Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 20.5.2002
Svátek má Zbyšek




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Jaké byly naše bitvy a zápasy v letech 1900-1945?
 >MROŽOVINY: Minidějiny ropy II
 >ZE ŽIVOTA: Temelín na triku
 >ODHALENÍ: Oč půjde ve Hvězdných válkách - Epizodě III
 >EKONOMIKA: Silná koruna dnes a před 80 lety
 >POLITIKA: Dovnitř bez zaklepání
 >ZE SVĚTA: Jak jsem nejedl hada
 >ZAMYŠLENÍ: Práva a povinnosti
 >ZAHRADA: Co dělat v květnu (14)
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >Z DOMOVA: Busta se našla
 >ABSURDNOSTI: V zemi, kde včera už znamená -předevčírem- .
 >POSTŘEH: O slůvkách
 >ZDRAVÍ: První pomoc při masových akcích v ulicích velkoměsta
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 8.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Čína  
 
20.5. ZE SVĚTA: Jak jsem nejedl hada
Ota Ulč

Při návstěvě cizích zemí a pokusu jim přijít na chuť je zcela přirozené podívat se pod kuchyňkou pokličku. V Mexiku u jezera Catemaco jsem se potýkal s pečenou opicí. Chutnala jako pečený pes. V ekvadorském městysu Riobamba jsem mrzutě ozobával morčata na rozni a s kůstkami drtil částice neurčitého původu.
Ačkoliv rostlinné zdroje na této planetě mnohonásobně předčí zdroje jiné, člověk je náturou přece jenom masozravec. Potrpí si na bůček, na krkovičku. Je-li Číňan či Vietnamec, nepohrdne mozkem srkaným z dosud zivé, vřestící, velice nesouhlasící, ale rychle dožívající opičky. Po sloních varlatech byla tradičně v mnoha zemích velká poptávka. Přípravu medvědích tlap popisoval i drázďanský Karl May. Jeden Čech, člen newyorského klubu gurmánů, mi říkal, ze na kulinárním plese servírovali ovčí oči v aspiku. Při oslavách nového čínského roku u nás doma občas hostům nabízíme smazené kobylky a čmeláky v čokoládě.
Kdyz k nám prijdou Cesi a také Necesi na veceri, obcas je jim servírována kachna, veprové, knedlík, zelí, svícková - takovéto patriotické dobroty. Nekdy dostanou i bramborové knedlíky, prubírský to kámen ceských nevest, desících se, ze z vrící vody jich vyndají daleko víc, nez kolik jich vlozily. Hosté se jednak diví, kde se to kucharka naucila a ptají se, zda my cínské jídlo neradi. Rádi ovsem máme, ale aby cínská krme za neco stála, musí se vyskytovat aspon v pul tructu podobách. Cili krájení, piplání, hodiny práce pro dva strávníky nedává moc smyslu. Mongolské barbecue, v letních mesích porádané na cerstvém vzduchu, vyzaduje spolupráci prítomných - kazdý svým kucharem. Syrové substance, nakrájené maso hovezí, veprové, jehnecí, slepicí, srncí a k tomu deset nádob s vselijakými zeleninami a korenícími roztoky. Kazdý strávník si nabere a namíchá podle chuti, mírne ci vrazedne pálive, a sup s tím na pánev.
Spechám s tvrzením, ze to, cemu se ve vzdálenejsích zemích ríká cínská kuchyne, se od autentické reality lisí asi jako teorie komunismu od jeho praxe. Jsou potíze sehnat správné ingredience a je v zájmu provozovatele prizpusobovat se chutovým preferencím zákazníku. Tak je tomu vsude, i v této rekordne heterogenní Americe. Výsledkem obcas bývá tezko definovatelný mismas, jaký jsem napríklad zazil v Mexican-Polish Diner v texaském Dallasu.
Cínané tvorí petinu vseho lidstva, která se musí uzivit na pouhých peti procentech úrodné pudy. Obhospodarována je kazdá píd a konzumován kazdý prasecí rypák. Na rozdíl od ostatních pozemstanu, kterí jedí proto, aby mohli zít, u Cínanu tomu je opacne: jídlo je centrem pozornosti, prioritou slasti, v pekingské, kantonské, sanghajské, secuánské, hunanské ci kterékoliv jiné verzi. Na Taiwanu jsem jednou absolvoval dvoumesícní vedátorský seminár. Kuchar nám dvakrát denne varil nekolik chodu a nikdy se neopakoval. Číňané se ve výběru a hodnocení jídla drzí kritérií, uplatňovaných i v medicině - ze čím vzácnějsí, tím lepsí. Téz čím exotičtějsí, tím víc povazované. Například polévka z ptačího hnízda (bird`s nest soup), delikátní to zázitek uz po staletí. Zhotoveno vlasťovčími slinami, chuť nikterak zvlástní, účet v obrovské výsi.
V jizní Číně, ve fukienské provincii, mnozí domorodci si nemohou dost vynachválit krysí steak - řízek, řízeček. Třeba jsme téz krysí lahůdku jedli, ale zřetelně si vzpomínám, ze jsme si ji ani jednou neobjednávali. Před restauracemi v klecích poskakovaly malé, téměř titěrné záby - asi jednohubky. Rovněz se nám do nich nechtělo.
Nezřídka jsme potkávali prodavače plazů - syrových či upravených, porcovaných či vcelku, dosud zivých , zaručeně čerstvých. Popis transakce a procedury: obchodník vyňal z proutěné tasky stíhlého hada, asi tak metr dvacet, jednou rukou ho chňapl za osklivou malou hlavičku, na ocas mu slápl nohou, v druhé ruce drzel nůzky, takové ty obyčejné, jimiz otvíráme dopisy - a jimi začal zajatce otvírat, pomalu, pečlivě se jím prostřihávat od ocasu nahoru. Ohavná podívaná mnou přílis neotřásla. Snad proto, ze zpravidla máme hady v takové nelásce? Popravenec sebou sice trosku skubal, ale mlčel.
Neječel, zádný stěkot, bolestivý řev, hlasité nesouhlasy. Totální ticho kazdopádně ubíralo krvavému činu na hrůzostrasnosti. Do jaké míry je tedy násilí vizuální či akustická zálezitost? Překvapivě velká hromada útrob se vyvalila, popravčí je shrábl a upustil do plnící se stoudve. Zákazník zaplatil a odesel. My také.
Vrátili jsme se na Taiwan zrovna kdyz nás kluk měl narozeniny. Dobrá , večer půjdeme oslavovat. Vydali jsme se do ulic Taipeie, ve staré čtvrti Wan-hua jsme se prodírali davy u stánků s vselijakým tovarem. Jubilant se zakoukal do vsímavé opice: kdyz vyplázl jazyk, téz vyplázla, kdyz se podrbal na hlavě, téz se podrbala. A abych mu ji koupil.
Připomněl jsem si dobu v československé armádě, kdyz jsem za Čepičky bránil svetový mír beze zbraně, s lopatou. A jak jsem byl dočasně vyňat z převýchovného budovatelského procesu. Déleslouzící poddůstojník, civilním povoláním promítač v biografu v Litvinově, mi totiz zavelel naťukat na stroji v mnoha kopiích text populárního slágru padesátých let - "Maminkó, kup mi koníčká!"
"Neblázni, člověče," obořil jsem se na syna. "Copak můzeme cestovat s orangutánem? A nehalekej, ze nic nedostanes. Za chvíli dostanes hada, to si pochutnáme," chlácholil jsem.
Dosli jsme k ulici s příslusným popravistěm a upravistěm. Specializované jídelny s polopermanentní, polojarmareční střechou se pramálo lisily. Zastavili jsme u jednoho z vchodů, kde obrýlený zivnostník si hrál na učence. Učitelskou rákoskou mířil na tabuli, pomalovanou plazy, a vysvětloval jejich nebezpečnosti, leč téz lahodnosti, vsak protiklady se ne vzdy vylučují. Někteří z okounějících prstem ukázali k řadě skleněných nádob. Specialista sejmul pokličku a na lékárnické vázky odsypal vzácnou substanci, ususené, do mrtě rozdrcené zmije.
Pár jedinců dalo přednost zcela zivým hadům. Stál jsem metr vedle transakce. Chlapík s cigaretou mezi zuby ukázal ke kleci, ze chce kobru. Zaměstnanec vyňal z penálu klestě a vylovil bestii s brýlemi na zátylku. Kuřákovi ji nacpal do jemňoučkého, nepochybně i snadno protrhnutelného pytlíku. Páni jestě nedoobchodovali. Ať ze mu tam přidá jestě jeden kousek, ale něco jiného - ano, třeba krajtu, proč ne.
Potvora se protivila, lovitel musel uplatnit několika chvatů, nez ji zdolal. Zdalipak se odrůdy snesou, zdalipak sáček vydrzí? Na rozdíl ode mne, zákazník si starosti nedělal. Zaplatil a bez ohledu na průhledný pytlík s jedovatým zbozím se sel protlačit davem.
Prosli jsme podél klecí s zivým obsahem zasednout mezi dost zachmuřené strávníky u neprostřených stolů. Jídelní lístek, prosím. Jídelní lístek neexistuje. Jak si tedy vybrat? Co kdyz neprojevím zájem o smazeného brýlovce a dal bych přednost variantě s inspirací segedínského guláse?
Zjisťujeme, ze hadí lahodu tu servírují jednotvárně - v polévce v hlubokém talíři. Verze se poněkud lisí, navíc lze různě kořenit.
Strávníkům téz automaticky servírovali jakýsi kalísek. Někdo z něj jen usrkával, jiný to do sebe zvrhl na ex.
Jenze na jaký ex! Ptám se zkusené choti, co ze to je za aperitiv.
"Jed," vysvětlila.
"Coze?"
"Jsem ti řekla - popíjí jed," opakovala.
Aha, proto ta zachmuřenost. Jenze - pokud se chtějí zprovodit ze světa, proč si nepopojdou ke kleci pohladit kobru?
Co prý by chodili, to je uzitečný, zdraví prospěsný jed, tvrdila ta moje. Zrovna jsem pozoroval starsího pána s kloboukem na hlavě, jak obřadně zvedl čísi a přilozil ke rtům. Trudný výraz spekulanta u rozsypaných iluzí.
"Tak to tedy, holka, ne! Jdem, neobjednávám," poručil jsem rodině a slápl na pikolíka, který se mi zrovna připletl do cesty. Ale i bez pozívání jedu bych nebyl vydrzel. K podniku závozníci totiz přitáhli kos se zabitým zbozím a takhle bych si představoval středověké mučení na veřejnosti.
Pacholci hada za hadem pověsili na skobu, zabodli dýku a rozparovali. Před očima nám rostla řada vyvrzených, kouřících, páchnoucích, sem tam se jestě cuknuvsích obětí.
Zrychleným leč opatrným krokem po červeném mazlavém asfaltu jsme opustili ulici a protlačovali se k něčemu méně vzrusujícímu. Rodina skončila u ryb, já se zmohl na záby, chabou náhrazku, přiznávám. A kdyz je kuchař připravoval o zivot, odvrátil jsem se k pivu k ochlazení dojmu.
Bobříka kulinární odvahy abych tedy slozil az někdy jindy. Potomek se pokusil vyuzít mé ztráty tváře opakovaným zadoněním o opici.
Ovsemze neuspěl. Zdůraznil jsem mu, ze my v dávných dobách naseho mládí, věnovaného nesmyslu budování vědeckého socialismu, jsme exotickou zvěř rovněz nevlastnili, natoz jedli.
K O N E C


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: