Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.5.2002
Svátek má Jana




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >FOTOMOMENTKA: Reportáž ze schodů
 >ZE ŽIVOTA: Nedejte se aneb Quijotův kurs občanské sebeobrany.
 >ZE SVĚTA: Grenada nakrátko bolševická
 >O KNIZE: Bajaja Viewegh táhne na draka Klause
 >ZAMYŠLENÍ: Fámy o EU
 >POLITIKA: Proč?
 >SVĚT: Sochy
 >TÉMA: Vzít klacek do ruky a bít byrokraty hlava nehlava
 >POSTŘEH: O názvech
 >ZDRAVÍ: Co je betelové sousto?
 >OHLAŠOVNA: Kulturní akce
 >HISTORIE: Praha v roce 1866
 >ÚVAHA: Stop nacionalismu a stop demagogii
 >KNIHA: S Bigglesem, Rychlými šípy a Jamesem Bondem do nitra Afriky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
24.5. ZE ŽIVOTA: Nedejte se aneb Quijotův kurs občanské sebeobrany.
Igor Linhart

Zlobí vás liknavost úřadů ? Prodejnost úředníků ? Jejich lhostejnost k veřejnému zájmu a zaujatost zájmem vlastním ? Vyděračské praktiky monopolních firem ? Nemůžete se dovolat ? Přesto se dovolávejte. Radí Don Quijote. Don Quijote ve mně. Poslušen jeho rady se tu a tam rozhodnu dovolávat se a snažím se pak v tom vytrvat, než vyčerpám všechny možnosti. S časovým odstupem, který nutně vzniká mezi nepravostí, která stála u zrodu stížnosti, a řešením se pak tato původní nepravost jeví jako malicherná a na ni se nabalují nové nepravosti úředníků, kteří stížnost řeší, či spíš její řešení umně obcházejí. Spor tak žije vlastním životem a je třeba vskutku velké zarputilosti a tvrdohlavosti, aby člověk mohl v něm pokračovat. Don Quijote se však překážek neleká. Jeho stezka je křivolaká a dlouhá, konce nevidět, ale přesto není nic, co by ho zastavilo.

Stálicí mezi mými větrnými mlýny je telefon. Vlastně ne přesně telefon, ten ani nemám doma zaveden, přestože jsem o něj požádal již před 11 lety, ale pavouk, který se v telefonních drátech usídlil tak, že nikdo jiný nesmí v Čechách lapat much do sítí. Jeho monopol již přece jen dostává drobné trhliny. Vybraní mladí pavoučci již můžou lapat menší mouchy, když Velkému Pavoukovi zaplatí mýtné. Velký Pavouk se jmenuje český telecom. Schválně to píšu s malými písmeny. Mám s tím dobré historické zkušenosti. Jeden můj ctihodný přítel psal přes 30 let s malými písmeny sovětský svaz a zasloužil se tak o pád sovětského impéria. Třeba i mně se podaří přispět svým dílem dobré věci. Svoji anabázi s telecomem a jeho státním ochráncem jsem již vylíčil v několika článcích uveřejněných v tomto časopise. Od posledního sdělení došlo k jistému positivnímu posunu. Soud v první instanci uznal moji žalobu pro porušení Ústavou zaručeného práva na informace Českým telekomunikačním úřadem a nařídil, aby mi tento úřad vydal dosud pod různými záminkami odepírané informace. Jde o hodnotící zprávu telecomu za rok 1996, ale víc než o ni samotnou jde o to, zda český telekomunikační úředník je povinen skládat Donu Quijotovi účty ze své ostatně dosti podezřelé činnosti. Podezřelé například tím, že trpí a prodlužuje monopolní postavení telecomu, že trpí a schvaluje jeho monopolistické manýry, že dovolí, aby telecom vydával v civilisovaném světě samozřejmou povinnost poskytnout zákazníkovi kontrolovatelný účet (s uvedením volaných čísel) za zvláštní službu a účtoval za ni zvláštní poplatky, aby v hlavním městě vyřízení žádosti o telefon trvalo více než 11 let a aby více než 1 000 neuspokojených žádostí bylo starších než 5 let, jako by nešlo o metropoli, ale o nějakou těžko dostupnou Tramtárii, atd., atd. Člověk se pak těžko ubrání podezření, že český telekomunikační úředník je tady proto, aby telecomu zaručoval stabilní politické prostředí, tedy aby mu do jeho sítí co nejdéle nikdo nemohl.

Ale o telekomunikaci jde, jak známo, až v druhé řadě, neboť v první řadě jde o peníze. Tak aspoň učí všeobecně přijímaný katechismus. Ani Don Quijote se penězům nevyhýbá a nemůže se tedy vyhnout ani bankám. V bankách s vámi jednají v rukavičkách. Sepíší s vámi smlouvu, jako byste jim byli rovni, pogratulují vám k tomu, že jste si vybrali právě banku, kterou jste si vybrali, pravidelně vás informují o všech nových službách, které pro vás zřídili a razítko na jejich dopisech je k nerozeznání od vlastnoručního podpisu pana ředitele. Don Quijote je však přesto nespokojen. Zjišťuje najednou, že k těm svým penězům v palácích ze skla a mramoru nemůže, aniž by něco z nich zaplatil jejich vládcům. To ale není to nejhorší. Ve smlouvě, kterou s vámi sepsali, jsou některé věci, které se můžou měnit. Shodou okolností jsou to ty nejdůležitější, jako například kolik zaplatíte za kterou službu. Ovšemže je nemůžete měnit vy, to jen banka. Banka vám může také vnutit službu, o kterou jste nepožádali, a pak si za ni naúčtovat tučný poplatek. I mně se tak stalo v ČSOB, kde jsem měl účet. Banka mi vnutila výpisy každý měsíc, přestože mně i jí dosud stačili výpisy roční. Nebyly zdarma. Když jsem chtěl za těchto okolností zrušit účet, zjistil jsem, že to také není zdarma. To ale Don Quijote již nevydržel a vedl moji ruku, když jsem psal panu řediteli, že je to, jako by mi ty peníze za zrušení účtu ukrad. Ovšemže ne podle trestního práva, jen tak eticky. I to stačilo a pan ředitel pobočky se rozhodl, že mu těch pár korun za to osočování nestojí a milostivě od účtování poplatku za zrušení účtu upustil. To ale neměl dělat, protože Don Quijote teprve vyrazil do útoku. Jak to, že mně to neúčtoval a ostatní, ty které nemávali halapartnou, bude dál okrádat ? Ovšemže jen eticky, totiž neeticky. Po právní stránce to má nepochybně (nebo pochybně) ošetřeno. Ještě si s bankou dopisujeme a budeme si pravděpodobně dopisovat také prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Jejich dopisy jsou trpělivé, zahřejí u srdce, poděkují za důvěru, kterou jsem bance projevil. Jsem pak zahanben, protože nemám na tom žádnou zásluhu. Jen neumím žít s pěnězi ve slamníku a ani bez peněz.

Don Quijote celkem ochotně platí daně, aby pak mohl vést své boje s těmi, kdo s daněmi nečistě hospodaří. Když jsem se na berním úřadě dověděl, že musím napsat supliku, aby mi úřad vrátil přeplatek, který mi dlužil, Don Quijote vztyčil kopí a trval na tom, že si to nenecháme líbit. Svoji supliku jsem tedy pojal v tom smyslu, že jelikož slušný člověk vrací dluhy, aniž by o to byl speciálně žádán, či upomínán, ani stát by se neměl vůči občanům chovat jinak. Když ale berní úřad na té nehoráznosti trvá, že žádám, aby mi vrátil nejen současný přeplatek, ale všechny příští přeplatky, pokud v budoucnu vzniknou. Byla to taková preventivní, universální žádost o slušné jednání. Protivník mi vyplatil, co momentálně dlužil a dělal mrtvého brouka. Když došlo na další přeplatek, opět čekal, až ho Don Quijote šťouchne kopím. Když se tak stalo, jal se vysvětlovat, že všechno je podle zákona. Jsem ale dost nechápavý co se týče úředních postupů a mám tendenci vykládat zákony podle přirozeného práva. Nakonec jsem přesto musel uznat, že berní úřad má pravdu a pes je zakopán v zákoně. Don Quijote by tedy musel zamířit svým kopím na samotný blahorodý zákonodárný sbor. Zbaběle jsem rytíři zatajil existenci našeho Parlamentu. Bylo by to na toho starého blázna příliš tučné sousto. Často musím jeho aktivitu krotit, protože větrných mlýnů je mnoho a Don Quijote si podřebuje občas odpočinout, jinak by s ním brzy zatočily. A já svého Dona Quijota potřebuju.


Další články tohoto autora:
Igor Linhart

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: