Neděle 10.3.2002
Svátek má Viktorie

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

SVĚT: Gibraltar

ÚVAHA: Je jaro, a aby to bylo lepší

O KNIZE: Krabí chůzí

ZDRAVÍ: Stalinův sexuální život

POVÍDKA NA NEDĚLI: Směr

CESTY: Trak, já a Amerika (22)

MÉDIA: Pokleslý vkus masových médií

ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby!

PRÁVA DÍTĚTE: Spravedlnost dětem

ZE ŽIVOTA: Křižovatka, nebo stoka ?

ODPOVĚDNA: Vševědovy vyčtené vědomosti

MÉDIA: Novácká katastrofa v přímém přenosu.

TÉMA: Znovu týrání zvířat

ZAMYŠLENÍ:Přepepřeno

POSTŘEHY: Těžký život psiska
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura

10.3. O KNIZE: Krabí chůzí
Pavlína Rychterová

Na pultech nemeckych knihkupectvi se po velice dlouhe dobe objevil opravdovy bestseller - nejen kniha, kterou za bestseller oznacuji vice ci mene dobre pripravene a agresivni reklamni kampane silnych nakladatelskych domu. Skutecnou senzaci se novela "Im Krebsgang" stala jeste pred svym uvedenim na trh, a to hned z nekolika duvodu: zpracovava tema utrpeni nemeckeho civilniho obyvatelstva v zaveru druhe svetove valky, jejim autorem je cerstvy nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass, jehoz nekolik poslednich del naznacovalo v jistem smyslu nenavratne umelecke zplaneni, a i nemecky literarni Guru Marcel Reich Ranicki, prosluly nejen svymi nemilosrdnymi utoky na narodni klasiky, ale i svoji osobni nechuti vuci Grassovi, knihu nejen zaznamenal, ale rozhodl se o ni poreferovat ve svem novem televiznim literarnim poradu.

Zda se podle vseho, ze tentokrat Grass trefil do cerneho: nalezl snad nejlepsi material pro literarni zpracovani, jaky si lze predstavit: tragedii kdysi vyletni lodi, chlouby Fronty nemeckych pracujicich (Deutsche Arbeitsfront), resp. nacistickeho spolku Kraft und Freude, vedenych jednim z propagandistickych magu treti Rise Robertem Leyem. Ale od zacatku: Wilhelm Gustloff, jeden z Gauleiteru NS vykrvaci 4. unora 1936 ve svycarskem Davosu na koberci ve vlastni pracovne po peti vystrelech zidovskeho studenta mediciny Davida Frankfurtera. Frankfurter se nahlasi policii, je ve Svycarsku souzen a odsouzen k 18 letum vezeni (omilostnen v roce 45). V Risi zatim dochazi k hysterickemu oplakavani mucednika (Blutzeuge), za zbesilych ceremonii je pohrben do zakladu k te prilezitosti zrizeneho mauzolea hrdinu strany v jeho rodnem meste, a je po nem pojmenovana prave dohotovena luxusni "beztridni" vyletni lod urcena na levne dovolene nemeckych pracujicich: sam vudce se zrika cti (lod mela nest jeho jmeno) a prenechava ji mrtvemu bojovniku. Gustloff pred zacatkem valky uskutecni nekolik plaveb k norskym fjordum a na Sicilii, a demonstruje tak rovnost vsech se vsemi (luxus je pro vsechny stejny, jedine kajuty, ktere jsou jeste luxusnejsi, jsou urceny pro pripadnou navstevu vudce), aby byl po zacatku valky premenen na lazaret a posleze, v roce 1940 v plovouci kasarna vycvikoveho strediska clenu ponorkovych muzstev. Jako takovy kotvi Gustloff az do roku 1945 v Gdanskem pristavu. 30. ledna 1945 vyplouva smer zapad, zaplnen az 10.000 uprchliky (presna cisla neznama), kadety namorni skoly a namornimi zenskymi pomocnymi sbory, aby v noci 30. ledna 1945, na vyroci narozeni Wilhelma Gustloffa a na vyroci nacistickeho uchopeni moci, klesl ke dnu po zasahu tri torped sovetske ponorky S 13. Po hruznem zmatku a utrpeni se zachrani neco mezi 900 - 1200 lidmi, prevazne muzi, vetsina zen a drtiva vetsina deti (kolem 4000) umira v ledovych vlnach nebo uzamcena v utrobach lodi.

Jenze v Grassove romanu neni pribeh Gustloffu jenom pribehem lodi a jejiho ztroskotani - ackoliv by mohl byt - zpravy prezivsich jsou pohnute, fakta podivuhodne vymluvna, magicka data k tomu ... neni duvodu se domnivat, proc by nemohl vzniknout literarni ci jeste lepe filmovy Blockbuster: krizenec mezi Titanikem a Schindlerovym seznamem.

Jenze nevznikl. To, co vzniklo, je pomerne tezke pojmenovat. Kniha ma totiz "poselstvi", a to, pokud neni poselstvim sam pribeh, dopada casto divne. Timto poselstvim jsou Versöhnungsrituale der Vergangenheitsbewältigung v Nemecku. Vsimnete si prosim techto dvou obludnych pojmu, ktere jako by vsechno individualni utrpeni (at uz kohokoliv) uzaviraly do nehybnych zdi, kdy je kazdemu jasne, co to takovy "usmirovaci ritual" je a jak se diky nemu s tou "minulosti" pekne "vyrovnat", aniz by to clovek musel resit u sebe doma, nebo jeste hure, ve sve hlave. Grass nebezpeci naprosteho vyprazdneni techto dvou pojmu zcela jiste citi, a prave tento pocit vyprazdneni tematizuje ve svem romanu. Takze krome pilne nashromazdenych dat k hisorii Gustloffu, kterym, dluzno uznat, autor na dramaticnosti nepridava ani "n" (nastesti to skoro neni potreba, i tak je to trhak) a co je dulezitejsi, naprosto se vzdava jakekoliv moznosti je individualizovat, sledujeme dokonale odcizeny pribeh vypravece, takto prumerneho zapadonemeckeho novinare konce devadesatych let, jeho osmnactileteho syna, osamoceneho neonacisty, a jeho pritele- nepritele a obeti zaroven, chlapce, ktery "si hraje na zida", oboji v reakci na hystericke "Versöhnungsrituale".

Jako spiritus movens jednani ostatnich postav funguje matka vypravece, jedna z trosecniku Gustloffu - motivy jejiho jednani a charakteru zustavaji v temnotach - diky cemuz zustavaji v temnotach i motivy jednani ostatnich postav - vsechny se totiz vztahuji k ni - ona ma byt jakymsi ztelesnenim predvalecneho, valecneho a povalecneho Nemecka, jakousi archetypalni vecnou matkou (freudovsky pojate zeny jako lidozrave bohyne nejsou u Grasse nicim neobvyklym).

Grass zobrazuje trigeneracni nemecke Vergangenheitsbewältigung a je velmi poucne, jak je vidi: Predstavitel generace nejstarsi, tj. generace Treti rise (matka) je komponovan jako nadlidska, resp. nelidska postava, ktera je v podstate zrcadlem dnesniho vnimani nacisticke ery - jako neceho naprosto nepochopitelneho, nelidskeho ale zaroven nadlidskeho (trochu mrazi pri myslence, ze takova mela Treti rise byt i v predstavach jejiho vudce). Prvni povalecna generace je reprezentovana zivotnim ztroskotancem, zbabelym, prumernym clovekem (novinar), ktery v konstrastu s nadlidskou matkou pusobi az politovanihodne neakcne a defetisticky (ze takto Günter Grass Adenauerovske Nemecko vnima, neni nic noveho). Zajimava je treti generace: Dnesni Nemecko je podle Grasse zmatene, potacejici se mezi touhou po velikosti (at uz za jakoukoliv cenu), vyjadrenou v generaci nejstarsi, a a odcizenou bezradnosti generace mladsi, mezi neonacismem a podivne naruby prevracenym ciste nemeckym militantnim sionismem. Vysledkem je nesmyslny, pateticky destruktivni a sebedestruktivni cin. Na vine tohoto cinu jsou podle autora lapidarne receno vyprazdnene pojmy der Vergangenheitsbewältigung, a dlouhodobe spolecenske zametani "nevhodnych temat" (jako napr. tragedie Gustloffu jako tragedie vyhnancu) pod koberec.

Urf. Ale takhle schematicky polopatisticky Grassuv roman prece jenom neni: predevsim diky prevypravenym faktum o Gustloffu, ktere se ctou jednim dechem, a rafinovane strukture (vyjadrene v titulu jako "Krebsgang" - chuze do strany a zdanlive dozadu, ale vlastne vpred, tj. vypravenim o minulosti k porozumeni pritomnosti, resp. budoucnosti).

Ale ideovou, ci lepe receno ideologickou buldoci tezkopadnost dryacnicky vnucovaneho a vynucovaneho Vergangenheitsbewältigung, kterou neprorazil ani Martin Walser svym kontroversnim projevem v roce 1997, neprorazil ted ani Günter Grass: ani dramatickym tematem ani novym stylem (a ten je opravdu novy - to tam je panstvi volne imaginace, ty tam divoce barvite asocitivni zakruty, ted mame co delat s rafinovane budovanou smirou - ich-vypravec je prece prumernym novinarem, ktery dokaze popsat nudne i namorni katastrofu).

"Krabi chuzi" je jiste kniha velice dulezita pro Nemce (ci spise pro urcite levicove zamerene kruhy specializujici se na salonne-oralni Vergangenheitsbewältigung, ktere ovsem maji velke slovo v mediich: proto take tolik kriku kolem). Vzbudi v kazdem pripade nove kolo diskuse o vyrovnavani se s minulosti - jestli i ono skonci prazdnym zpolitizovanim jako kola predchozi, je veci akteru. Do jake miry se ctenari, nezasvecenemu do protimluvu nemeckych modernich dejin a jejich soucasne reflexe, muze podarit Grassovu autorskemu snazeni porozumet, je ovsem otazkou.

A umeni? Literarne je Grassova novela lepsi nez jeho predchozi opusy: predevsim neni utlachana, (autor zrejme seznal, ze magicky realismus se zmenil nejpozdeji po Kocce a mysi ve slepou ulicku), ale ideologicka problematika prekryva bohuzel vsechno ostatni.

Jsou knihy, po jejichz precteni, jak se vyjadruje Tom Hulce ve Formanove Amadeovi, "clovek sere mramor". Po precteni tehle by se mohlo v toalete objevit nekolik inovativnich volebnich hesel a zahranicne politickych memorand. Ale presto... Pohnuta tragedie uprchliku z Gustloffu tragedii zustane. Jak pise Grass usty sve hlavni hrdinky: "I v pristavu jsem byla, ... uplne sama, tam, kde nas tenkrat nalozili. Vsechno jsem zase mela pred ocima, i vsechny ty deti, v ledove vode, nozickama nahoru, protoze padaly po hlave a uz se nedokazaly v plovaci veste obratit... Chtela jsem plakat, ale nedokazala jsem to. ... Vlastne to byla moc hezka lod..."


Další články tohoto autora:
Pavlína Rychterová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: