Středa 6.3.2002
Svátek má Miroslav

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

MROŽOVINY: Zlověstný pták Zeppelin

PROBLÉM: Dekrety presidenta republiky - právní analýza (1)

ARMÁDA: Proč selhaly reformy

TECHNOLOGIE: Budoucnost biotechnologií v České republice

RODINA A PŘÁTELÉ: Nějak se děje lautr, jak se to řekne slušně...

PSÍ PŘÍHODY: Malá kořist taky kořist, i pro velkého psa

TÉMA: Izraelsko - Palestinský spor - existuje řešení?

TÉMA: Češi, Němci a Evropa

POLEMIKA: Omluva a dekrety

BLÍZKÝ VÝCHOD: Osadníci trochu jinak

VÝBĚR: Takový je život

PENÍZE: Vezměte od bank maximum

SVĚT: Svátek obětování

POHÁDKA: Princezna s goldovó hvězdó na řepě

ZDRAVÍ: Když nemůžeme spát...
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo

6.3. TÉMA: Češi, Němci a Evropa
Jaroslav Teplý
Rozvážný a věcný příspěvek Jiřího Weigla (PES 1.3 2002 POLITIKA: ”Benešovy dekrety a Německo na rozcestí”) má velmi důležitý a přesný závěr, který zde opakuji:

Avšak nemůžeme neslyšet, že se v Německu či v Rakousku ozývají staré hlasy, které, zdá se, si poučení z historie neberou. Představy, že dnes je možné a pro kohokoliv prospěšné pokoušet se změnit politickým nátlakem na slabší sousedy ve střední Evropě výsledky druhé světové války, ohrožují vznešené ideje evropské integrace více, než si většina evropské veřejnosti dnes připouští. Proto je stále znovu obnovovaná debata o Benešových dekretech velmi významným indikátorem budoucího vývoje Evropy. Harmonické soužití dnešních a budoucích členů Evropské unie totiž vyhaslé historické Benešovy dekrety nijak nenarušují. Fatálně je však mohou narušit pokusy přeměnit proces rozšíření EU na východ v jakési nové Locarno, které dalo ve dvacátých letech minulého století po záminkou nových lepších vztahů vítězů a poražených v první světové válce Německu možnost k revizi jeho východních hranic. Pokud by oficiální německá politika podlehla pokušení kartu Benešových dekretů vůči svým východním sousedům silově zahrát, byl by to signál velmi nebezpečný, a to nikoliv pouze pro Českou republiku a Slovensko, ale i pro Polsko a v důsledcích i pro další evropské partnery Německa.

Proto má současná i jakákoliv budoucí debata o Benešových dekretech zásadní význam nikoliv pouze pro naši zemi, ale pro budoucnost Evropy jako celku. Je to test toho, s jakým Německem bude mít integrovaná Evropa co do činění. Zda s poučeným, rozvážným a sebekontrolujícím se kolosem v tradici Bismarckově či Adenauerově, nebo arogantním a sebestředným hegemonem epoch ostatních, který na obavy a zájmy ostatních není schopen brát ohled. V tom spočívá hlavní význam diskuse o Benešových dekretech. Výlevy o lidských právech, kolektivní vině atd. ve vztahu k hluboké historii, jsou jen propaganda, která zakrývá skutečné současné politické zájmy.Věřme, že Německo své odpovědnosti dostojí. Má totiž šanci mírovou cestou uskutečnit cíl, o nějž usilovalo celé století.

To je korektní odpověď na úpornou snahu evropského komisaře Verheugena a snad i jiných evropských činitelů presentovat revanšistické akce sudetoněmeckých organisací v Německu a Rakousku za bilaterální problém, který je možno snadno smést pod koberec. Oficiální odpovědí českých úřadů by měla být ”bílá kniha” nebo sborník dokumentů předložený Evropskému parlamentu a evropským vládám dokazující pravdivost závěrů Jiřího Weigla. Dovolím si připojit několik odkazů; fakta v nich obsažená by v něm neměla chybět

Vladislav Chlumský, ”Fond budoucnosti a sudetoněmecký landsmanschaft”, Hospodářské noviny 5.2.1998
...Požadavky landsmanschaftu vychazeji z legitimity mnichovské dohody. To je skryté podhoubí německé politiky. To nechává otevřené otázky, jež by měly být v zájmu sjednocované Evropy uzavřeny. V EU by se mělo zvažovat, zda institut většinového hlasování nedá šanci těmto německým tendencím...
Ve stanovisku k sudetské otázce přijatém plénem sudetoněmecké rady a spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého krajanského sdružení 7. května 1961 se uvádí,že "sudetští Němci byli v roce 1938 také jen objektem politiky velmocí..." Kromě nespočtu faktů to vyvrací v r. 1941 sám Konrád Henlein, když říká: "Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že se všichni sudetští němci stali nacionálními socialisty...Historie vynese jednoho dne svůj soud: Sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost..." (Sborník Ustavu mezinárodních vztahů)


Tento citát naznačuje, že rozhořčení nad nediplomatickým Zemanovým výrokem o páté koloně bylo zcela neoprávněné a možná hrané. Já sám jsem povinně jako gymnasista za války shlédl film oslavující práci zahraničních Němců (tedy páté kolony) v různých zemích pro Hitlerovu třetí říši.

Německý autor Goetz Aly: "Za to bude svět pykat", FAZ , překlad Lidové noviny 30.9.95
...Již v červenci 1939 viděl generál Wehrmachtu Friderici český problém v očekávání budoucího vývojr jasně: ”Existuje jen jedno řešení: českou společnost místně a duchovně rozpustit a ze všeho nejdříve dostat z prostoru Čech a Moravy vůdčí vrstvu. Radikální prostředek - fysickou likvidaci - nelze za normálního stavu použít (začala až za Heydricha - J.T.)...
...V létě 1941 plánovali Němci vyhnání, vyhladovění a zavraždění více než 30 milionů lidí, přičemž odborníci ještě diskutovali o tom, nemá-li to být raději 60 milionů. Nejen v rozsahu, nýbrž i v prostředcích a metodách se tato politika lišila od všech předešlých postupů a také od postupimské dohody. Charakteristická je v této souvislosti otázka, kterou položil šéf přesídlovací centrály v Posen-Litzmanstadtu Rolf-Heinz Hoppner svému nadřízenému Eichmannovi: " Podstatné je, aby bylo od začátku jasné, co se má se všemi těmi vysídlenci, kteří jsou pro velkoněmecké osídlovací prostory nežádoucí, v konečném stadiu stát; zda je naším cílem zajistit jim natrvalo určitý život, nebo zda mají být vyhlazeni."

Jan Gebhart, "V prosinci 1939 na Staroměstském náměstí", Lidové noviny 13.12.1994
Velký sraz členů NSDAP 2.prosince 1939 na Staroměstském náměstí. ...Z projevu K.H.Franka: ”...území Protektorátu Čechy a Morava je od 15. března 1939 ”nerozlučnou složkou Velkoněmecké říše a tam, kde vlaje prapor s hákovým křížem, vlaje na věky.” Proto jeho obyvatelé musejí uznat dané ”reálné a politické skutečnosti bez výhrady a jediné záludné myšlenky”, odpoutat se ”od českých dějepisných lží, iluzí a legionářských ideologií, od vlivů pařížských a londýnských”...Celý jeho projev vyzníval jasně jako výhružná reakce na nedávno minulé události, které se nesmějí opakovat: ”Proti vám bojuje německý národ jako jeden muž za svým vůdcem, a to až do konečného vítězství a ke konečnému vašemu zničení ”.

A ještě na oblíbený námět sudetoněmeckých extremistů, o amnestii zločinů spáchaných v poválečném období na německém obyvatelstvu (zákon č. 115/1946 Sb. ”O právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků”, vztahující se na činy, ke kterým došlo mezi 30, zářím 1938 a 28. říjnem 1945.) MF DNES, 28.5.1996, Jiří Šitler, ”Poválečné amnestie se netýkaly všech zločinů”.

...Podobné zákony měly i Francie, Italie a Rakousko. Podobně jako v těchto zemích nebylo podle ústavně-právního výboru čs. parlamentu smyslem zákona ”prohlásit za právné, a tedy beztrestné ty trestné činy, které byly v poválečné době spáchány z důvodů nízkých a nečestných”. K výstřelkům tak jako jinde docházelo a president Beneš (týž, kterého nedávno Petr Placák v náhlém pominutí smyslů obvinil z genocidy) 14.října 1945 v Mělníce protiněmecké excesy odsoudil a vyzval k potrestání viníků. Ustavodárné shromáždění vytvořilo 10.7.1947 parlamentní komisi ”k vyšetřování všech hromadných zákroků proti Němcům, Maďarům a jiným osobám po 5.5.1945”. V letech 1946-1949 pak došlo k řadě procesů. To neznamená, že všechny činy poválečného gestapismu byly potrestány. Tehdejší ministr spravedlnosti Drtina připustil, že ”dobrodiní zákona se takto dostalo i osobám nehodným” a v červenci 1947 prohlásil v parlamentu, že otřásající fakta gestapismu ” musejí být celou československou veřejností bez rozdílu stran politicky i mravně co nejrozhodněji odmítnuta v zájmu čisté pověsti československé demokracie”.

Možná, že mnozí čeští televisní diváci viděli televisní seriály stanice Discovery o druhé světové válce a o tom, co jí předcházelo v Německu a zejména výňatky z Hitlerových projevů. Soudobé filmové reportáže byly v nich střídány komentáři a názory Němců, často bývalých vojáků či důstojníků Hitlerovy armády. Mně utkvěl v hlavě zvláště Hitlerův zuřivý předválečný projev, jehož osnovou bylo, že válka bude nebo musí být a pak komentář inteligentně vypadajícího staršího Němce, nevím už, zda navazoval přímo na ten projev nebo ne : ”My jsme mu věřili.” Ač jsem se snažil ten výrok nějakým způsobem pochopit, nemohl jsem ho strávit. Německo po zuby vyzbrojené, nikým neohrožované musí jít do války, tomu má inteligentní a vzdělaný člověk věřit? Měl jsem spíše dojem, že se Hitlerovi podařilo ve velké většině obyvatelstva probudit a mobilisovat ty nejnižší lidské pudy a sklony k násilí a zabíjení a dát jí možnost opíjet se mocí. Tyto sklony mají v různé míře asi všichni lidé, jak jsme se i my sami přesvědčili po válce na vlastních spoluobčanech, ale propadnout jim mohou jen v totalitních režimech. Rozdíl mezi námi a jinými okupovanými zeměmi na jedné straně a Němci na straně druhé byl v tom, že německé násilí bylo státem plánované, organisované, povzbuzované a ničím neomezované, kdežto poválečné násilí v Němci okupovaných státech byly skutečně spontánní, vládami neorganisované, nýbrž potlačované, časově omezené a rozsahem nesrovnatelně menší.

mci vyšli z druhé světové války, kterou sami rozpoutali, v jistém smyslu lacino. Jedním z jejích těžkých následků, který jim vlivem poválečné politické konstelace dosud nikdo nevyúčtoval, je , že postavili sovětský komunismus na nohy a doslova ho vtáhli do zemí střední a východní Evropy. Země, které se pomalu vzpamatovávaly z německé okupace padly do rukou totalitnímu systému jiné barvy, který v případě Československa zcela rozrušil společenskou strukturu a zničil fungující systém v národním hospodářství, takže jsme byli biti dvakrát. Škody tím způsobené jsou obrovské a jen v penězích nevyjádřitelné. V téže době se stala větší část Německa nepostradatelným článkem obrany Západu proti komunismu a s podporou jmenovitě Ameriky mohla relativně rychle obnovit svůj průmysl na nejmodernější úrovni a odstranit škody způsobené válkou. Ta nepostradatelnost jí dodala i politického sebevědomí, takže už v roce 1956 rozhodl Spolkový ústavní soud, že postupimský protokol nemůže být považován za právně závazný pro Němce. Stejně tak trvá Německo na platnosti Mnichovské dohody, která byla začátkem válečné tragedie.

Jak už jsem napsal jinde, Němci mohou být spokojeni, že přesto nenávist k nim už u nás prakticky neexistuje. Existuje pochopitelně nadále nedůvěra, která ovšem poroste s tím, jak extremistické sudetoněmecké organisace stupňují své revisionistické akce teď už i s veřejnou podporou některých státních činitelů německých a rakouských. Je na Evropské unii, aby si uvědomila toto nebezpečí a podle toho jednala.

P.S. Zájemcům o věcné informace doporučuji článek ”Němci i Češi jsou v postojích k sudetoněmeckému problému obětí falešných stereotypů” (Martin D. Brown a Eva Hahnová), který vyšel v Britských listech (www.blisty.cz) 10.05.2001.

04.03.2002



Další články tohoto autora:
Jaroslav Teplý

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: