Jaro budiž pochváleno! Objevily se květy, Bart se vrací ze zahrady zabahněný, mokrý ke ždímání - a dnes si přinesl první klíště.
Zatracené potvory, kdepak asi zimují? Smrsknou se do podoby vyschlé kuličky a zakutálejí
se pod kamínek nebo do škvíry ve stromu? Kdo ví.
Nechci tvrdit, že se v půlce noci probouzívám a kladu si otázka: A co klíšťata? Mají si
kde hrát? To určitě ne. Napadá mě ale někdy, jak se protloukají světem a životem. Jistě to
nemají lehké.
Kdysi, jako kluk, jsem našel poraněného netopýra. Byl snad omráčený, už nevím. Taky
terapii si už moc nepamatuju - s maminkou jsme ho kurýrovali a kupodivu se nám ho podařilo
nezahubit, po dvou dnech se vzpamatoval a odletěl. Zaujalo mě, kolik klíšťat měl pod svými
blanitými křídly. A někdy, když netopýry vídám za hustého šera kmitat pod těžkou oblohou,
napadá mě, jak asi se klíště na netopýra dostane. Jak se dostane na veverku?
Před lety jsem s partou kamarádů stanoval poblíž hradu Trosky. Mě nechávají klíštata
celkem na pokoji, zato kamaráda Tondu Plannera si oblíbila. V jednu chvíli jsme jich na
Tondovi napočítali osmatřicet, a když šel po pěšině, bylo vidět, jak na něho skáčou jako
rangers ve čtyřiačtyřicátém na Normandii.
Pěkné. Dejme tomu, že je Tonda chutný. Ovšem četnost takových Tondů v přírodě je
statisticky vzato nulová. Dokonce bych řekl, že z hlediska klíštěte je i četnost veverek
nebo králíků nulová. Kde tedy jsou klíšťata, když nejsou? A když jsou, jak to, že
nevychcípají, když je savců v podstatě tak málo?
Dvě věci jsou jisté.
Někdo tohle všechno ví, a dost možná, že někde je katedra klíšťatologie a existují
profesoři a doktoři věd klíštěcích.
A rozhodně to vědí klíšťata, a jedno z nich si dnes zasedlo na našeho Barta.
Bartovy příhody