Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 20.5.2002
Svátek má Zbyšek




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Jaké byly naše bitvy a zápasy v letech 1900-1945?
 >MROŽOVINY: Minidějiny ropy II
 >ZE ŽIVOTA: Temelín na triku
 >ODHALENÍ: Oč půjde ve Hvězdných válkách - Epizodě III
 >EKONOMIKA: Silná koruna dnes a před 80 lety
 >POLITIKA: Dovnitř bez zaklepání
 >ZE SVĚTA: Jak jsem nejedl hada
 >ZAMYŠLENÍ: Práva a povinnosti
 >ZAHRADA: Co dělat v květnu (14)
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >Z DOMOVA: Busta se našla
 >ABSURDNOSTI: V zemi, kde včera už znamená -předevčírem- .
 >POSTŘEH: O slůvkách
 >ZDRAVÍ: První pomoc při masových akcích v ulicích velkoměsta
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 8.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
20.5. MROŽOVINY: Minidějiny ropy II
František Novotný

Pokračování z 15. 5. 2002.

Volný obchod s ropou.
Po 2. světové válce vítězní Spojenci zohlednili příčiny, které k ní vedly - nerovnoměrný přístup k surovinám, tedy k naftě - a navrhli řešení, které by bralo v úvahu strategickou změnu, jakou ropa přinesla.
Jako vojenský cíl Spojenců vyhlásili Roosevelt s Churchillem už 14. 8. 1941 Atlantickou chartu, která garantovala všem státům světa, ať už velkým nebo malým, vítězným nebo poraženým, rovný přístup ke světovému obchodu a ke světovým zdrojům surovin, a v bodu 7 svobodný pohyb po globálních komunikacích.
Průběh války pak potvrdil dominantní roli ropy. Nejen to, válkou vyprovokovaný rozvoj letecké dopravy a poválečné masové rozšíření automobilové dopravy učinilo z ropy rozhodující činitel ekonomického rozvoje a prosperity.
Marshallův plán a americká rekonstrukce poraženého Japonska měly zajistit poraženým zemím a zbídačelé Evropě především prostředky pro nákup ropy, aby se už v budoucnu nemohl vynořit žádný Hitler či Mussolini.

Znovu arabská karta.
Velká Británie vyšla z 2. světové války oslabená a nebyla schopna udržet své postavení na Středním východě. USA nebyly ochotny ji vystřídat a nebylo to ani možné kvůli právě vznikající studené válce. Vzhledem k existenci jaderných zbraní byla situace příliš delikátní a nezávislý Střední východ mohl vyvlastnit ropný průmysl. Nicméně Irák a Irán, emiráty v Perském zálivu a Saúdská Arábie (jako samostatný stát vznikla v roce 1932) zůstaly ve sféře západního volného obchodu.
Sověti měli vlastní ropy dost (další pole a naleziště zemního plynu odkryli na Sibiři), nicméně možnost odříznout Západ od ropných zdrojů byla tak lákavá, že ji zařadili do arzenálu svých strategických zbraní. První kůň, na kterého vsadili, byl Izrael s jeho kolektivismem kibuců. Americká židovská lobby ale záhy ukázala, že Izrael se nikdy prosovětský nestane, a SSSR přenesl svoje aktivity na Egypt a na Sýrii. Jak se ukázalo v šestidenní válce v roce 1967, sovětské zbraně v arabských rukou nebyly tak dobré jako americké a francouzské v rukou izraelských.
I přes porážku arabských sil v roce 1967 se Sověti v Egyptě udrželi a rozšířili svůj vliv do Libye, Súdánu a Adenu, který Britové v 50. letech opustili. Prostřednictvím Kubánců infiltrovali do Angoly, odkud provokovali partyzánskou válku proti Jihoafrické unii, kterou destabilizovali i organizací Africký národní kongres Nelsona Mandely (vojenský velitel této organizace byl komunista, údajný polský "emigrant"). Všemu tomuto podvratnému hnutí, dirigovanému z Moskvy, se eufemisticky říkalo "boj proti kolonialismu" a jeho cílem bylo uzavřít ropné komunikace ze Středního východu do Evropy.

Útok do centra.
Již od dob cara Petra Velikého patřilo k imperiálním ruským snahám následující: proniknout k Baltu, k Černému moři a tureckým úžinám, obsadit tichooceánské pobřeží na Dálném východě a dostat se do Perského zálivu. Brežněv se rozhodl završit toto dílo a splnit poslední bod. 27. 4. 1978 byl zavražděn afghánský prezident Daúd Chán a pučem se zmocnily vlády sovětské loutky Tarakí a Amin. Byla uzavřena smlouva o spolupráci se SSSR, avšak 25. 12. 1979 musela do země vtrhnout sovětská vojska a Afghánistán se s americkou pomocí změnil v sovětský Vietnam.
Strategický zámysl proniknout přes Afghánistán k pobřeží Perského zálivu a odříznout Západ přímo od zdroje ztroskotal a po objevení ropných zdrojů a nalezišť zemního plynu pode dnem Severního moře se jevilo jako zbytečné i přerušení plavební trasy tankerů kolem mysu Dobré naděje změnou režimu v Jihoafrické republice (navíc po odchodu z Egypta po další prohrané válce arabské koalice proti Izraeli v roce 1973 ztratili Sověti kontrolu nad Suezem).

Nekompatibilita civilizací.
O pár let později došlo v dějinách ropy k podivnému zvratu, jenž si každý vysvětluje podle toho, které ideové pozice zastává. Ačkoli Írán v roce 1951 znárodnil ropný průmysl, což vedlo ke sporům s Velkou Británií, jež byly vyřešeny až v roce 1953, bohatl jenom šáh, nikoli společnost. Levičáci v tomto okamžiku vždy vyrukují s oblíbenou teorii kolonialismu a zbídačování zemí třetího světa, což je také odrhovačkou antiglobalistů. Avšak skutečnost, že fundamentalisté a teroristé šmahem pocházejí z nejbohatších arabských, protože ropných zemí, často se socialisticky znárodněným průmyslem, svědčí o něčem jiném, o jiném důvodu, který vedl v lednu 1979 ke státnímu převratu v Íránu. Šáh musel uprchnout do exilu a svět se poprvé seznámil s arabským fundamentalismem prostřednictvím vlády ajatolláha Chomejního.
Znamenalo to šok a vysvětlení poskytl až mnohem později jistý mexický ekonom, který upozornil na závislost mezi bohatstvím Západu a jeho civilizačními institucemi, jako je občanské právo, obchodní zákoník a třeba i katastr nemovitostí. Přestože arabské státy mají pohádkové příjmy z ropy, přestože Mezinárodní měnový fond a Světová banka, což jsou instituce, které antiglobalisté paradoxně nenávidí nejvíce, nastrkaly do třetího světa obrovské peníze (aby měly právě na ropu), nejsou tyto státy schopny svůj/svoje zisk/půjčky kapitalizovat a výnosy spravedlivě rozdělit mezi společnost. Chybí jim prostě západní infrastruktura. Výsledkem je rozčarování, frustrace z neúspěchu i po dekolonizaci a znárodnění!, přetrvávající bída, sociální neklid, terorismus a - což je tragický paradox našeho světa - nenávist právě k západnímu řádu, jenž by jim přinesl úspěch, a naopak únik ke středověkým "národním" infrastrukturám, kdy "naše společnost fungovala a byli jsme šťastní", čímž se ten ďábelský kruh uzavírá.

Modelová Saúdská Arábie.
Kromě, abych tak řekl institucionální nekompatibility, trpí arabský svět feudálním kastovnictvím a nepotismem, což je v dnešním globalizovaném světě moderních informačních technologií obzvláště ostře obnaženo. To je problém Saúdské Arábie. Tento nejmocnější ropný producent je ovládán jedinou rodinou. Vzhledem k islámskému pojetí rodiny existuje dnes v zemi přes 10 tisíc princů ibn Saúdů, kterým musí stát zajistit odpovídající postavení. Díky ropnému bohatství jsou ale v zemi i nekrálovské rodiny, které si mohou dovolit nechat studovat své děti na elitních západních univerzitách. Tito lidé se špičkovým ekonomickým a dalším vzděláním se vracejí domů, aby zjistili, že se v řízení královského státu nikdy neuplatní. Psychologickým východiskem je pak pro ně odklon k fundamentalismu a následně terorismus - ostatně toto je i případ Usámy bin Ládina.
Saúdská Arábie je také zemí beduínských kmenů, které uznávají jediné zaměstnání - válečník. Kromě ojedinělých elitních jednotek platí ibn Saúdové armádu nedisciplinovaných a negramotných beduínů, kteří nejsou schopni ovládat moderní zbraně, takže ke své vlastní ochraně a k ochraně ropných polí drží královská rodina v zemi Američany.
Je to bláznivá situace, když USA jsou současně hlavním izraelským protektorem, ale těch 10 až 15 % ropy z dovozu potřebují.

Pod ideologickým závojem.
Zbývá otázka, proč systém, založený na atlantické zásadě volného obchodu, přestal po 50 letech hladce fungovat. Především dvě velká ideologická hnutí 20. století překryla civilizační rozdíly a vedla k mýtu univerzální světové Civilizace. Napřed nacismus sjednotil většinu světa k odporu a vítězství Spojenců vyprodukovalo systém globálního obchodu, který automaticky předpokládal univerzálnost zásad, na nichž byl postaven. Poté komunismus prosazoval opět univerzalistické ideje a potlačoval jakékoli národní (civilizační) rozdíly. Na druhé straně to opět vedlo k univerzalistické reakci a komunismus zpočátku způsobil, že ty arabské státy, které se komunismu obávaly, západní univerzalistické principy respektovaly, a ty, které se dostaly do jeho vleku, "západní" principy (jenom jinak přestavěné) opět akceptovaly (komunismus svým univerzalizmem je typicky západním učením).
Napřed to bylo rozčarování z toho, že v cizím civilizačním prostředí se západní principy (ať už kapitalistické nebo komunistické) neujaly a nevedly k očekávanému zbohatnutí, později pád komunismu, jež v kombinaci s populační explozí (ropné bohatství a dary Západu zlepšily především zdravotní péči a snížily dětskou úmrtnost), co vedlo k současné světové krizi, jakou je islámský fundamentalismus a arabský terorismus.
Vzhledem k moderním IT Arabové mohou vidět, jak žije Západ z "jejich" bohatství, jsou si dobře vědomi závislosti Západu na jejich ropě, a kvůli vlastní ideologické slepotě svádějí na Západ svoji chudobu. Západ je pak v těžké situaci, ropu nutně potřebuje, platí za ni, avšak není schopen přesvědčit Araby, že k bohatství je třeba právě ta západní infrastruktura (demokracie, právní prostředí), kterou oni tak zuřivě nenávidí a jejíž prosazování pokládají za "kulturní" imperialismus - s podporou kulturně mediálního proudu především západoevropských intelektuálů. Jejich postoje, prosazování kolektivních zákonů pro menšiny a nikoli pro individuálního občana, a rozpuštění západních civilizačních zájmů v socialistickém internacionalismu, pak tuto patovou situaci petrifikují.
Také moderní komunikace, které umožňují nevídanou migraci civilizačně rozdílných skupin a jejich (ne)soužití na jednom prostoru, přispívají k "zahuštění" již beztak hustého stavu. Jsme svědky zarážejícího paradoxu - lidé, kteří odmítají západní hodnoty a pokládají je za kulturní imperialismus, opouštějí svou mateřskou civilizaci, aby se načerno usadili právě v západních zemích, kde vládne "šejtán", aby plnými hrstmi využívali všech těch západních institucí, jimiž ideově opovrhují.
V západní Evropě je tento stav podporován především socialistickými vládami EU. Uvědomme si, že po pádu komunismu, je posledním zákopem levice právě univerzalizmus, a tento mýtus o jednotné Civilizaci, který se dívá na palestinské arabské kmeny jako na národ (na rozdíl od jiných Arabů, kteří Palestinci opovrhují jako méněcennými příbuznými) západního typu a proto podporuje Arafatovu administrativu. EU ani nevadí, že za její peníze jsou tištěny antisemitské rasistické učebnice a že, jak doložil Izrael, z jejích peněz určených na humanitární účely jsou financovány teroristické útoky.
Propaganda EU je v těžké situaci. Lidé, kteří zaútočili 11. září 2001 na New York, a kteří páchají atentáty v Izraeli, jsou žáky téže ideologie, a tak nezbývá než mediálně snížit protiakce izraelské armády na tutéž teroristickou úroveň, aby to tak netlouklo do očí. Proto se zrodil mediální mýtus "bludného kruhu násilí", ačkoli ve skutečnosti je to spirála, která i v případě Izraele má střed v globálním arabském terorismu.
Přístup EU má ovšem pragmatické jádro. Je jím strach z teroristických akcí přímo na půdě Evropy a především strach o dodávky ropy. I přes těžbu v Severním moři není Evropa soběstačná a podle Zelené knihy o energetice bude v roce 2030 činit dovoz energií 70 %. Přitom ani největší ekologičtí vizionáři nepřipouštějí větší podíl alternativních zdrojů než 15 % a vzhledem k protijaderné kampani závislost na arabském světě spíše vzroste, než klesne. Nu a Arafat má být zřejmě ten hodný strýček, který Evropě udrží ropné dveře otevřené.
Zásadní změnu stávající situace a nový strategický obraz světa může přinést jenom jiný zdroj energie, tak jak se to stalo 3. prosince 1906, kdy byl uveden do služby "Dreadnought".

Psáno v Praze 13. 5. 2002


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: