, nebo vás nasytím olověnými boby!"
Ráno jsem našel přede dveřmi spadlé krmítko.
Co byla ta rána, kterou jsme všichni slyšeli, jenom Bart ne?
Možná, že krmítko při pádu tropí takový hluk. Nebo jsme měli kolektivní halucinaci.
Nebo to byl zbloudilý odstřel tunelu Mrázovka někde v hlubinách pod našima nohama.
Bart to asi ví. Ale nepoví.
Bartovy příhody