Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.6.2002
Svátek má Dalibor




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Bojovali mrtví
 >UMĚNÍ: Medkovo pannó a nebo Zoubkův pomník?
 >UMĚNÍ: Konečně český pomník obětem komunismu
 >ARCHITEKTURA: Památník obětem komunismu v Praze -
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Těžko říct, který zážitek je nejsilnější
 >PSÍ PŘÍHODY: Nesmí se to, ale...
 >POLITIKA: Rezignace Kasla, soud žádá omluvu za listopad 89
 >LIDŠTINY: O jídle a jeho tyranii
 >POVÍDKA: Stalo se v Krkonoších
 >SPOLEČNOST: Pětiletka integrace Tatarů na Krymu nesplněna
 >KOMENTÁŘ: Indie - Pákistán
 >ZAHRADA: Co dělat v červnu (2)
 >ZDRAVÍ: Když děti chlastají...
 >ARMÁDA: Vytvořme novou emigraci
 >MROŽOVINY: Šedesát let Atentátu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
4.6. ARCHITEKTURA: Památník obětem komunismu v Praze -
Zdeněk Lukeš

Na Psisku už proběhlo několik emotivních debat nad novým pražským památníkem obětí komunismu, který se objevil na úpatí Petřína proti ose mostu Legií (to místo kdysi našel arch. Bohumír Kozák pro pomník TGM). Jeho autory jsou sochař Olbram Zoubek a architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel (mj. autoři paláce Myslbek na Příkopech). Výtvarníku Janu Paulovi se celé dílo nelíbí, zvlášť, srovná-li je s takovými monumenty, jako je Štursův Raněný nebo Rodinovi Občané z Calais.

Mé dojmy jsou poněkud rozpačité, ale nikoli vyloženě záporné. Pravda, Zoubek už dost nudí svými typickými šikmými postavami, které najdeme snad všude - naposled např. v nových klášterních zahradách v Litomyšli nebo ve snobském vestibulu pražského luxusního hotelu Four Seasons. Na Petříně se však autor přece jen vyhnul líbivým formám (dívky s pozlacenými vlasy) a vrátil se někam do 60. let, kdy už podobná témata rozpadávajících se figur zpracovával. Paul poukazuje rovněž na nepůvodnost námětu figur na schodišti, ale to je téma dost obecné. Mně spíš vadí celá kompozice především v dálkových pohledech, zejména z toho klíčového - tedy od mostu nebo z Vítězné ulice. Tady tmavé figury mizí, působí jen jako černé čárky na mohutném bílém betonovém schodišti. Aby působily skutečně monumentálně, musely by být daleko větší, což by ale zase vadilo při blízkých pohledech, kdy by byly postavy monstrózní.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by jako symbol nestačily jen ty schody (proporcemi skutečně monumentální, ale stále "funkční" - lidé po nich stoupají vzhůru, alespoň zatím jim to naštěstí nikdo nezakazuje). Je do nich vetknuta bronzová stuha s počty obětí (popravení, ti co zemřeli ve vězení, ti co emigrovali…). To jsou otřesné údaje, které už asi nepotřebují další komentář (tedy ty rozpadající se figurky).

Ovšem nefigurální památník - to by asi naše konzervativní veřejnost, navíc s většinou negativním vztahem k modernímu umění a architektuře, nepřežila.

Nedávno jsem viděl pomník se stejným námětem. Stojí na náměstí ve Valašských Kloboukách. Je to velký puklý balvan, nic víc. Je to jednoduchý symbol, ale přitom srozumitelný. Pravda, moc peněz to nestálo, někomu to může přijít málo. Mně se to zdálo docela silné.

Zdeněk Lukeš
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998


Další články tohoto autora:
Zdeněk Lukeš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: