Pondělí 11.3.2002
Svátek má Anděla

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

KUPÓNOVKA: Mezi důraznými akcionáři

MROŽOVINY: Benešovy dekrety a rok 1945

PROBLÉM: Dekrety presidenta republiky - právní analýza (4)

BENEŠOVY DEKRETY: Bylo to nutné?

POLITIKA: Kam s olejem, do vody nebo do ohně?

RODINA A PŘÁTELÉ: Absolut nápad

PSÍ PŘÍHODY: Různé odstíny hnusu

POVÍDKA: Bajka o mravencích

TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo

POČÍTAČE: Bez klávesnice to nejde

PENÍZE: Kam kráčí pojišťovny?

SKRBLÍK: Pojistěte se - stát se může cokoliv

CHTIP: pozdrav ze záhrobí

SVĚT: Gibraltar

ÚVAHA: Je jaro, a aby to bylo lepší
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo

11.3. BENEŠOVY DEKRETY: Bylo to nutné?
Stanislav Reiniš

Mám problém s tím, že si pamatuji. Proto mám k česko - německým vztahům svůj specifický vztah. Svůj zápas o osobní přežití podnikám již od začátku třicátých let (1931) a pamatuji si. Žili jsme od roku 1935 ve městě těsně u hranic pozdějšího protektorátu, s určitým množstvím Němců. Někteří mí kamarádi z německých rodin se najednou začali měnit v nácky a dospělí se měnili ve fanatiky. Někteří ne.

Co to tehdy bylo? Jaké jsou atavistické kořeny myšlenkových pochodů, které vedly k vyvyšování jednoho národa nad druhým, k nacismu a k jeho obzvlášť vybičované formě, sudeťáctví? Sudeťáci, tj. německy mluvící Bémáci, se ve své většině cítili nadřazeni nad Čechy už před Hitlerem. Hitlerova filosofie se jim však velmi hodila, a tak snadno uvěřili demagogovi. Oni nebyli nuceni, oni věřili. Byli pak horší než říšští Němci. Jen málokteří odolali, těm budiž chvála. I takoví byli mezi mými kamarády. Jeden z nich, ze smíšené rodiny, je dnes českým spisovatelem.

Pamatuji si, jak v roce 1938 u nás v Rakovníku v sokolovně seděli na rancích s peřinami vyhnanci, dnes bychom řekli oběti etnické čistky, vyhnaní z pohraničí. Někteří z nich byli sedláci z vedlejších vesnic, které připadly do Sudet. Jejich rody tam sídlily po staletí. Jen sedm kilometrů to měli domů. Znám případ zastřelené dívky, která se jen chtěla podívat, jak je doma. Doma pro ni bylo v Kolešovicích, odkud před válkou jezdili čeští i němečtí sedláci na jarmark do Rakovníka nakupovat.

Pamatuji si, jak moje matka musela odejít ze školy, kde učila, aby uvolnila místo učitelům z pohraničí, živitelům rodin. Pamatuji si také, že si můj otec napsal někdy v roce 1920 do deníku: "Máme v zemi dva milióny Němců, máme k nim určité povinnosti, půjdu studovat němčinu." Pak němčinu učil až do té doby, než mu to Němci vytmavili. Zemřel v roce 1945.

Pamatuji si, jak městem za války vládl Reichskomissar Czerny, Sudeťák a prevít. A pamatuji si na nějakého pana Hubera, Bavoráka z Mnichova a hodného člověka, kterého nám dali domů na byt, protože pod tím Czerným úřadoval na radnici.

A pamatuji si i na jiné uprchlíky, říkali jim národní hosté. Byli to Němci od Baltu a z Polska, kteří jeli na vozech tažených koňmi kamsi na západ. Hitler je na tuto cestu vyslal. Vedle mne stála tehdy na chodníku rakovnická Němka. Smála se německé holčičce, která šla vedle vozu: "Sie hat grosse Schuhe."

Pamatuji se na Bayerovy u nás v Rakovníku, otec byl Němec a matka Češka. Měli syna, za války musel narukovat do Wehrmachtu. Na konci války se někteří místní Češi pokoušeli starého pana Bayera a paní Bayerovou napadat, ale syn se vrátil jako československý voják z Anglie a udělal pořádek. Nikdo nemusel být Sudeťák.

A pak se pamatuji na první nákladní auto, které přivezlo vězně z koncentračních táborů domů do našeho města. Kostry potažené kůži, nervové vraky, tváře bez výrazu nebo blekotající cosi ústy, z kterých jim tekla slina.

Válka byla krutá a nacisté se nějakými myšlenkami na kolektivní a individuální vinu nezabývali. Každá válka je svým způsobem potvrzením kolektivní viny, a totální válka tím spíš. V pohraničí se ještě střílelo několik měsíců po válce. Co Čech, to terč. A přesto věřím, že dorozumění je možné. A také vím, že to vše nemuselo být.

Mnoho let po válce jsem se usadil ve městě, které se před první světovou válkou jmenovalo Berlin, a dnes se jmenuje Kitchener. Je to v Ontáriu v Kanadě. Také tam žili a žijí Němci. Spousty jich. Kitchener byl považován za hlavní město Němců v Kanadě. Historie Němců v Kitcheneru je poučná. Ještě na začátku roku 1933 řekl W.F. Claussen, president Rotariánů v Kitcheneru, po židovské protihitlerovské demonstraci v New Yorku:

"Ti lidé se do dvou týdnů za svou demonstraci budou stydět." Pak pokračoval: "Musíme si uvědomit, že židé v Německu jsou většinou marxisté a přistěhovalci z východu."

Brzy se však mínění kitchenerských Němců začalo měnit. Nezaměstnaný Němec, Otto Becker, se pokusil založit Swastica Club. Na první schůzi dne 14. srpna 1933 přišel v hnědé košili s páskou s hákovým křížem. Vypískali jej, a schůze měla takový průběh, že ji musela policie rozpustit. Pak se zjistilo, že Becker nemá v pořádku papíry a byl deportován do Německa. V roce 1934 založilo pět kitchenerských Němců Deutsches Bund Canada. To byla militantní pronacistická skupina a podporovala ji německá vláda. Kitchenerští Němci však Bund přijali naprosto bez nadšení. Tento spolek se brzy přesunul do Montrealu a v Kitcheneru udržoval jen pobočku. V roce 1935 vyhlásil místní předseda Bundu Ernest Woelfle ontarijské německé setkání v Kitcheneru. Hlavní německý spolek ve městě, Concordia Club, však toto setkání bojkotoval.

Ještě do roku 1936 psaly kitchenerské noviny, Record, o Hitlerovi celkem příznivě. Pak to přestalo. W.J.Motz, vydavatel novin, začal psát o německém rasismu a autoritářství a začal rozlišovat mezi Hitlerem a německým národem.

Když začala válka v roce 1939, Hitler nenašel v Kitcheneru podporu. Deutsches Bund v roce 1939 prostě zmizel. Kitchenerský deník Record psal o člověku, který ještě týden před začátkem války pozdravil ne radnici nacistickým pozdravem. Tento člověk popřel, že by se chtěl vrátit do německé vlasti, a rozhodně ne v tomto okamžiku. Concordia Club a ostatní německé kluby ve městě ukončily v den začátku války dobrovolně svou činnost.

Za války se mnoho kitchenerských Němců přihlásilo do kanadské armády. Náborová střediska byla stále plná, stály před nimi fronty. A to už znám osobně, protože mezi ně patří i otec mého zetě. Ženy se hlásily do zdravotní služby. I někteří Mennoniti, to je sekta žijící v tomto kraji a jinak odmítající službu v armádě, se tenkrát hlásili, nebo žádali o službu bez zbraně.

A odpověď na naši otázku tedy je, ne, nebylo nutné se postavit na stranu Hitlera. Tento článek jsem psal jako odpověď na výrok komentátora Petra Fischera, který v Lidovkách psal dne 6. března 2002 o tom, jak se politici snaží o "souznění s mentalitou stáda". To stádo, to jsem asi já. Nebo nás všechny obviňujete ze stádovosti? To je ale obvinění z kolektivní viny. Ale, ale, pane Fischere! Věřím, že dospělí lidé si mají odpovídat za své činy. Každý, kdo se přihlásil v době ohrožení republiky za občana nepřátelské mocnosti, se provinil velezradou, tehdy trestanou smrtí. Nikdo nemusel, a rodiče některých mých kamarádů to neudělali.

Stanislav Reiniš

Stanislav.Reinis@lf3.cuni.cz



Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: