Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.5.2002
Svátek má Emil




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Podivuhodný příběh doktora Fortýna
 >HISTORIE: Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách našich zemí
 >MROŽOVINY: Le Penův fenomén
 >POLITIKA: ODS se přibližuje komunistům
 >MEDIA: První virtuální televizní reklama v ČR
 >FEJETON: Potíže s racionálnem
 >POLITIKA: Tisková konference České strany sociálně demokratické
 >ZAMYŠLENÍ: Spravedlivé řešení
 >TECHNO: Ještě jsme je nedohonili, aneb jak dál s technickými normami II…
 >MEJLEM: Všechno jde, když se chce
 >ROZHOVOR: Snil jsem, že spoluzaložím stranu
 >ZDRAVÍ: Psychotropní látky za volantem
 >POSTŘEH: Z metra
 >FYZIKA: Mýtus o energii z vakua
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Let Orla

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
22.5. MROŽOVINY: Le Penův fenomén
František Novotný

Byla to právě Francie, v níž se za Velké revoluce zrodilo heslo "Rovnost, volnost, bratrství", kterému se automaticky přikládal univerzální charakter. Vzhledem k tehdejším komunikačním a informačním možnostem nemohlo toto heslo ale univerzálně platit, správněji by mělo znít "Rovnost, volnost, bratrství Francouzům". Uznávám, že tento příměr je poněkud přitažen za vlasy, výběrový charakter hesla, který jsem si zvolil jako model občanských práv, ale potvrzuje chování amerických demokratických velikánů, kteří na zásadách Velké francouzské revoluce založili Spojené státy - ani rovnost, ani volnost, ani bratrství jim nebránilo v tom, aby nevlastnili otroky (našly se výjimky, které je později propustily).

Vzhledem k nízké úrovni komunikace a šíření informace tomu nemohlo být jinak - člověk je psychologicky uzpůsoben, aby svoje morální zásady aplikoval pouze na tu lidskou skupinu, k níž sám kulturně přináleží. Příslušníky jiné kultury pak automaticky pokládá za barbary (což platí obousměrně, ti barbaři pokládají naopak za barbara jeho), kteří si jeho morálku nezaslouží.
Evropská univerzalistická učení (ať už křesťanství nebo komunismus) se to pokoušela změnit a hlavně komunismus v tomto směru položil základy k dnešní evropské škole univerzálních občanských práv, především ale práv menšin, ať už etnických, kulturních, či sexuálních.
V teoretické rovině je to v pořádku a pokud někdo něco namítá proti ideálu, který univerzální lidská práva představují, je oprávněně prohlášen za nacionalistu, ne-li přímo za fašistu a rasistu.
Vezměme si ale praktickou situaci. Dejme tomu, že sedíte v restauraci a poručíte si polévku. Podle svého kulturního zvyku ji způsobně jíte lžíci. Avšak proti vám sedí člověk jiného kulturního okruhu, který napřed do polévky plivne, pak se do ní vysmrká, vše zamíchá prstem, chytí talíř, polovinu vypije a polovinou polije ubrus - neboť to je zase jeho kulturní tradice.
Otázka zní: Jste fašista nebo rasista, když požádáte, aby byl onen host z restaurace vyveden? Nebo, v mírnější verzi, bude vaše jednání politicky nekorektní a k onomu hostu urážlivé, když si odsednete jinam? Podle západoevropských sociálně demokratických liberálů a současných architektů EU zní odpověď ANO, a rázem jsme u Le Penova volebního úspěchu. On totiž řekl NE, a to je pro většinového občana, kterému už jeho vlastní civilizace neskýtá pocit bezpečí, důležitější než výroky tohoto extrémisty o marginálnosti plynových komor za 2. světové války.

Ne, nejsem proti "volnosti, rovnosti, bratrství". Chci jenom demonstrovat, že uvést tyto ideály do praxe není tak jednoduché, jak si mnozí myslitelé představují, především v mobilním světě, jakým je ten dnešní. Le Penův úspěch pak není ničím jiným než důkazem, že filozofie liberální vstřícnosti vůči kulturně odlišným menšinám, vycházející z levicového univerzalizmu, se bohužel zhroutila (a že se nejednalo o bílou vránu, ukazuje volební úspěch Fortuynovy pravicové strany v ultraliberálním Holandsku).
Skutečným, v pravém slova smyslu politickým problémem dnešní Evropy není chudoba, ani jiné ekonomické problémy (ne že by neexistovaly), ale soužití různých etnik a vztah kulturních skupin k sobě navzájem v jednom sociálním prostoru. Historicky není lidská psychika na takový způsob života připravena, přirozenou reakcí na "cizince" je u každého jedince agrese a pouze výchovou lze docílit tolerance. A to jen do určité míry, a hlavně oboustrannou výchovou.
Avšak podle těchže zákonů psychologie menšiny mají tendenci uzavírat se do sebe a odmítat většinovou kulturu, k čemuž jim přizvukují někdy i přímo příslušníci většiny - levicoví intelektuálové. Ti označují tlak na přizpůsobení jako kulturní kapitalismus - a toto je hledisko, které v západní Evropě převážilo. Tímto se ale dává do pohybu zvláštní sociální mechanismus. Nejen ve Francii, ale i jinde se menšiny uzavírají do ghett, která pak produkují nezaměstnatelnou mládež - a to všude po světě, kde k paralelní etnicitě dochází (viz mladé Romy v Česku). Následkem je to, co bych nazval mezicivilizační zločinností - kupříkladu vysoké procento romské kriminality je určitě podmíněno faktem, že pachatelé svoje činy berou jako jánošíkovskou "pomstu" na bílých - a to stejné, v mnohem větší míře, platí pro arabskou kriminalitu ve Francii. A jsme opět u Le Pena.

Je opravdu na pováženou, když kvůli akademickým zásadám univerzalizmu dokázaly socialistické francouzské vlády tak dlouho tolerovat fakt, že největší francouzská města jsou obklíčena čtvrtěmi, kam se nesmí většinový francouzský občan odvážit, kam se bojí chodit i policisté a odkud utíkají učitelé, protože by je žáci zabili. Ještě hrozivější pro budoucnost Evropy je, že socialistické volební programy tuto skutečnost z těchže ideových důvodů (aby "odčinily" koloniální minulost a kapitalistickou nespravedlnost?!) nebraly v patrnost. Dokud Le Pen neporazil Jospina, dokud se neprokázalo, že značná část Francouzů ztrácí důvěru ve schopnost svého státu zajistit jim dostatek bezpečnosti, tedy důvěru v civilizační ochranu, což je jedna ze základních funkcí každé civilizace.
Vrcholem ideologické zaslepenosti ale je reakce kulturně mediálního proudu, který nejen v západní Evropě, ale i u nás vytváří veřejné mínění. Kupříkladu Jacques Rupnik hovoří v souvislosti s Le Penovým úspěchem o vyprázdnění politiky, jiní politologové zase mluví o přerušené komunikaci mezi voliči a politiky a obecně se poukazuje na neutralizaci politiky - že tradiční politické strany opomíjejí témata, jež pálí občana.
Nemohu si pomoci, ale za všemi těmito abstraktními a nekonkrétními tvrzeními mluvčích kulturně mediálního proudu cítím účel, snahu zakrýt krach koncepce, kterou sociálně demokratická Evropa prosazovala poslední čtvrtstoletí. Tyto prázdné fráze levicových politologů ve spojení s tím, že osočují pravicové politiky (a to nejen extrémisty) z populismu, nemohou vůbec nic říct ani Francouzovi, kterého zmasakroval arabský výrostek, ani Čechovi, kterého okradl romský kapsář. Jestli někdo "vyprazdňuje politiku", tak je to právě kulturně mediální proud a tito jeho mluvčí.

Liberalismus eliminuje živý obsah politiky, nahrazuje střet hodnot, kultur a třeba i civilizací takovými mechanismy, jako je vyjednávání a diskuse, hlavně ale směnou a obchodem, řekl prý filozof Carl Schmitt. Je-li to pravda, pak Le Penův fenomén předznamenává evropský odklon od univerzálního liberalismu k "národním" zájmům, což není nic, nad čím by bylo záhodno jásat, a o to je liberální zametání civilizačního rozměru tohoto problému pod stůl trestuhodnější.
Nálepkovat odpor proti pronikání jiných etnik do Evropy jako populismus, nebo označovat pravicové snahy o etnickou integraci jako zavrženíhodný extremismus (v tomto smyslu je evropský kulturně mediální proud odpovědný za vraždu Pima Fortuyna) nepomůže. Téma etnických menšin a konfliktů mezi nimi a většinovou společností je na evropském politickém stole jako hlavní chod a žádná politická strana je nebude moci ignorovat, ani označovat za extremismus nebo populismus. To bude záhy platit i pro Česko a politik, který přijde s řešením (nemyslím tím žádnou nacistickou likvidaci, ale jasná pravidla hry - o jaká se třeba pokouší Špidlův návrh řízeného přistěhovalectví z civilizačně spřízněné země) shrábne v budoucnosti bank i u nás. Můžeme jenom doufat, že "tradiční" české politické strany, mající v paměti autentickou zkušenost s "reálným socialismem", budou rozumnější než utopická západoevropská levice, a nevyklidí prostor pro nějaký český Le Penův fenomén.

Psáno v Praze 16. 5. 2002


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: