Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 24.6.2002
Svátek má Jan




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: ZBOROV - 2.července 1917
 >MROŽOVINY: Šedesát let bitvy u Midwaye
 >AKTUALITA: Kopaná neboli fotbal
 >POLITIKA: Pravice čeká na ODS
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Invaze slimáků se opakuje
 >PSÍ PŘÍHODY: Bída s prvky luxusu
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >ZE ŽIVOTA: Proč nás přitahují malicherné osudy slavných?
 >TÉMA: Volby 2002
 >TÉMA: Volby 2002 - pravice ztroskotala
 >TÉMA: Jak to vidí jeden volič
 >NÁZOR: Dlouhé vedení
 >NÁZOR: A teď uvidíte, jak ti socani zadluží i naše vnuky
 >ZAHRADA: Co dělat v červnu (16)
 >ZDRAVÍ: Chorobná žravost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
24.6. MROŽOVINY: Šedesát let bitvy u Midwaye
František Novotný

Horký začátek léta 1942.
Letošní léto je zatím horké ažaž, avšak konec válečného jara a začátek léta před šedesáti roky byl pro Spojence přímo žhavý. Na východní frontě se Wehrmacht nezadržitelně valil donskou stepí ke Stalingradu a na Kavkaz. Zimní německá porážka u Moskvy se stala zapomenutou epizodou a zdálo se, že německé plány na zablokování Volhy (odříznutí Moskvy od jihu) a na proniknutí ke kaspickým ropným polím nic nezhatí.
Také Britové byli v severní Africe biti. V červnu vyklidili obrannou linii al-Ghazala, druhé obléhání nevydržel Tobrúk a Němci stáli na egyptských hranicích. Blokovaná Malta strádala pod těžkými leteckými údery a britské konvoje, které se ji pokoušely zásobovat, byly decimovány. Totéž platilo i pro atlantické konvoje. V tom nešťastném červnu 1942 došlo k nejtěžší konvojové porážce Spojenců za celou válku, byl prakticky zničen konvoj P.Q. 17 z Reykjaviku do Archangelska.
Ani v Tichomoří se situace nevyvíjela příznivě. Japonské letecké a námořní síly měly drtivou převahu a z tlaku směrem na jih přes Novou Guineu se dal vyčíst úmysl zaútočit na Austrálii. Nerozhodná bitva v Korálovém moři sice japonskou ofenzivu pozastavila, ale Američané měli síly jenom na zoufalou obranu.
Bylo jasné, že japonská ofenziva bude pokračovat, možná že ne tak přímočaře, ale úmyslu přerušit komunikace mezi USA a Austrálií se Japonci nevzdají. Ve skutečnosti byly japonské plány mnohem ambicióznější. Admirál Jamamoto, architekt války proti USA, dobře věděl, že musí dosáhnout rozhodného vítězství dříve, než USA dokončí přestavbu svého obrovského ekonomického potenciálu na válečnou výrobu. Potřeboval jim zasadit takový úder, který by je okamžitě přiměl žádat o příměří.
Tak se počátkem května 1945 zrodila japonská operace "MI".

Kryptologická předehra.
Teprve 20 let po válce bylo odhaleno, že Spojenci znali velké množství jak německých, tak japonských kódů. Dnes je historie německé Enigmy dostatečně známa a stejně úspěšní jako Britové byli i američtí námořní kryptologové, jimž se podařilo prolomit japonský námořní kód.
Rozkaz k nové ofenzivní akci japonského loďstva byl vydán v Tokiu 5. května 1942. Více než 200 lodí v 5 uskupeních mělo dosáhnout tří rozdílných taktických cílů - podpořit vylodění na Aleutách (operace "AO") , dobýt americkou základnu na Midwayském atolu (operace "AF") a především vtáhnout americkou flotu do generální bitvy a v této bitvě ji zničit. Rozkaz byl vydán v nové verzi japonského námořního kódu, jenž měl být zaveden od 1. dubna. Ale protože japonští štábní byrokrati nedokázali kódové sešity zavčas rozeslat, byla platnost starého kódu, který Američané znali, prodloužena napřed do 1. května a pak do 1. června. To americkým kryptologům stačilo, aby svoje velitele přesně informovali o japonských plánech a složení jejich sil.

Prozrazená strategie.
Mimo strategického roztříštění sil, jaké znamenala volba několika tisíc mil vzdálených operačních prostorů, dopustil se admirál Jamamoto i krátkozrakého taktického roztříštění sil. Pro hlavní operaci proti objektu "AF" rozdělil své síly do tří skupin - do úderného svazu po velením viceadmirála Naguma se 4 letadlovými loděmi, 2 bitevními loděmi, 2 těžkými křížníky a 12 torpédoborci, do krycího svazu pod svým osobním velením se 7 bitevními loděmi, 1 lehkou letadlovkou, 2 hydroplánovými loděmi, 2 lehkými křižníky a 12 torpédoborci, a do vyloďovacího svazu pod velením viceadmirála Konda se 2 bitevními loděmi, 8 těžkými křižníky, 1 lehkou letadlovkou, 21 torpédoborcem a 12 transportními loděmi.
Tragédií se pak stalo těch pár set mil dělících útočný svaz od krycího. Toto roztříštění sil, nepochopitelné u Togova žáka, se vysvětluje Jamamotovým zámyslem vytvořit z oddělených svazů obří kleště, které by sevřené americké loďstvo rozdrtily jediným stiskem. Věděl, že americký tichomořský velitel admirál Nimitz nesmí dopustit obsazení Midwaye a musí vyplout. Nevěděl ale, že Nimitz jeho plány zná, předpokládal, že jeho protivník udělá to, co on chce, aby udělal.

Světélko na konci tunelu.
Znalost japonského plánu vedla admirála Nimitze k myšlence nastražit Japoncům léčku. Zůstávala palčivá otázka, z čeho léčku sestavit. Měl k dispozici jenom 3 letadlové lodě, z nichž "Yorktown" byl těžce poškozen 400kg pumou. 27. května 1942 se dovlekl do Pearl Harboru a oprava se plánovala na 3 měsíce. Nyní musel být opraven za tři dny!
Nimitz nakonec k bitvě sešikoval dva operační svazy. "Task Force 17" pod velením kontradmirála Fletchera tvořila letadlová loď "Yorktown", 2 těžké křižníky a 5 torpédoborců, "Task Force 16" pod velením kontradmirála Spruancea letadlové lodi "Hornet" a "Enterprise", 5 těžkých křižníků, 1 lehký a 9 torpédoborců.

K bitvě došlo 4. června 1942. Zahájili ji Japonci náletem na Midway. Američané odpověděli jak protiútokem z Midwaye, tak náletem z letadlových lodí v léčce na severovýchod od protivníka. Letecká skupina z "Hornetu" Japonce vůbec nenašla, další o síle 15 letounů byla zcela zničena japonskými leteckými hlídkami na stíhačích Zero.
Každý, kdo píše o bitvě u Midwaye, se musí sklonit nad hrdinstvím špatně vyškolených a nedostatečně vycvičených amerických námořních letců, útočících zhusta na zastaralých letounech. V mnoha případech šlo o úmyslné sebeobětování. Z 16 střemhlavých bombardérů majora Hendersona (sám zahynul) se navrátilo jenom 8, aniž docílily jakýkoli zásah. Též další útok majora Norrise s 9 zastaralými Vindicatory skončil fiaskem a jako fiasko začal i letecký útok Spruancova operačního svazu 16.
Eskadra torpédonosných letounů kapitána Waldrona byla zcela zničena, velitel střemhlavých Dauntlessů kapitán Leslie omylem uvolnil svoji hlavní zbraň, 500kg pumu, ještě daleko před japonským svazem, což se stalo i dalším třem nedostatečně vycvičeným osádkám jeho perutě. Při každém útoku byly decimovány stíhací Wildcaty mnohem obratnějšími Zery, kupříkladu z 8. stíhací eskadry poručíka Ruehlowa se nevrátil na "Hornet" ani jeden letoun.
V 10 hodin dopoledne, po více než půl tuctu amerických útoků, byly všechny 4 japonské letadlovky netknuté a jejich palubní personál každému sestřelu amerického letadla nadšeně tleskal jako na fotbale po gólu domácích. Pak zaútočila 3. eskadra kapitána Leslieho z "Yorktownu". Jelikož jeho piloti byli nezkušení, nevedl je do střemhlavého letu, ale pozvolně na japonské lodi sestupoval. Máme-li poněkud drasticky a stručně shrnout vývoj bitvy, chovali se předchozí američtí letci jako vojáci, kteří se rozhodli svými těly vyplnit nepřátelský příkop, aby další mohli projít. Okamžik "průchodu" právě nastal - vzletové paluby japonských letadlovek byly plné přezbrojovaných a tankujících letounů, včetně obranných stíhaček.
Kapitán Leslie, bez pumy, mohl jejich paluby jenom postřelovat z kulometů (ty se ale zasekly!), ale poručík Holmberg pumu měl. V 10:25 zasáhl letadlovou loď "Sorjú", která v dalších dvou minutách inkasovala ještě dva zásahy 500kg pumou. V 10:42 plameny pronikly do skladu torpéd a jejich exploze loď roztrhla.
Rozhodující obrat v bitvě přinesl útok 37 Dauntlessů kapitána McCluskyho z "Enterprise". Rozdělil svoje letouny do dvou skupin a napadl letadlové lodi "Akagi" (vlajková) a "Kaga", taktéž s kalhotami dole. "Kaga" byla zasažena v 10:26, druhý zásah vedle ostrovní nástavby zabil velitele a celý štáb. "Akagi" zasáhly tři pumy, z nichž jedna explodovala v podpalubním hangáru s natankovanými letadly. Admirál Nagumo se musel z hořícího vraku zachránit sešplháním po laně a člunem byl přepraven na lehký křižník "Nagara".
Odpoledne zbyla Japoncům jediná útočná letadlová loď - "Hirjú". Měla to štěstí, že po desáté hodině se "zatoulala" několik mil severně od hlavních sil. Z její paluby pak Japonci, kteří si konečně uvědomili blízkost amerických letadlových lodí, vedli dva odvetné údery. Jejich obětí se vždy stal zmrzačený "Yorktown" a musel být kvůli požárům opuštěn.
I přes únavu a obrovské ztráty se Američané rozhodli dorazit i poslední japonskou letadlovku. V 17:05 s odpoledním sluncem v zádech nalétly palubní bombardéry poručíka Gallahera, smíšená skupina z "Enterprise" a "Yorktownu". Letouny z "Enterprise" cíl minuly, avšak poručík Shumway, který vedl 10 letounů z "Yorktownu" proti bitevní lodi, to spatřil a změnil cíl útoku. Jeho skupina pak zasáhla "Hirjú" 4 pumami a zpečetila její osud.

Informace o zkáze japonského letadlového loďstva, o zničení nejmocnější námořní zbraně v Tichomoří, vyslechl admirál Jamamoto s kamennou tváří. Byl 450 mil daleko, příliš daleko, aby se v noční bitvě, kdy jsou letecké síly paralyzovány, pokusil o zvrat, aby těžkými děly svých 9 bitevních lodí tenkostěnné americké "plechovky" rozstřílel. Tohoto nebezpečí si byl dobře vědom admirál Spruance a v 19:10, poté co přijal na paluby letadlových lodí vracející se letadla, se počal vzdalovat na východ. V noci plul na sever, pak se otočil do protisměru na jih a za svítání se teprve vracel na západ, aby eventuálně obnovil letecké útoky. Neměl proti komu, Japonci se stáhli a americké palubní letouny dostihly jenom divizi japonských těžkých křižníků. "Mikuma" byl potopen, "Mogami" těžce poškozen.

Tak před 60 lety skončila bitva, která jednou provždy udělala konec japonským ofenzivním snahám v Tichomoří. Od tohoto okamžiku se měli jenom bránit. Japonský průmysl sice dokázal, i když ne plnohodnotně, nahradit zničené letadlové lodě, když se na letadlovky začalo přestavovat vše, co bylo v loděnicích (bitevní loď, 2 těžké křižníky, 5 osobních parníků, 2 obchodní a 2 hydroplánové lodě), avšak co Japonsko dokázat nemohlo, byla náhrada skvěle vycvičeného personálu, jak leteckého, tak palubního. Naopak USA svou válečnou produkci teprve rozjížděly a hlavně se projevil rozdíl v technické gramotnosti. Každý americký výrostek uměl řídit auto, ať už to byl farmářský synek z Dakoty nebo barman z New Yorku. Proto mohlo americké vojenské školství chrlit v dalších letech desítky tisíc pilotů a stovky tisíc palubních střelců, radistů, navigátorů a bombometčíků s kvalitním výcvikem a hlavně se zažitým citem pro ovládání strojů. Proto se mohlo později stát, že při prvním nasazení stíhaček Mustang v Tichomoří s nováčky za knyplem, se vrátil se sestřeleným Zerem na kontě nejen bývalý kovboj z Texasu, ale také balzamovač zesnulých odněkud z východního pobřeží.
Napřed ale museli padnout letci majora Hendersona, kapitána Waldrona, poručíka Ruehlowa a dalších, jejichž oběť zažehla to malé světélko na konci válečného tunelu.

Psáno v Praze 21. 6. 2002 podle údajů z knih "Druga wojna swiatova na morzu" J. Lipinského, "Pacifik v plamenech" M. Hubáčka a "Muž, který odhalil Purpur" R. W. Clarka.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: