Středa 3.4.2002
Svátek má Richard

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

ANALÝZA: Světlonoši šerosvitu aneb reálný demokrajíc. (dokončení)

MROŽOVINY: Izrael za naftu

IZRAEL: Kam stále mizí všechna ta mouka?

POLITIKA: Nervozita ve sněmovně a koaliční program

RODINA A PŘÁTELÉ: Další argument o škůdcovské činnosti Václava Havla

PSÍ PŘÍHODY: Jak si Bart počínal o Velikonocích

LITERATURA: Shakespeare a Hawking

POLITIKA: Národní zájem

EKONOMIE: Nepřiměřené posilování koruny je možná důsledkem nevhodné hospodářské politiky státu.

Z TISKU: Odsun Němců, Havlovy projevy k tématu a reakce na ně.

ROZHOVOR: O penězích, čase a životě v českém prostoru

ARCHITEKTURA: Od Rudolfa II. ke Stalinovi

ZLOČIN : Ruská mafie řádí v USA

POLITIKA: Dekrety a Maďaři

CHTIP: Sex v ordinaci
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Izrael

3.4. MROŽOVINY: Izrael za naftu
František Novotný
Palestinské atentáty a následné akce izraelské armády, k nimž došlo během velikonočního víkendu, již nelze vzít zpět a znamenají ten nejodpornější druh války - bastarda mezi válkou občanskou a partyzánskou. Izrael pochopil, že byl Západem prakticky hozen přes palubu a nezbývá mu, než "plavat" o život, a právě skutečnost, že byl ponechán takto osamocen, vrhá více světla na scénář, jehož obrysy jsou ještě temnější než to, co se právě teď v Izraeli děje.

Skrytou příčinou 2. světové války byla nafta. Jak v případě německého útoku 22. 6. 1941 nebo japonského 7. 12. 1941, v konečné etapě byl vždy přístup k naftě. Ropa se totiž po 1. světové válce stala strategickou surovinou a podmínky přístupu na světový ropný trh nebyly rovné, Britové a Evropa (Holandsko) třímali svoji tlapu na polích v Mosulu a Holandské Východní Indii, Američané v Texasu a Střední Americe a Sověti v Baku, takže pro Německo, Itálii a Japonsko bylo stále obtížnější tuto surovinu nakupovat.
Aby se podobná situace nemohla opakovat, byl součástí mírového plánu vítězných Spojenců i požadavek na svobodně přístupný globální trh se všemi surovinami, včetně ropy (Atlantická charta, bod o svobodě moří a obchodu). Inspirací Marshallova plánu a rekonstrukce Japonska pak byla snaha zajistit poraženým zemím finanční prostředky na nákup těchto surovin, především nafty. Pro usnadnění obchodování se všemi komoditami a zase hlavně s naftou vznikly i všechny ty mezinárodní finanční instituce, jež pak zemím v nesnázích půjčují na nákup surovin, i s rizikem, že půjčku nesplatí, neboť je to pořád lacinější než kvůli surovinám válčit.

Tento systém fungoval dobře více než 50 let, než pád komunismu odhalil problém - civilizační nekompatibilitu těch zemí, které největší množství ropy produkují - a jež vznikla začátkem 50. let, když se Velká Británie mocensky z Blízkého východu stáhla. Arabské země jsou jen quasikapitalistické a jestliže nafta a palmový olej vytvářejí napalm, tak tatáž nafta a islám vytvořily ještě hrozivější hořlavinu v podobě arabského terorismu.
Je třeba zapomenout na socialistickou lež, že terorismus je dítětem chudoby třetího světa. Uvedu argumenty z článku M. Karáska "Jak se dělá terorista" (časopis Polygon 7+8, Curych 4. 12. 2001), který žil 19 let v Saúdské Arábii. Tato země produkuje 70% světových zásob ropy a 80% známých zásob zemního plynu, z čehož má pohádkové zisky. Přesto není schopna je kvůli středověkým myšlenkovým stereotypům islámu kapitalizovat na místě a zavést si doma otevřenou a prosperující tržní společnost. Jedná se o nepotismem prosycený stát, kde veškeré řídící funkce musejí být obsazeny královskou rodinou, která čítá 10 tisíc princů, obvykle podprůměrně vzdělaných, kdežto vzdělaná saúdskoarabská inteligence, jež za petrodolary vystudovala na špičkových západních univerzitách, je z procesu řízení země vyřazena. Frustrace z tohoto stavu v kombinaci s fundamentálním islámem - váhabismem, který je státním náboženstvím v Saúdské Arábii - a nikoli bída je pak zdrojem islámského terorismu, když hnacím motorem všech teroristických akcí jak ve světě, tak proti Izraeli, byli právě tito saudskoarabští intelektuálové ať už finančně nebo přímo. Terorismus je pro královskou rodinu Saúdů pojistným ventilem, jímž odpouštějí vnitřní přetlak své země a zajišťují si parazitický styl vlády

To, že Saúdská Arábie skutečně hraje dvojitou roli, dokládá skvělý článek "Spojenec či protivník" (Lidové noviny, 30. 3. 2002) Jonathana Terry, politologa ze Stanfordské univerzity. Jak uvádí, po zadržení lodě "Karine A" s nákladem zbraní pro Arafata pronesl Bush svou slavnou řeč o "ose zla", do níž zahrnul Írán, neboť tam byly zbraně zakoupeny. Světovými médii pak zůstala nepovšimnuta skutečnost, že zbraně zaplatili saúdskoarabští obchodníci a členové královské rodiny Saúdů. Dokonce vyšlo najevo, že americká diplomatická místa požádala Izrael, aby o saúdské účasti pomlčel. Stejně tak se na americkou žádost zamlčuje, že Saúdská Arábie podpořila infiltraci asi 1400 bojovníků Al-Kajdy do Libanonu a že Saúdové nabízejí 5 000 dolarů každému mudžáhidovi Al-Kajdy, který se usadí na Západním břehu Jordánu nebo v pásmu Gazy. Od roku 1979 zemi opustilo 25 tisíc občanů, aby se dalo do služeb džihádu a kupříkladu mezi zajatci z afghánského údolí Šahi Kot byl i člen širší saúdské královské rodiny.
Proti těmto skutečnostem je íránská podpora terorismu zanedbatelná, nicméně "osa zla" vede přes Írán a nikoli přes Saúdskou Arábii.

Jonathan Terra se pochopitelně i ptá, proč to Američané dělají, když určitě nejsou bez informací. Především USA si potřebují zabezpečit ropný zdroj, který pokrývá 10 až 15% jejich spotřeby. A neméně důležitý je fakt, že Saúdská Arábie vždy poskytne Američanům vojenské základny. Proč? Na to zase odpovídá M. Karásek v Polygonu. Polovinu obyvatelstva tvoří nomádští beduíni, kteří podle zvykového práva mohou nosit zbraň. Aby Saúdové se vůbec udrželi na trůně, musejí beduínům platit měsíční apanáž a přednostně je přijímat do armády, která je negramotná, zbabělá a nedisciplinovaná. Obranu královské rodiny a hlavně naftových polí pak zaručuje americká vojenská přítomnost. Jsme tedy svědky podivné americko-saúdskoarabské symbiózy, kde se obě strany sice požírají, ale nemohou bez sebe přežít.

Scénář budoucnosti, který z těchto faktů vyplývá, je chmurný. To, že arabští chlebodárci zabránili Arafatovi v roce 2000 podepsat smlouvu s Izraelem, ukazuje na to, že Arabové vypověděli princip svobodného trhu s naftou, a k dolarům žádají za prodej této suroviny politické koncese, což je obdobně třaskavá situace, která vedla ke 2. světové válce. Důvody, jež je k tomu vedou, jsou zřejmě v tom, že kvůli středověkému nazírání společnosti očima islámu nejsou schopni ani za dolary vybudovat plnohodnotnou prosperující společnost s kapitalistickou infrastrukturou, a když vidí, že z těchto důvodů geopoliticky ztrácejí pozice (vyděláváme tolik dolarů a máme tak vysokou porodnost, a přesto na ty vymírající nevěřící psy nemáme), rozhodli se pro konfrontační strategii (když se nedokážeme podobat jim, musejí se oni podobat nám a ropou je k tomu donutíme).
Je třeba říci, že tato strategie jim vychází. Evropská unie zobe islamistům z ruky a platí islámským teroristům, respektive Arafatovi výpalné, když kryje 20% nákladů Arafatovy administrativy a investovala (darovala?!) do Palestinců 55% všech prostředků, které jejich samospráva vůbec dostala. Řídí se heslem, že je lepší, aby do vzduchu vylétly budovy v New Yorku než třeba Eiffelovka či nový "Reichstag" v Berlíně nebo, nedej Bože, něco v Bruselu, nehledě na fakt, že do roku 2020 bude ve spotřebě energie EU z 90% záviset právě na ropě. Zřejmě z těchto důvodů převažující socialistické kruhy EU zastírají skutečný důvod terorismu socialistickou lží o "chudobě", kterou Arabové z taktických důvodů s nadšením převzali.
I USA se vlastně už nechávají vydírat a v boji s terorismem připomínají boxera, který si před zápasem nechal jednu ruku uvázat za záda.
Jestliže se na Západě co nejdříve nezačne se vší vážností naslouchat lidem, jako jsou např. politologové Huntington a citovaný Terra, a nedojde k zásadnímu obratu strategie především v Evropě, jsou vyhlídky velmi tristní. Uvědomme si, že zásoby ropy se odhadují již na pouhé desítky roků, takže strategická hodnota této suroviny se bude neustále zvyšovat a tím i její vydírací schopnost.

Nepochybuji o tom, že dnešní konflikt dokáže Izrael ustát - z krátkodobého hlediska mohou izraelské tanky splnit tutéž roli jako americké síly v Afghánistánu, zničit teroristickou infrastrukturu - říká izraelský expert na terorismus Yonah Alexander (Lidové noviny, 30. 3. 2002, "Palestinci promarnili svoji šanci"), ale co za pět, za deset let, až Arabové nebudou chtít za ropu nejen dolary, ale i volnou ruku ke zničení Izraele?! Co pak udělají ti dnešní rozumbradové, jež odhlasovávají stále dokola rezoluce OSN (kterou beztak ovládla lobby třetího světa) a nepřestávají mlít o potřebnosti dalšího jednání? Budou přihlížet, a my s nimi, se založenýma rukama dalšímu holocaustu?!

Tím ale možnosti tohoto černého scénáře, jenž zřejmě pro byrokraty z Bruselu neexistuje, ještě nejsou vyčerpány. Co udělá Západ, až, dejme tomu za 20, 30 let se Arabové nespokojí s Izraelem a budou požadovat za naftu jeho vlastní hlavu?! Staneme se všichni muslimy a nahradíme demokracii vládou ajátolláhů, nebo zahájí pak Západ mezicivilizační válku o naftu, kterou v těchto dnech za něj vlastně vede osamocený Izrael? Nebude pak už pozdě a nepropadne se svět do nového středověku jenom proto, že dnes jsou rozhodující politické síly Západu pacifistické, slepé a hluché a v Evropě zpitomělé socialismem?! Dnes by možná stačilo jen pohrozit, aby se Arabové vrátili k laisser faire, laisser passer a přestali naftou vydírat, zítra možná nezbude opravdu nic jiného, než si naftu ve velké válce vzít!
Jisté náznaky nasvědčují, že Bushova administrativa, i přes uvázanou ruku v Saudské Arábii, nějaké řešení v rámci tohoto scénáře hledá. Mám na mysli Bushův plán na těžbu ropy na Aljašce, jímž by si právě tu v Saúdské Arábii uvázlou ruku uvolnil. Platí to pro konfrontační politiku vůči Iráku, který by mohl posloužit jako náhradní zdroj (s ropovodem mimo arabská území). Prozápadně orientovaná irácká vláda by mohla být trojským koněm, který by Saúdům jejich vyděračský nástroj, když ne vyrazil z ruky, tak alespoň otupil.

Jenže jakou má šanci v této situaci obstát postmodernismem rozvrácená Evropa? Tváří v tvář arabskému ropnému vydírání si ještě řeže pod sebou energetickou větev, jakou představuje jaderná energie, a Evropané, zcela zbaveni pudu sebezáchovy, se otevírají cizím kulturním vlivům, o nichž naivně předpokládají, že jsou stejně tolerantní jako oni sami. Pak opravdu nezbývá nic jiného než "prodávat" Izrael za naftu a "zachraňovat mír pro tuto generaci", jak se už jednou, v roce 1938, chlubil jistý Mr. Chamberlain.

Psáno v Praze 31. 3. 2002, prameny uvedeny v textu


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: