Pátek 22.3.2002
Svátek má Leona

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK

DIVADLO: Humor, odvaha, strach a věčné otázky

AFRIKA: Čtyři dny které neotřásly Zimbabwe

KOMENTÁŘ: Rudé brigády

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem nenačapal policajty na švestkách

ZDRAVÍ: Lophophora diffusa

PSÍ PŘÍHODY: Oklamané psisko a počasí, že by psa nevyhnal

FEJETON: Někdo se dívá ... aneb Microsoft je v posteli Vaší ženy

CHTIP: Dopis milujícího syna

SPOLEČNOST: Socialismus a ekologismus

POLITIKA: Otazníky nad efekty evropského integrování

ÚVAHA: Jsou předpovědi ekologických katastrof důsledkem volného trhu?

MEJLEM: Názory čtenářů

PENÍZE: Pojišťovny - konec dealerů

FEJETON: Olivy
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura

22.3. DIVADLO: Humor, odvaha, strach a věčné otázky
Marie Haisová

"… Všichni se bojíme dívat, bojíme se ptát, bojíme se vědět a bojíme se žít. Bojíme se milovat a být milováni. Nemůžeš přece Boha milovat a zároveň se ho děsit. A taky ho nemůžeš milovat, když nenávidíš jeho nejkrásnější stvoření." Říká vězněný Giordano Bruno v mistrném Kurasově textu, v provedení Dobrovolného divadelního družstva, režie Jiří Bábek. Před zraky obecenstva se odehrává příběh starý čtyři sta let. Dává nahlédnout do nastaveného zrcadla nadčasové moudrosti lidského génia, čelícího schématickému modelu společnosti, ve které vládnou pravdy věčné a neměnné. Můžeme si myslet, že se stalo v Benátkách, v roce 1592, za diktátu katolické církve, aktuálnost však čiší z každého slova, z každého gesta. Příběh o přátelství, dogmatismu, moudrosti, lásce, vychytralosti. Poslyšte, co si dovolil, na smrt čekající Bruno, říci dominikánskému mnichovi: "Podívej se na přírodu, Domenico. Vzhlédni ke stromu dobra a zla. Všímej si rodů. Vychutnávej ten kontrast mezi mužským a ženským. Tady máš tělo - corpus - mužský, tady duši - anima - ženská. Chaos - mužský, harmonie - ženská. Hnus a krása. Zločin a spravedlnost. Vztek a láska. Nedostatek a dokonalost. Všechny neřesti a nedostatky jsou gramaticky mužské. Všechny ctnosti a skvělosti jsou ženské. Spravedlnost, krása, vznešenost, důstojnost a božskost - jsou všechny ženské. Tak si je představujeme, tak je popisujeme, a takové je máme."

Tolik let uplynulo, tolik lidí se narodilo a umřelo, tolik generací vystřídalo, a v čem jsme dál? Proč tomu tak je? Dominikán zesměšňuje Brunovu představu vesmíru a na otázku, jak si ho představuje on, odpovídá, že by se neodvážil. "Neodvážil. Celá církev se nic neodváží. Nikdo se nic neodváží. Všichni se bojí Boha a vesmíru, jako úhlavních nepřátel…" praví Bruno. Dosaďme si za předmět strachu šéfy, ztrátu zaměstnání, politické struktury, teroristy, noční město, překupníky drog a hledíme do zrcadla života a tragické historie homo sapiens. "Vymoženosti civilizace" konfrontuje autor se světem "normálních" lidí, žijících ze dne na den, kteří si otázkami pravdy hlavu nelámou. "Převážení zboží z jedné země do druhé je bohulibá činnost. Takže tys jen bohulibě prosazoval libost Boží proti bandě podvodníků, která má tu drzost tě okrádat a říkat si vláda" říká jeden ze spoluvězňů, herec Fichetto. Spolu s Coviellem "zpestřují" Giordanu Brunovi čekání na smrt.

Byť je život na vlásku a situace na hraně, my se spolu s nimi od srdce zasmějeme. Bruno je ve vězení osm let, spoluvězni rok, aniž by věděli za co. Dohadují se, že to mohlo být proto, že hráli blbě, uráželi veřejné činitele, říkali sprostá slova na jevišti, obnažovali ohanbí, či za krádež kuřete... ?"Tak se to dnes dělá. Lidi pozavírat, ať si sami přijdou na to,co spáchali. Po trošce času se každý z něčeho sám usvědčí. Nevinný přece není nikdo. To ví každý."

Tolik slova, o kterých víme, že jimi komunikujeme jen částečně. Daleko více "říkají" gesta, atmosféra, pohledy, mimoslovní komunikace. Divadlo nám tuto mezilidskou komunikaci zprostředkuje dokonale. S herci Jiřím Bábkem, Jakubem Saicem, Jaroslavem Těšitelem a Radkem Valentou se dobře pobavíte, a nejen to. Hrou Benjamína Kurase se poučíte, zamyslíte, a třeba i najdete inspiraci, abyste v sobě i vně sebe něco změnili, aby naše civilizace přestala být tak stereotypně vadná. Na závěr kladu svoji otázku. Poznání o světě a mocenské struktury vytvářejí ti, kteří mají čas. Byla by historie, současnost i hry o životě jiné, kdyby do společenských her vstoupily ty, které čas svého života investují do žití a přežití?

Marie Haisová

Hra Benjamina Kurase Popeleční večeře se hraje v divadle Na prádle, Besední 3, Praha 1

Hra byla uvedena v roce 1988 v londýnském divadle The Gate. Německý překlad Phönix aus unserer Asche se hrál půl druhého roku 1990-91 v divadle Eurotheater am Mauspfad v Bonnu. Rozhlasovou verzi vysílala BBC World Service v roce 1992.


Další články tohoto autora:
Marie Haisová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: