Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.5.2002
Svátek má Emil




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Podivuhodný příběh doktora Fortýna
 >HISTORIE: Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách našich zemí
 >MROŽOVINY: Le Penův fenomén
 >POLITIKA: ODS se přibližuje komunistům
 >MEDIA: První virtuální televizní reklama v ČR
 >FEJETON: Potíže s racionálnem
 >POLITIKA: Tisková konference České strany sociálně demokratické
 >ZAMYŠLENÍ: Spravedlivé řešení
 >TECHNO: Ještě jsme je nedohonili, aneb jak dál s technickými normami II…
 >MEJLEM: Všechno jde, když se chce
 >ROZHOVOR: Snil jsem, že spoluzaložím stranu
 >ZDRAVÍ: Psychotropní látky za volantem
 >POSTŘEH: Z metra
 >FYZIKA: Mýtus o energii z vakua
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Let Orla

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
22.5. MEJLEM: Všechno jde, když se chce
Andrejka Bernatová


Chtela bych se podelit o mé zivotní zázitky za mých devatenáct let zivota.
Chtela bych Vám nastínit moji situci jednou z bezných konverzací, které mám
v poslední dobe.
.
"Jsem studentka.

"To je výborné! A kde studujete?

"Ve Spojených státech."
"A kde?

"Hmmm, v Bostonu."
"Na Bostonské universite?"
"Hmmm, ne, ne..."
"Na universite Tufts?"
"Ne....hmmm, já jsem na Harvardu."
"Ah, to je ...."

Toto je asi kazdá konverzace, kterou jsem doposud mela s lidmi v letadle,
obchode nebo u doktora. Jak rychle zacne, tak taky rychle zkoncí. Po
vyslovení faktu, ze jsem studentkou na harvardské universite se se mnou lidé
vetsinou bojí konveryovat. Je tezké nekomu vysvetlovat, ze jsem vlastne
normální holka jako kazdá jiná se vsemi starostmi a radostmi... Jsem úplne
normální holka z Hradce nad Svitavou.

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli se chci podelit o moje zivotní zázitky s
verejností. Jiz jsem publikovala nekolik clánku pred nekolika lety v USA i v
Cechách jeste pred mým odchodem do Svýcarska a na Harvard. Byla jsem a
neustále jsem presvedcována, ze mi zverejnení muze zpusobit více zla nez
dobra. První duvod, proc jsem se Vám rohodla napsat ale je, ze chci
dokázat, ze, kdyz se chce, tak to jde. Druhý duvodem je fakt, ze v Cesku
vsichni oslavujeme sportovce, modelky nebo zpeváky, a já jsem na vsechny
tyto osobnosti také moc hrdá. Ale víme o tech, kterí dokázali obrovské veci
mimo soubyznysu?

Moje cesta z malé vesnicky Hradce nad Svitavou mezi deti nejbohatsích
olejových magnátu a indických princu - na svýcarký internát, jednu z
nejdrazsích skol na svete a poté na Harvard a Oxford nebyla lehká. Ale to
jsem vedela uz pocátku a uz od pocátku jsem se také setkávala s názory,
abych to proste vzdala. Nekolikrát jsem to uz také skoro vzdala. Jeste dnes
si velice dobre vpomínám, kdyz jsem byla vyhozená ze dverí mnoha ceských
podnikatelu, kdyz jsem zádala o sponsorství mého studia na strední skole v
USA nebo dostala negativní odpoved´na získání stipendia na svýcarský
internát. Tehdy mi to pripadlo jako konec sveta a byla jsem pripravena
ukoncit gymmnasium doma a jít na vysokou skolu v Praze nebo Brne. Ale já si
proste rekla, ze jim vsem ukázu. Dokázu vsem, ze kdyz clovek opravdu neco
chce, tak to muze dokázat. Nemusí to být díte znamé osobnosti v politice,
kulture nebo sportu, ale muze to být úplne normální holka z vesnice.




Z Hradce nad Svitavou na Harvard

Mela jsem docela tezky den, a mela zase jednu z nalad, ze bych nejradsi vseho nechala, sla domu, vdala se a mela normalni zivot. Prave jsem prisla z vecere v menze Harvardu. Kdyz pisu tento dopis, tak si vlastne uvedomuji, co vlastne mam. U stolu jsem sedela s kamarady, budoucich hokejistu NHL nebo par kamaradu, kteri ve svych osmnacti letech jiz vlastni multimilionove mezinarodni firmy. Samozrejme, ze ne kazdy tady neni tak mocny a uspesny jako ti, ktere jsem ted'jmenovala, jsou tu take "normalni" lide. I kdyz se musim priznat, ze uz sama nevim, co je "normalni", jen doufam, ze ja jsem...

A jak jsem se ja, normalni holka z Hradce nad Svitavou dostala "sem"? Jako mala holka jsem stravila uz od svych ctyr let vetsinu casu ne hranim si s panenkami a kamaradkami na "kuchynku", ale kopanim na poli, plenim zahrady nebo pomahanim mamince a babicce v kuchyni. Zbytek casu jsem travila s duchodci. Sedela jsem s nimi u stolu, kdyz debatovali o politice a urode. Kdyz jsem zacala chodit do zakladni skoly, tak jsem rychle spechala, abych jela na pole, a o prestavce na obed jsem na puhodiny jela na kole domu a umyla nadobi a uklidila babicce a dedovi misto toho, abych se bavila s vrstevniky. Kdyz jsme jeli s mamkou a s tat'kou na dovolenou, tak jsem vzdycky s radosti sla umyt nadobi, misto toho, abych hrala fotbal s ostatnimi detmi. Kdyz jsem mela jet na prazdniny k tetam a strycum, tak jsem to obrecela a nechtela se bez babicky hnout z domu ani na krok. Moje nejvetsi trapeni bylo, kdyz jsem musela prejit na gymnasium a jit do "mesta". Proste jsem byla moc bazliva. Nevim, jak ta moje story zacala, ale bylo to asi, kdyz jsem asi ve dvanacti letech jednou mluvila s mamkou a ona mi rekla, ze syn jenoho z doktoru v nemocnici, kde je rentgenovou laborantkou, studuje na internatni skole ve Svycarsku, kde se vyucuje v anglictine, tak me to moc zaujalo. Potom si vpominam, ze jsem jednou sla ze skoly a videla reklamu na rocni vymenny program v USA: napadlo me, ze to je reseni k tomu, jak se naucit anglicky. Tak jsem se uz videla v New Yorku jako filmova hvezda a pote na prestiznim internate ve Svycarsku. Prisla jsem domu a rekla jsem tat'kovi, ze chci jet na rok do Ameriky. On se na me podival a myslel si, ze si delam legraci. Ale pozdeji mi uveril a rekl mi: "Tak holcicko, my Ti dovolime jit, ale musis si na to sama prispet". Ja ale nic neumela, tak mi nezbylo nez sednout na kolo a objizdet firmu od firmy na Svitavsku a zadat o sponsorske dary. Jenomze v tom byl problem, nebot'jsem jim nemohla na rozdil od sportovnich tymu, nebo organizatoru plesu nabidnout zadnout reklamu. Jen jsem prisla k tem businesmanum, kteri si mnohokrat mysleli, ze jsou nejchytrejsi na svete a prislo jim legracni, ze takova ctrnactileta holka ma odvahu zebrat o penize a ze si mysli, ze to nakonec dokaze. Jenomze ja jsem byla odhodlana jim dokazat, ze kdyz se chce, tak to jde. Denne jsem slysela "ne, ne, ne" nebo vyroky jako "ja si na studium sve dcery musim pujcit" i kdyz kazdy vi, ze je nabity penezi. Chapala, jsem, kdyz mi nekdo rekl "ne", ze takove akce nesponsoruje, ale delat ze sebe vetsiho chudaka a ze me blbce, to jsem nikdy nezapomnela; a oni take ne. Dnes kdyz prijedu do Svitav, tak oni si me moc dobre pamatuji a oni jsou ti, kteri se mi snazi vyhnout pohledem, ale ja je naopak velmi rada vidim a pozdravim a zeptam se, jak se maji. Ja jsem totiz vsem dokazala, ze to jde! Nakonec se nasli lide, kteri mi verili a i kdyz sami nepatrili mezi ty nejmajetnejsi, tak mi pomohli k realizaci meho snu a ja na to nikdy nezapomenu, jako nikdy nezapomenu na ty, kteri mi dali lekci reality do zivota a ja jim za to chci take podekovat. Diky nim vim, ze zivot neni prochazka ruzovym sadem... Takze nakonec jsem se vydala na rok do Ameriky, ale nebyl to New York ani Los Angeles. Kdyz me moje hostitelka rodina vyzvedla na letisti a ja byla v novem svete, nerozumela jsem jim vubec nic. Jenomze to nejhorsi prislo, kdyz jsme misto do New Yorku zamirili do lesu uprostred New Hampshire. Pripadla jsem si, ze jsme nekde na Sibiri nez v Americe. Polozila jsem vse, co jsem mela - dva kufry - na postel a musela jsem zavolat domu. V te chvili jsem se chtela vratit alespon do te male vesnice, ze ktere jsem prisla. To byla jedna z nejhorsich chvili v mem zivote... Jenomze pak jsem si rekla: "Chtela si sem sama jit, tak se s tim holka vyporadej!" Tak jsem se rozhodla, ze tenhle rok zmeni muj zivot, a taky, ze jo. Nebylo by to mozne bez me americke rodiny, ktera byla vyjimecna a vubec ne typicka hostitelska rodina nekde v Utahu, ktera sedi cely den pred televizi. Se svou rodinou jsem procestovala velkou cast Ameriky od New Yorku, Wahingtonu, Philadelphie, Floridy, Montrealu nebo Vancouveru az po lyzovani v Kanade. V USA jsem si vybojovala maturitni vysvedceni, i kdyz jsem byla teprve ve druhem rocniku, udelala v patnacti ridicak a ziskala autogram Jatomira Jagra. Nakonci my muj americky tatinek rekl, ze bych mela zvazit studium na universite v USA. Ja na to rekla, ze to teda ne, ze my mame Karlovu Universitu, ktera je mnohem lepsi nez ty skoly v Americe. No, asi si dovedete predstavit, jakou si ze me delal legraci, kdyz me prijeli navstivit na vikend rodicu na Harvardu... Takze nova, stara Andrejka prijela po roce domu a vse se zdalo jako pred tim, az na jedno. Mou jeste vetsi touhu jit na tu zazracnou skolu do Svycar. Zjistila jsem si jmeno skoly a adresu a napsala primo rediteli. Ten mi odepsal, ze nemuzu dostat stipendium od skoly, ale ze musim pozadat jistou organizaci. Mezi tim jsem zjistila, ze podminkou ziskani stipendia bylo, ze jsem nesmela stravit delsi dobu v anglicky mluvici zemi, nebot' bylo urceno jen pro ziskani znalosti anglictiny. Vsichni okolo me samozrejme rikali, ze mam zaprit fakt, ze jsem byla rok v Americe, ale ja rekla "ne". Odpoved' na mou prihlasku byla jedna veta, ktera me informovala, ze nemohu ziskat skolne, nebot'jsem stravila rok v USA. Takze to je konec meho snu... Rano jsem se ale probudila a okamzite napsala rediteli internatu ve Svycarsku, co se mi prihodilo. On mi osobne odepsal, ze skolni rada mi odmitla dat skolne, nebot'internat byl jiz plny. Byli by ale ochotni udelat vyjimku a dat mi stipendium primo od skoly, kdybych pockala az do zacatku skolniho roku, kdyby nahodou jeden ze studentu se rohodl nenastoupit. Cekat vice nez osm mesicu v nejistote? Ja se ale nevzdala psala a psala dopisy rediteli. Take jsem se rozhodla maturovat v Belgii, abych se mohla dostat na skolu na "Zapade". Prihlasila jsem se na vymenny program a zase musela zadat ty mile pany podnikatele o finance. Tentokrat se mi opet vetsina vysmala, ale take par me zase podporilo a ja nakonec odjela do Belgie koncem cervence. Po mesici v Belgii jsem si rekla, ze v takove rodine zit nemuzu, nebot' nechci stravit rok pred televizi. Zvedla jsem telefon a rediteli internatu jsem primo zavolala: "Pane rediteli, dnes si jdu koupit jizdenku z Belgie, jedu domu a 4. zari, prvni skolni den, me mate na skole. I kdyz budu muset spat pred skolou, tak tam budu. Do Belgie se uz nemohu vratit a veskere finance, ktere jsem do toho investovala jsou ztracene." Po dvou dnech nejistoty, dve hodiny pred odjezdem z Belgie mi reditel zavolal a sdelil, ze mi daji plne skolne. Jeste dodnes nevim proc to udelal, nikdy me nevidel a po telefonu se mnou mluvil jen jednou. Takovych dopisu jako muj dostava denne nespocet... Kdyz jsme spolu po dvou letech po maturite mluvili, rekl mi, ze i pres zakaz rady mi dal skolne. Dnes uz neni reditelem, ale presto je jeden z mych nejlepsich pratel. Skola bohuzel uz skolne neposkytuje, nebot'je to financne nemozne. Internat byl pro me vezenim, ale i rajem. Jedno je ale jiste: nasla jsem tu druhou rodinu. Dnes, kdyz mam problemy nebo cokoli potrebuji, volam pratele z internatu, dcery a synove te nejbohatsi vrstvy sveta, olejovi magnati ze Saudske Arabie, novych podnikatelu v Rusku, kralovskych rodin v Indii nebo svycarskych bankeru, kteri si mohou dovolit druhou nejdrazsi skolu na svete, se kterymi jsem prozila ty nejkrusnejsi, ale i nejlepsi chvile v zivote. Jsou moje rodina... A co jsem, behem mych dvou let uprosred svycarskych Alp delala. Od lyzovani a snowboardingu ctyrikrat v tydnu; expedice do hor v zime do mist, kam nas vedli zkuseni svycarsti vudcove; pres expedice jako cast vypravy, tak i jako vudce expedic jsem nekolikrat mrzla pod stanem v -10 stupnich nebo se varila na vrcholcich Alp, od mezinarodnich zavodu v behu a plachteni, bez sprchy a v extremne stisnenych podminkach male lodi uprostred more a jako jedina holka jsem bezela 32km v extreme nepriznivych podminkach s bezcem z Keni a jednim s mych nejlepsich pratel; jako jedina holka jsem zavodila v triatlonu pro triclenny tym sama a vyhrala; jako jedinna clenka vypravy z internatu jsem se zucastnila mezinarocniho projektu v Keni; take jsem pracovala o prazdninach na Ambasade Brazilie v USA ve Washingtonu, nebo pracovala v nejlepsim hotelu Nemecka; naucila jsem se, jak tvorit webovske stranky, hrala na klavir, mela vlastni show v radiu, zucastnila se bezpocet mezinarodnich konferenci a byla vybrana jako clenka prefektu skoly. Samozrejme, ze pro me je nejdulezitejsi akademicke vzdelani a byla jsem nejlepsi student ve tride, coz bylo mnohem tezsi, nez jsem kdy zazila pred tim doma nebo v USA. To je jen velmi ve zkratce, co jsem zazila na internate. Jednou vetou receno: je to prome to nejvyjimecnejsi misto. Je to moje skola a moje rodina pratel...Neustale jsem s mymi kamarady v kontaktu a letos na Vanoce mi jedna z kamaradek umoznila, abych mohla stravit Vanoce s ni v Thajsku. Byla jsem tak rada a prekvapena, kdyz mi rodice, ti nejuspesnejsi lide na zemi gratulovali a hlavne vyjadrili obdiv za to, co jsem dokazala. Ale hlavne, nikdy nezapomenu ten pocit, kdyz jsem videla me rodice na maturite, jak jsou na me hrdi pri obdrzovani maturitnich cen. To byla amoje nejvetsi odmena! No a Harvard a plne stipendium, ktere jsem obdrzela? Jsem prvni student ze sve internatni skoly po vice nez deseti letech, ktery se dostal na Harvard a druha v historii internatu. Muj cil byl Oxford, na ktery jsem se take hlasila a nemyslela, ze jsem byla prijata. Nakonec jsem byla. Jak jste jiste uz pochopili z mych prechozich zazitku, tak se nerada vzdavam, ale dostat se na Harvard jsem vzdala predem. Jeste dnes nevim, proc a jak jsem se sem dostala. Jeno ale vim jiste - jit na Harvard bylo to nejlepsi rozhodnuti a dar. Harvard je skola, kde nejsou jen geniove, ale kazdy tu je velice unikatni a velice zajimavy. Je to specialni universita a jsem st'stna, ze jsem tu, i kdyz tu nekdy take prozivam sve peklo mezi temi nejtalentovanejsimi lidmi... Povidani o Harvardu je ale na dalsich nekolik stranek... Posledni odstavec bych chtela venovat, abych vyjadrila diky mym rodicum. Pro ne me strasti musely byt horsi nez pro me. Ja bych nedokazala pustit sve dite do Ameriky v patnacti, nedovedu si predstavit, jak bych se chovala, kdyby se mi moje decra neozvala tri tydny behem Vanoc z Afriky nebo zila sama ve velkomeste bez jakychkoli prostredku jen s instantnimi polevkami. Nikdo, kdo si toto amnohem vice sam neprozil, rikam nikdo, ani ja, nemuze nikdy pochopit, co moji rodice denne prozivaji a ja nikdy nemohu vyjadrit, co pro me znamenaji a nikdy jim dostatecne podekovat, co pro me udelali a delaji a co pro me znamenaji!!!
Andrejka Bernatová


Další články tohoto autora:
Andrejka Bernatová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: