Čtvrtek 11.4.2002
Svátek má Izabela

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

ŠAMANOVO DOUPĚ: Churavý prezident

TÉMA: Další Mnichov na cestě?

POLITIKA: Stop nacionalismu nebo servilitě?

VOLBY 2002: Ó ti oškliví krajané v zahraničí!

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak to bylo s královnou krásy

PSÍ PŘÍHODY: Jednoduchá řešení bývají nejúčinnější

POSTŘEH: Chybějící tlačítko

CHTIP: Příběh se žábami

TITANIC: Mizerná posádka + zfušovaná loď = 1500 mrtvých

HUDEBNÍ RECENZE: Pro naše podnebí neskousnutelná Mlha

SPOLEČNOST: I kdyby...

FOTOGRAFIE: Holdování životu (výstava Sáry Saudkové)

PENZE: Jistota pro stáří jako blamáž

ZDRAVÍ: Průjem u kojenců

MROŽOVINY: Chlapec, kterému doktor často píchal uši
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Izrael

11.4. TÉMA: Další Mnichov na cestě?
Martin Horský

Podle posledních zpráv by si svět nepřál nic lepšího a obyvatelům státu Israel nezbývá než si opakovat že býti Židem není snadné. Malá demokratická země, politicky a kulturně spojená se Západem, prosperující a bez požadavků vůči ostatním má problémy s mocnými a agresivními sousedy. Jak jeden z anonymů na této stránce poznamenal, na Středním Východě jde o střet dvou protichůdných kultur - čím se liší buď nevěděl anebo obvykleji vědět nechtěl. Rád bych uvedl několik bodů na toto téma.

Stát Israel vznikl na území bývalé Ottomanské říše které bylo do roku 1948 spravované Velkou Británií pro bývalou Ligu Národů. V roce 1948 OSN rozhodla že definitivní hranice určí mezinárodní smlouvy mezi novými státy v této oblasti - dva z nich měly být Israel a Palestina. Konec mandátu. Arabské vlády to viděli jinak, rozhodnutí o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát odmítly a den po ukončení britské správy začli s vojenskou intervencí proti židovským enklávám. Po této válce za nezávislost v r. 1948 (která dopadla jinak než si arabský svět představoval), se linie příměří staly hranicemi státu Israel . Západní Břeh tedy nemůže být považován za okupované území - území koho? Z umělého Transjordánska se stalo umělé Jordánsko, které Západní Břeh sice do r. 1967 drželo, ale nikdy nevlastnilo. Arabská populace co židovský stát v r. 1948 opustila, částečně strachem z Židů, částečně z vypočítavosti (pan-arabská propaganda jim slibovala vyhnání Židů a převzetí jejich majetku, hesla věčně vábná) tak přišla nejen o vlastní stát, ale i o svou totožnost. Arabské země je coby přistěhovalce odmítly a prakticky dodnes je drží v "uprchlických táborech" coby užitečný politický a lidský kapitál pro svou proti-israelskou kampaň. Americký politický publicista George Will o problému palestinských uprchlíků píše: "Arabské národy tu vypěstovaly podmínky co jsou v rozporu s regionální stabilitou, částečně objevem právní novely čtyř-generačních "uprchlických" rodin. V r. 1945 bylo v Evropě o mnoho miliónů uprchlíků víc než na Středním Východě v r. 1948. Po r. 1950 přestal Evropu tento problém tlačit." Israel by mohl racionálně prohlásit že problém uprchlíků z bývalé britské Palestiny je věc světové komunity a nebrat extra břemeno zodpovědnosti za její vyřešení. Ale Israel vyrovnání a normalizaci se sousedy chce a co už nabídl (a Arafat odmítl) hraničilo s jeho schopnosti přežít. Kam dál má "mírový proces" vést?

Originálně budování důvěry mezi israelskou vládou a představiteli Palestiny mělo pracovat postupně - nejdříve o elektrické síti, pak o jízdních řádech, pak o obecní samosprávě a nakonec ve věcech jako hranice samostatné Palestiny. To selhalo na každém stupni. Ikdyby za palestinkou stranu jednala osoba většího kalibru než generál Arafat, tak je dneska zřejmé že pro většinu Palestinců není cílem jejich snah samostatnost, ekonomický rozvoj nebo demokracie, ale Palestina bez Židů. Arabská kultura odmítá vnímat fakt že v r.1948 vznikl z židovské enklávy v britské Palestině životaschopný středovýchodní stát, nota bene nesrovnatelně svobodnější, pokročilejší, produktivnější a vojensky zdatnější než cokoliv vytvořené sousedními orientálními despoty. Diskuse o mírovém spolužití požaduje buď stejné chápání základních lidských hodnot a pojmů, anebo bezpodmínečnou kapitulaci protivníka.

Podle Palestinců je přítomnost Arabů mezi Židy v Israeli v pořádku, ovšem Židé mimo Israel jsou nežádoucí. Zabití palestinského ozbrojence je "terorismus", zákeřná hromadná vražda zfanatizovanou lidskou pumou je "vojenská operace". Terorismus je podle Organizace Islámské Konference v Kuala Lumpur špatný, ale nemožný definovat, pokud nemluvíme o zabíjení Židů, kdy to terorismus není. "Použití chemických a biologických zbraní proti Židům je připustitelné ", odpovídá 69.4% Palestinců v průzkumu veřejného mínění institutem DPS při Birzeit U. na Záp. Břehu v prosinci 2001. Stejná instituce v listopadu 2000 zaznamenala že 91.5% dotázaných věří že "mír se státem Israel není možný bez práva na návrat". Sebevražedný terorista je oslavovaný coby "shahid", jeho rodiče dostávají čestný titul Otec Mučedníka a Matka Mučedníka a odměnu $25 000.00 od irácké vlády. Podezření z "kolaborace" se Židy následuje velice rychlý soud a veřejná poprava (kde jsou evropští bojovníci proti trestu smrti?). Co má být předmětem diskuse při podobných podmínkách? Jak rychle se má Israel rozpustit a kam s jeho populací?

Mnichov byl navenek o míru, malých územních úpravách a principu sebeurčení. Na jedné straně jednal despota ochotný přivést na sebe a stát co ovládal to nejhorší, na druhé straně demokracie se špatným chápáním lidské nátury a s nadějí na rozumný kompromis. Jak to dopadlo je stále nutné opakovat.


Další články tohoto autora:
Martin Horský

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: