Sobota 16.3.2002
Svátek má Elena, Herbert

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

POLITIKA: Eliško Wagnerová, zasáhněte!

ŠAMANOVO DOUPĚ: Ostuda okupace byla vykoupena statečností odboje

PETICE PROTI ZŘÍZENÍ: Institutu pro dokumentaci totality

CESTY: Trak, já a Amerika (23)

ZÁBAVA: Trpaslíci všech zemí spojte se!

O KNIZE?: Někdo se díva ... aneb Microsoft je v posteli Vaší ženy

SKRBLÍK: Uvidí vám banky až do ložnice?

ŽERTÍK: Starý, ale dobrý

BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK

POLITIKA: Zahraniční politika před volbami, Waterloo nebo Watergate?

BENEŠOVY DEKRETY: Platí, neplatí a podobné hry

HISTORIE: Komunismus v praxi

MÉDIA: Kodex České televize nesmí podepsat profesionál hodný toho jména

PETICE: Znění. A jak dopadlo její předání?

HUDEBNÍ RECENZE: Bacha - podprahově vnucovaný ethnovliv!
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo

16.3. POLITIKA: Eliško Wagnerová, zasáhněte!
Petr Žantovský

Senát vyhověl presidentu Havlovi a ustavil v pozici ústavního soudce Elišku Wagnerovou, dosavadní předsedkyni Nejvyššího soudu. Kolem tohoto jmenování se vedly četné diskuse. Měly dvojí charakter. Jedni zpochybňovali odbornou způsobilost Wagnerové, druzí její politickou nezávislost. Oba proudy kritiků se shodovaly v tom, že Eliška Wagnerová jakožto protegé Václava Havla posílí presidentovu politickou pozici. Právě Ústavní soud je totiž tou instancí, na niž se Havel obrací čím dál častěji, aby zvrátil různá rozhodnutí Parlamentu (volební zákon, jmenování vedení ČNB atd.). Zaznělo dokonce, že president si z Ústavního soudu vytvořil jakousi svoji, třetí parlamentní komoru. Havlova umíněnost, s jakou trval na jmenování právě Wagnerové, měla toto tvrzení podporovat a dokazovat. Buďme spravedliví. Wagnerová patrně sama o sobě nezpůsobila presidentovu tvrdošíjnost. A právo jmenovat ústavní soudce náleží skutečně ze zákona Senátu. Před oběma jmenovanými teď leží příležitost. Senát může dokázat, že svým jmenováním nechybil, pokud to dokáže sama Wagnerová. Jakýsi křest ohněm, kauza zcela čerstvá, se nabízí. Je to aktuální rozhodnutí Ústavního soudu (ještě bez Wagnerové) o tom, že Městský soud v Praze a Okresní soud v Semilech pochybily, když odmítly vrátit požadované majetky rodu Walderode. Tím se případ vrátil zpět na první instanci.
Jméno des Fours Walderode nás provází pomalu po celou éru polistopadových restitucí. Příslušný zákon praví, že žadatel o restituci nesměl pozbýt naše státní občanství do roku 1990. Jistou, byť z extrémního úhlu viděno, lehce diskriminační notu tu cítíme. Šlo o praktické opatření: zachovat restituční čáru při Únoru 1948, nezamíchat majetkovými kartami transformující se národní ekonomiky tak, že by došlo lapidárně řečeno k masovému převodu republiky za hranice. Nějakou roli při rozhodování o tomto zákoně mohla mít i právní kontinuita s dnes tak "populárními" Benešovými dekrety.
A tak stejně jako stanovená restituční linie není absolutně spravedlivá, ani tento aspekt restituční legislativy není stoprocentně bez poskvrny. Najděte však zákon, který je! A berte přitom ještě v potaz geopolitickou situaci po masivním úprku střední Evropy ze spárů tábora socialismu. Ocitnete se v bludném kruhu, z nějž vede jediná cesta co nejrozumnějším a nejcitlivějším kompromisem. A to se právě stalo. Proto se Walderode své restituce nedočkal, neboť se v roce 1949 čs. občanství sám vzdal.
Z jiného úhlu je však řečené opatření spravedlivé nadmíru. Jestliže se někdo rozhodl (jako Walderode) pro emigraci, bylo to jeho rozhodnutí, pravda pod tlakem a jistě ne zcela dobrovolné. Ale jak po roce 1948, tak po roce 1968 byly zahraniční úřady poměrně vstřícné. Zachraňovaly si totiž pokaženou prestiž (proti únorovému převratu ani ruské okupaci nehnuli prstem) aspoň tím, že "velkoryse" a v časově omezeném období nabízely pomocnou ruku uprchlíkům, zejména politickým. Nevím o tom, že tyto úřady příslušné exulanty vysloveně nutily k odložení našeho občanství. To už byla opravdu ryze soukromá volba každého jednotlivce. Jestliže Walderode (a s ním mnoho jiných) pocítil příležitost uplatnit se jinde a při tom - jak se třeba domníval - mu mohlo pomoci občanství jiné, pak takový jedinec prokázal dost malou víru v to, že se jeho "stará vlast" někdy vrátí do normality. Vyhýbám se patetickým výrazům, ale šlo v podstatě o zapření (byť momentálně důvodně nemilovaných) kořenů s vidinou nabytí nových (a vlastní pílí, spolu s přijetím nutných norem života jinde, dosažitelných) plodů. To nelze Walderodemu ani nikomu jinému zazlívat. Sovětská říše vskutku slibovala být ne-li navěky, pak jistě na generace. Walderodeho dědicové se ale nesmí zlobit na české zákonodárce, že necítí povinnost vracet hromadně majetky lidem, kterým možná chimérická, ale přece jen vidina budoucího návratu domů nestála ani za podržení jednoho papíru. A už vůbec se nelze hněvat na české úřady, že nechtějí a nesmějí takové zákony porušovat.
Ústavní soud svým rozhodnutím tuto logiku prolomil a dopustil se nebezpečného precedentu. Eliška Wagnerová žila mnoho let v zahraničí. Je též českou občankou. Má tedy možnost podívat se na problém relativně nezaujatě, z obou nabízejících se úhlů pohledu, abychom nemluvili přímo o protipólech. Má tudíž příležitost podílet se na rozhodnutích, která budou odlišná od toho zmíněného ve věci Walderode. Tato kauza se totiž nutně stane precedentem pro lavinu obdobných podání v brzké budoucnosti, a není vyloučeno, že v mnoha z nich bude stát v pozadí sudetoněmecká karta - anulace Benešových dekretů silově politickou či nenápadnou, neformální, ale věcnou a náležitě efektivní cestou bez přímých legislativních změn. Proč jinak by čelní představitelé sousedních zemí (nejnověji rakouský politik Graf ze Strany svobodných) označovali právní a faktické dopady vysídlení a majetkoprávní změny v Sudetech po květnu 1945 za "genocidu", "etnickou čistku", "vyvražďování", za což nese podle nich odpovědnost "český Miloševič" - čti Beneš - a co lze jakž takž odčinit jen totální, navrácením veškerého majetku pohraničním Němcům a Rakušanům!
Před Wagnerovou nyní je šance dokázat, že jejím jmenováním nepochybil Senát, že za jejím navržením není jen trucovitý president, bojující svůj boj s českou politickou scénou "nepolitickými" prostředky. Že bude rozhodovat opravdu nezávisle, v souladu s ústavností i zdravým rozumem, a konec konců i se zřetelem k nezpochybnitelným národním zájmům, jakkoli se slovo "národní" stalo v poslední době spíše nadávkou než výrazem ctnosti, kterou už Masaryk považoval za nejvyšší. Zasáhněte, Eliško Wagnerová, kam vaše pravomoc a vaše svědomí postačí. Jste pod mikroskopem.
Petr Žantovský, 15-3-2002


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: