Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 28.5.2002
Svátek má Vilém




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Po sjezdu.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Mediální medy
 >Z PRAHY: Odpady - vítězství zdravého rozumu
 >VOLBY: Komunisté do vlády? Proč ne!
 >O KNIZE: Chrudošiví jsou borolové.
 >ÚVAHA: To bude sranda
 >DOPRAVA: Ovládnou lodní dopravu v ČR rejdařství z EU?
 >ARCHITEKTURA: Geniální Carlo Scarpa a hřbitov Brioni
 >ZAMYŠLENÍ: Koho Volit ? Úvaha frustrovaného voliče
 >ZEMĚDĚLSTVÍ: Podílnictví v listinné podobě
 >PŘÍRODA: Seznamte se s krtkem
 >V Turkmenistánu už doktory nepotřebují
 >ZDRAVÍ: Nejrozšířenější forma demence
 >PENÍZE: Hypotéka, základní kámen banky
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
28.5. ŠAMANOVO DOUPĚ: Mediální medy
Jan Kovanic

Než začnu mluvit o mediálních medech poznamenám, že podle mě média jsou sice nepochybně prostředkem komunikace, ale většinou komunikace jednosměrné. Nejde tedy vlastně o commúnicó (slučování, sjednocování, spojení rovnoprávných partnerů), ale pouze o prezentaci určitého pohledu, který se má stát "celonárodním konsensem", jak zde prohlásil Jan Čulík. Proto média nemohou nahrazovat plnohodnotnou komunikaci. Média jsou povýtce konzumního charakteru, kde informace a zábava teče jedním směrem od tvůrců, bavičů a informačních manekýnů ke spotřebiteli. Ten pasivně sedí a čte noviny nebo zírá na obrazovku - a je mu předkládáno určité menu. V konkurenci médií se každé snaží co nejvíce upoutat - kuriózně z toho plyne, že jsou jejich nabídky hodně podobné.

A teď tedy o mediálních sladkostech:

Denně vidíme, že média jsou závislá na sledovanosti, jsou sledovaností přímo posedlá - a udělají pro ni všechno. To není nic nového.

Někdy v roce 1848 byl takovým médiem i regionální list Hannibalský týdeník, který živilo pět set předplatitelů. Ti ovšem platili především v sáhovém dříví, v kapustě a v neprodejných brukvích, máme-li věřit jedné rozverné povídce Marka Twaina. Ten chtěl noviny nějak "oživit" a tak napsal a uveřejnil urážlivé hanopisy na místní vynikající občany, což vedlo k hrozbám žalob, zastřelení, rozčtvrcení a skalpování (od čehož pohanění občané ustoupili, když zjistili, že je pošpinil třináctiletý hošík) a také to vedlo k náramnému růstu předplatitelů, takže předplatné ve formě zelí, kapusty, bobů a neprodejných brukví by vystačilo pro jednu rodinu na dva roky!

Ano, čtivosti a tím i prodejnosti médií se již dlouhodobě dociluje pomluvami a skandály.

Dalším tématem, které zaručeně zabírá, je sex. (Pozn: Na tomto místě obecenstvo zcela ztichlo a obrátilo svou pozornost plně k přednášejícímu.) Obrátím se opět k té skvělé západní americké demokracii a americké historii tisku, když vzpomenu na povídku Jacka Londona "Nepřítel celého světa". Hrdina povídky fenomenální vědec Emil Gluck zde vydává knihu o historii a filosofii manželství, jež má sedm set stran. Nazval ji "Sexus a pokrok". Byla psána vědcem pro vědce. V poslední kapitole se její autor zmínil ve třech řádcích o "manželství na zkoušku", což bylo pro tehdejší puritánskou Ameriku něco nepředstavitelného. Těchto tří řádek se zmocnila média a "rozdrásala" celou knihu. Mravní horlivci přitom napsali mnoho nemravného. Dámské kluby odhlasovávaly odsuzující rezoluce, na půdě kalifornské sněmovny se diskutovalo o dotacích státní universitě, která zmiňované vědecké dílo vydala, fotografové pronásledovali nešťastného autora, kam se jen hnul. Výsledek šestileté práce byl médii zkrácen na ony mediálně zajímavé pouhé tři řádky. To bylo prokletí perexu už v roce 1911, kdy povídka poprvé vyšla.

Čtenáře a diváka vždy rovněž přitáhne nějaké neštěstí, pokud možno spojené s násilím. Už média nejdávnější - vypravěči, moudří starci a slepí pěvci, využívali tento sortiment. Homér vypravuje o Odyseově desetiletém strastiplném putování za domovem a věrnou Pénelopé - přitom rok radovánek a odpočinku u Kirké je odbyt několika verši. Dramatický příchod i odchod od Kirké je ovšem značně podrobný. A vyvraždění nehodných ženichů zabere jeden celý zpěv.

Četl jsem kdysi svým dětem celou tu dávnou báji,
nejvíce v paměti obraz zůstal jim ženicha toho,
jak "ohanbí vytrhli mu a syrové psům dali sežrat".

Média se už od starověku snaží konzumentovi nabídnout to, co mu chutná nejvíce - a to je vždy bezpečně cukr. Myslím tím "mediální cukr", to, co lidi přitahuje - například "krev" - vraždy, automobilové havárie, neštěstí, to, co v nás vybuzuje adrenalin. To je podloženo základní potřebou živočicha jménem člověk.

Táhne se to s námi už od samotného vzniku lidské existence. Protože jenom připravený pračlověk, který znal spousty příběhů o tom, jak probíhají krizové situace a jak jim lze čelit, jen ten měl možnost předat své geny dál. Jistě si u večerních ohňů povídali naši předkové o tom, jak jejich druha sežral šavlozubec, nebo jak dovede být mamut, zahnaný do kouta, nebezpečný.

Zájem o násilí je tedy přirozený zájem.

Fundamentem prvních pra-informací byly zprávy o tragédiích a hrozícím nebezpečí. Proto měly i později úspěch všechny kramářské odrhovačky "O těch mordech strašlivých". A proto sledovanost "krve" na obrazovkách je tak vysoká. Když jsem mluvil o přenosech genů, je snad zbytečné vysvětlovat přitažlivost sexu. Prostě jsme takoví - jinak bychom nebyli.

Podobné je to i se skutečným cukrem. Tato poživatina je energeticky značně vydatná. Takže ten pračlověk, který rozeznal sladkou chuť, přežil a my neseme jeho geny. Zneužívají toho pochopitelně výrobci potravin. Podíval jsem se na cedulku na jednom kvalitním kečupu. Zatímco v samotných nakládaných rajčatech cukr obsažen není, v onom kečupu je cukrů celá čtvrtina. Tedy jako v marmeládě. Levné kečupy v hypermarketech raději vůbec obsah cukrů neuvádějí.

Nejmarkantněji se lákadlo sladkosti uplatňuje v limonádách. Dokonce fenomén sladkosti dostoupil tak daleko, že kvůli tomu, aby nebyly sladké limonády kaloricky nebezpečné, doslazují se umělými sladidly! Čili obsahují cukr + umělé sladidlo - něco nepředstavitelného. Účelem takových limonád není zahnat žízeň, ale co nejvíce jich prodat. Dokonce už i pivo v zemích, kde jsou konzumenti odkojeni bublinkovatými sladkými limonádami je bublinkovaté a sladké! A silné.

I výrobky pro diabetiky bývají přeslazené dia sladidly...

Vše, co jsem pravil (a co ještě řeknu) o cukru skutečném, platí rovněž o mediálním cukru - adrenalinu. Média se snaží poptávce vyhovět - stejně jako potravinářský průmysl. Ale stejně jako potravinářský průmysl zneužívají přirozené náklonnosti člověka k těmto "medům".

Zájem o skutečný i mediální cukr je, jak jsem řekl, daný výběrově. Kdysi šlo o přežití druhu. Jenže s informacemi je to podobné jako s tím cukrem. Ten je energeticky bohatý, proto k němu byli živočichové puzeni. Ovšem v době, kdy je potravin dostatek, nenasytné dopování cukrem zabíjí.

Někdy bývá staromódní cukr doplňován dráždivým i nebezpečným kořením, nebo dokonce drogami, jako je dětská pornografie a vraždy v přímém přenosu.

Často nepřiměřené "okořenění" zatajuje navinulou chuť zkaženého salátu. Toto koření tak kryje nekvalitní či zkažené potraviny, případně i jedy.

Bylo by však chybou připravit mediální jídlo zcela bez chuti a bez zápachu. To bychom jednak neprodali, a jednak by lidé hladověli. Problém je najít vyváženou stravu, protože příliš mnoho cukru škodí. Nebezpečím by ale bylo i "cukr" ze zpravodajství a filmů prostě odejmout.

Je potřeba použít i jiné chutě. Především sůl pravdy, ta je taky potřebná a taky lákavá. Je nutno umět nabídnout vitaminy krásy. Ale i cukr a koření jsou nutné - jen je třeba použít jich přiměřeně-přiměřeně.

Ne zákazy, ne sucharské suchary, ale každý náš příspěvek musí mít svůj "sex-appeal" - nemíním pohlavní přitažlivost, ale obecně přitažlivost. I umění musí být stravitelné.

Trochu mě naplňuje optimismem svět nejnovějšího média - Internetu, kde konzumenti trpně nehltají předkládanou stravu. Zde nejde o jednosměrný - a usměrňovaný - tok informací a zábavy, ale o skutečnou vzájemnou komunikaci.

Lidé připojení k Internetu toto médium spoluvytvářejí. Jsou vybíraví, využívají možnosti získávat informace přímo, kombinují různé zdroje a dokážou si připravit chutné a výživné menu i bez mediálních cukrů. Nejsou pasivní, ale aktivní a interaktivní. Jejich zdravou drogou je pro ně možnost osobně se vyjádřit. I v internetových novinách se největší sledovanosti těší články o sexu a skandálech. Ale v přehledu nejsledovanějších příspěvků statistiku vede, co se počtu týče - aspoň na mém domovském Neviditelném psu - jednoznačně humor!

A to je ta šťáva, kterou bychom měli umět poskytnout my, kteří vyrábíme mediální potraviny.

..............(A to je konec přednášky) .......

(O víkendu proběhl v litoměřickém hotelu Salva Guarda už VIII. ročník Salonu kritického myšlení, který pod záštinou ministra kultury ČR Pavla Dostála a sponzoringu firem Výstavy s.r.o Litoměřice, České maso, Vinotéka Podlipný a Auto Černík Fiat/Škoda pořádaly Klub českých spisovatelů, Ministerstvo kultury ČR, Victoria public affairs a.s., nakladatelství a galerie Vivo a OS Salva Guarda.

Vše propuklo v pátek odpoledne vernisáží výstavy Zápas s andělem, kde bylo možno shlédnout obrazy českých malířů s motivy anděla v současné české malbě. A vznášeli se tu andělé rozliční. Večer pak nastalo autorské čtení Klubu českých spisovatelů, které zahájila ukázka z díla čestného hosta celého setkání maďarského exprezidenta Árpáda Gönze. Pan Gönz byl nepochybně největší oficiální hvězdou tohoto podniku, zároveň to byl velmi milý a přívětivý starší pán. Škoda, že jsme se více neučili maďarsky. Jenže větším velikánem byl pro mne Arnošt Lustig. Mým největším soukromým zážitkem nebyl ani báječný sobotní varhaní koncert v Dómu Sv. Štěpána s recitací Alfreda Strejčka, a snad ani kouzelné prostředí starobylých Litoměřic, s náměstím obkrouženým starými domy s podloubím, s křivolakým dlážděním prorostlým travou, kašnami pod kvetoucími lipami, s parkány na hradbách a kostely, ale sobotní oběd. České maso a litoměřické víno byly výborné, ale náhoda ke mě a mé ženě Ivaně ke stolu posadila pana spisovatele a psychiatra Josefa Nesvadbu a jeho paní, jež je také velmi bystrá a empatická psychiatrička.

Většinu soboty zabrala hlavní část setkání - debata s prudkou otázkou: Média jako překážka v komunikaci? Debatovali Piotr Stasinski, z polské Gazety Wyborczej, Miroslav Jelínek z českého Syndikátu novinářů, Jan Čulík z Velké Británie, Gustáv Murín ze slovenského PEN Klubu, Ota Ulč z USA, dále pak Antonín Kosík a Miloš Čermák. A Jan Kovanic z internetového Neviditelného psa. Moji přednášku jste si mohli přečíst výše.)


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: