Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.4.2002




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Srebrenická etuda na téma násilí
 >POLITIKA: Co to je za "anti-komplex" ?
 >ZAMYŠLENÍ: Antisemité celého světa...
 >DETEKTIVKA: Nevěřící Tomáš
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pes vstoupil do sedmého roku
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak mi Bart říká
 >TÉMA: Demonstrace pro Izrael
 >ZAHRADA: Co dělat v dubnu (3)
 >MÉDIA: Monopolizace českého tisku
 >POLITIKA: ČSSD v zajetí dekretů
 >EKOLOGIE: Hořela skládka hořela….
 >GRIPENY: Dluhy, ostuda a skandály
 >PENÍZE: Bankomaty - je dobojováno
 >ZDRAVÍ: Nepodceňujme horečku!
 >KOMENTÁŘ: Další kapitola

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny
 
24.4. MROŽOVINY: Srebrenická etuda na téma násilí
František Novotný

Srebrenický masakr byl tak důkladně probrán v médiích, že není třeba se k němu široce vracet. Stručně řečeno, holandské modré přilby, nedostatečně vyzbrojené a vycvičené, navíc zmatené špatně zadaným úkolem (jak se dnes stydlivě píše), nebyly schopny oddělit od sebe muslimské civilisty a srbské paravojenské jednotky. Nechaly se odzbrojit a zajmout, vyměnily svoje propuštění za povraždění několika tisíc civilistů a nakonec se daly od vraždících srbských band s posměchem vyhnat.

Poté co v Nizozemí branný výbor vydal svoji zprávu, jsme svědky prázdných gest, jakým je i demise holandské vlády, když do místních voleb také zbývá pár týdnů. Odstoupil i náčelník generálního štábu a pravděpodobně se dočkáme i toho, že budou potrestáni další nizozemští vojáci jako obětní beránci za vinu někoho jiného.
Přitom se nedá jen tak jednoduše říci, že tím někým jiným jsou politikové. I to by byla jenom částečná pravda, neboť primárním pachatelem toho hrůzného masakru je ve skutečnosti pacifisticky naladěné veřejné mínění v Evropě - ony ideje, že násilí plodí jenom násilí a že je třeba jednat a zase jednat, jak dnes slyšíme i v případě Izraele.

Podle mého soudu tvrzení, že politikové "špatně zadali" holandskému kontingentu OSN jeho úkol, je pouze strkání hlavy do písku před faktem, že Srebrenica prostě odhalila krach tzv. nenásilné politiky OSN, krach onoho selankovitého vidění univerzálního světa, jež ke konci 20. století západní Evropa vyprodukovala a všem nabídla jako jediný recept na všechno - že tento masakr až s učebnicovou názorností ukazuje, kam až vede prohibice násilí a ono neustále doporučované vyjednávání pacifistických aktivistů.

Nizozemí je něco jako vlajková loď všech těchto trendů v Evropě - pacifismu, široce pojímaných lidských práv, liberálního přístupu ke konzumaci drog a s úzkostlivou korektností pojímaného přístupu k právům menšin včetně gayů - takže stojí za otázku, zda to byla jenom náhoda, že v Bosně selhali právě holandští politikové a holandští vojáci. I kdyby to byla jen ta náhoda, faktem je, že ti nedostatečně vycvičení a vyzbrojení branci nizozemského kontingentu nebyli především psychologicky připraveni splnit svoji misi, neboť patří ke generaci, která byla výchovou a pacifistickou agitací přesvědčena, že násilí nepatří mezi legální a hlavně legitimní prostředky jak řešit spory.
Srebrenica tak odhaluje klíčový problém, jímž se stalo v západní civilizaci (v jejím evropském centru) schizofrenické vyloučení násilí z množiny legitimních instrumentů, které má každá civilizace k dispozici při řešení střetů ať vnitřních nebo vnějších.
Proč říkám schizofrenické?
Jestliže by tito násilí odmítající lidé totiž byli důslední a psychicky kompaktní, museli by především začít objíždět věznice a pouštět na svobodu vrahy a další zločince, neboť uvěznění je jedním z nejdrastičtějších způsobů uplatnění násilí. Aniž bych uváděl, že totéž platí i pro soudnictví, je jasné, že represe, tedy násilí, je nutnou podmínkou existence jakékoli civilizace, že patří do civilizačního instrumentária a pokud se někdo chce tohoto nástroje vzdát, uchystá si jenom další Srebrenice.

Někdo může namítnout, že nikoli schizofrenickými, ale naopak důslednými odpůrci násilí, především státního, jsou anarchisté. Je pak příznačné a přitom pikantní, že právě tito teoretici společenského nenásilí patří v praxi k těm nejmilitantnějším individuálním násilníkům (mimochodem pumové atentáty jsou jejich vynález), zcela se rovnajícím skinům a v případě, jakým byla pouliční bitva v Praze během zasedání Světové banky a MMF v září 2000, je dokonce mnohonásobně překonávají.

Nicméně relevantní otázkou je, kde je ta hranice, u níž končí diplomacie a je nutné, aby nastoupilo násilí. Kdysi toto rozhraní jednoznačně popisovalo okřídlené úsloví oko za oko, zub za zub, dnešní svět je tolerantnější. Jako příklad si vezměme vztah USA k arabskému terorismu. Pokud počet obětí teroristických útoků nepřesahoval desítky, USA pokládaly boj proti terorismu za policejní práci. Teprve až 11. září 2001 dosáhly ztráty výše asi 5000 osob (jak se předpokládalo), sáhl prezident Bush k důraznému násilí, když do protiakce na cizím území nasadil armádu. Je nabíledni, že kdyby teroristé pokračovali "drobnými" útoky, USA by k této masivní odvetě nesáhly.

Přesto se odveta za 5000 obětí stala trnem v oku především evropských odpůrců násilí. Dobře je reprezentuje názor, který loni v listopadu kupříkladu zazněl v diskusním TV pořadu "Netopýr". S Talibanem se mělo jednat a ještě jednou jednat a nikoli bombardovat Afghánistán, prohlásila jedna z účastnic.
Uznávám, že uplatňovat násilí není nic chvályhodného, doplatí na to i nevinní, jsem si vědom faktu, že se jedná o krajní prostředek a že je třeba mít hranici, za níž se teprve dá násilí legitimně použít. A právě proto bych lidem, kteří násilí odmítají, rád položil následující otázku: Jestliže pro prezidenta Bushe bylo tou hranicí 5000 mrtvých, jakou hranici uznáváte vy? Když je vám 5000 mrtvých málo, uspokojilo by vás 500 000 obětí, 5 milionů, 50 milionů? Nebo byste na Bushově místě nepoužili násilí ani v případě, že by počet obětí přesáhl 250 milionů a stále jednali jménem neexistujícího, protože vyvražděného národa?

Srebrenica je pak odpovědí, kam to vede, když politikové slepě vyhovují pacifistické společenské objednávce. Tytéž evropské politické kruhy, které se distancují od úsilí USA v boji proti terorismu a jsou zodpovědné za vstřícný postoj EU vůči Arafatovi, jsou také odpovědné za masakr v Srebrenici, i když se nyní pokoušejí svoji odpovědnost symbolickými gesty zastřít.
Jedná se totiž o rub a líc téže mince. Srebrenica je tak logickým výsledkem evropského lavírování a utíkání se od odpovědnosti užít násilí ve jménu humanistických ideálů, které jsou ve skutečnosti pseudohumanistické, neboť v konečném důsledku plodí více násilí, než kdyby se Evropa násilí tak křečovitě neštítila.
A koneckonců k této minci patří i překvapující volební úspěchy krajní pravice, Haider v Rakousku a nyní husí kůži nahánějící šokující úspěch Le Pena v předkole francouzských prezidentských voleb. Není to nic jiného než utopický a falešný humanismus levicových politických kruhů EU, který žene středopravého voliče až na krajní pravici.

V manhattanských mrakodrapech Obchodního centra zahynulo přibližně stejně lidí jako v bosenské Srebrenici. (Z hlediska autentické lidskosti je úplně jedno, že v prvém případě vraždili islámští teroristé, kdežto v druhém byli muslimové obětí a zabíjeli srbští pravoslavní nacionalisté - a pokud by přesto z toho chtěl někdo v komentářích konstruovat rozdílnost, jedná se buď o bigotní nenávist, nebo o nepochopení shodné morální upadlosti uvedených činů, což obé nestojí za odpověď). Americké veřejné mínění se po útoku z 11. září 2001 probudilo a uvědomilo si, že ani v 21. století se bez řízeného násilí neobejdeme. Zpráva o Srebrenici je pak toutéž nadějí pro evropské veřejné mínění. Pokud si ale všichni neuvědomíme, že právě křečovité odpírání násilí, ať tam nebo tam, vede k takovýmto hrůzným masakrům, zemřely oběti v Bosně nadarmo.

Psáno v Praze 22. 4. 2002


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: