Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.6.2002
Svátek má Adriana




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Vyvrtejte si svoje dělo
 >BALÓNY: Jak to začalo... a pokračovalo
 >LIDŠTINY: Zoufalci Greenpeace v poli.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Záhada kolem rozzlobeného čtenáře
 >PSÍ PŘÍHODY: Co je zajímavé a co není
 >SPOLEČNOST: Zmražené dítě
 >TÉMA: Klonování lidí je na obzoru
 >MEJLEM: Test za trest
 >MEJLEM: Ohlasy a názory
 >AMERICKÉ LISTY: Pes a pojišťovna
 >POSTŘEH: Cizí slova
 >ZDRAVÍ: Nemoc králů
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (5)
 >ZAHRADA: Co dělat v červnu (18)
 >VOJENSTVÍ: Vrátili se s krvavými hlavami

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
26.6. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (5)
Petr Kertof

Dovoluji si upozornit všechny čtenáře, že všechno, co je zde popsáno, je na bázi mých osobních zkušeností a až na různá přirovnání pro lepší popis situace se všechno zakládá na pravdě a nic není ”zcela” vymyšleno. Pokud si budete říkat ”tomu nemůžu věřit” prostě věřte, je to pravda…

Něco málo o “technice” v severní Americe.” Všichni v Evropě, které jsem potkal, mají za to, že v Evropě je technika na vyspělé úrovni, ale samozřejmě se to nedá srovnat s technickou úrovni, která panuje na tomto kontinentě. Stejně tak i já, zcela pochopitelně, jsem se těšil na své nové zkušenosti, které udělám s technikou v zemi zítřku. ”North America.” To, co se používá v Evropě je samozřejmě totální brak a sada zastaralých technických vykopávek, o které by si Severoameričan neopřel ani kolo.

Tato pasáž je určena všem, kteří alespoň něco vědí o mobilních telefonech …

Například mobilní telefony. V Americe, telefon skoro neviditelnej, lehkej, že ani není poznat, že jej máte v kapse a samozřejmě, že kromě ”stupidních” funkcí, které má každý mobilní telefon v Evropě, jako zadání asi 150 telefonních čísel se jmény do paměti, posílání textových zpráv, zasíláni e-mailů na telefon (což jsou stejně textové zprávy) atd.., umí ”americký” telefon ještě dalších 100 funkci, o kterých se nám ani nesnilo. …Tohle byly moje představy, a samozřejmě jsem byl žádostiv, jak takovou techniku zvládnu, ale jsem chytrolín a i se složitou strukturou příkazů a důmyslností si jistě poradím (jsem si říkal). Realita je ale malininko jiná.

První, co mně překvapilo, bylo, že můj nový model mobilního telefonu od americké firmy ”Motorola” přivlekla sekretářka skoro na vozíčku. Asi kvůli všemu důmyslnému příslušenství - myslel jsem si. Ne! Chyba lávky! Sám telefon skutečně nebyl větší než váleček na nudle a těžší než dlažební kostka, skutečně ne. Ale pokud se k němu připojí i “vysokokapacitní” baterie (tento titul jsem se dočetl v návodu), je z něj hrozivá zbraň - ovšem jen pro dostatečně fyzicky vyvinuté jedince. Naštěstí je zde ještě jedna menší baterie, s níž je telefon použitelný i bez převozu automobilem. Tahle baterie má jen jednu vadu, vydrží asi 24 hodin! Ovšem pod jednou podmínkou! Nesmíte telefonovat, a samozřejmě ani nikdo nesmí volat vám. Display je prosvícen barevnými zářícími diodami, které (jak si matně vzpomínám) měly jedny z prvotních počítačů, přičemž na telefonu různě blikají a svítí nápisy, informující Vás o stavu telefonu; mají jenom jednu vadu - podle mého skromného mínění se nedají přečíst. Jediné, co se na displey dá rozluštit je nápis CALL, jakože vám někdo volá, ale koneckonců to slyšíte, takže tahle informace je dost zbytečná.

Nenechal jsem se odradit těmito prvními dojmy z mého nového miláčka a jal se večer studovat dost tlustou příručku ”Návod k použití telefonu.” Po úvodních informacích typu ”elektrické zařízení,” či ”jak telefon vybalit z krabice” apod., jsem (teď již v polovině knihy) začal hledat hlavně funkci pro mně nezbytnou a zřejmě “důmyslně” ukrytou - zadání telefonních čísel spolu se jmény uživatelů - interní telefonní seznam do paměti telefonu.

Po dvou hodinách spletitého studia jsem dospěl k poznání, že do telefonu je možno zadat telefonní čísla (autory kvalifikováno jako vysoce důmyslná funkce). Ano, ano, jsem u jádra věci, telefonní čísla… A nic. Prostě si můžete zadat různá telefonní čísla, která stiskem sekvence asi 5 kláves můžete později vyvolat, ale nemáte nejmenší možnost poznat, KOMU které číslo přísluší. Po dalších několika hodinách jsem konečně pochopil! Zadat jakýkoliv text pro výrobek ”Motorola Micro Tac 650e” je zcela nemožné, taky jsem pochopil, proč na displeji nelze nic přečíst - není to totiž potřeba. Není co číst. Jak jste si všimli nese výrobek označení ”Micro” kterým chtějí američtí výrobci (vzhledem k velikosti telefonu) naznačit skutečně nevím co, a to ‘e’ na konci je normálně symbolem ”elektronické” komunikace. Což je v tomhle případě úplně, ale úplně vedle.

Spokojil jsem se tudíž se soukromým vysvětlením, že zřejmě hrstka telefonů touto funkci nedisponuje, a bohužel k té hrstce uživatelů patřím i já. Myslím ale, že pravda je někde jinde.

Asi měsíc nato se mně jedna dívčina (původem z Čech) ptala, jak je možné, že jí kamarádka posílá že zařízení, které záhadně nazývá ”mobil,” krátké zprávy do její schránky s elekronickou poštou.

A dodala - není to přece mobilní telefon, ne? Opáčil jsem, že samozřejmě ano, a ona opáčila: ”ale telefon je přece k telefonování a ne k psaní zpráv, to přece nejde, ne?” A já (poučen svým mobilním telefonem) držel přednášku o tom, co všechno je na starém kontinentě možné. Zvlášť zajímavá pro ni byla pasáž ”seznam telefonních čísel společně se jmény” a na mou otázku PROČ zdejší telefony tuto funkci nemají odvětila, typicky po americku: ”asi kvůli bezpečnosti” (ty hlupáku - dodal jsem sám). Je to totiž nejdůmyslnější kódovací systém ze všech. Nikdo se nedovolá vašemu zubaři, pokud ztratíte telefon. Jenom je malinko nepraktické nosit stále s sebou nějaký seznam telefonních čísel, ale on se tenhle telefon stejně nevejde do žádné kapsy a ”funkci” připojení na opasek samozřejmě (asi kvůli bezpečnosti) taky nemá, takže jej stejně nikam moc nenosím, takže není problém se seznamem čísel. …Tolik o technice.

Vyprávění si v této fázi přečetla Hela a prohlásila, že teď to vypadá, jako když jsem proti Kanaďanům zaujatej, a proto dodávám nějaké informace, které pomůžou dokreslit celou situaci.

Tedy (například):

Banky nabízejí bezplatně (ono to není úplně pravda, ale vypadá to tak) službu připojení po internetu k vašemu bankovnímu účtu, takže máte kdykoliv k dispozici zcela detailní rozpis všech transakcí, které se na vašem účtu děly, a to tak, že totálně on-line.

Pokud chcete zaplatit jakýkoliv účet (a to si pište, že v severní Americe je tohle jeden z nejčastějších úkonů), můžete to pochopitelně provést taky po internetu a účet, na který jste platili je zapamatován pro příště, a příště jen vyberete správný a zaplatíte. Jak prosté. Po internetu můžete se svými penězi dělat i jiné psí kusy, jako např. převádět je do jiných měn anebo nakupovat akcie. Aniž by jste opustili svoje domácí zahřáté křesílko. Žádné smlouvy, žádné fronty. Stačí jenom peníze ”mít”a už si s nimi můžete hrát.

Davídek začal chodit do kanadské školy. Škola je krásná, ale musím přiznat, že některé jejich metody jsou naším mravům malinko cizí. Dočetl jsem se v jednom materiálu ze školy, jaká je stupnice trestů v americké škole.

Pokud dítě provede nějaký přestupek na ”playgroundu,” což je dětské hřiště, jako např. hází pískem a pod., dostane napomenutí od učitelky (jako ty, ty, ty, nehodný chlapče apod.). Pokud tento přestupek udělá znovu (asi stejný den - to tam nepsali), dostane důraznější napomenutí a varování, že půjde do ”officu,” což je kancelář ”principála” (tak se to tady fakt jmenuje a s cirkusem to nemá nic společnýho - ŘEDITEL). Pokud provede další přestupek, jde do officu. A pokud se jedná o extra těžký přestupek (není v příručce blíže kvalifikováno), jde tenhle malý vyvrhel rovnou do oficu. Bez varování.

Jedno odpoledne mi volala Helena a se slovy: ”je to stejně tvoje vina,” mi sdělila, že Davídek byl v officu. Zatmělo se mi před očima hrůzou, co strašnýho můj syn vyvedl (v duchu jsem viděl školu v plamenech, nebo tak něco) a roztřeseným hlasem jsem se tázal, co se tedy vlastně stalo?

Stalo se tedy následující.

Děti si hrály a mezi nimi i David, jenže ouha, nestihl se jít vyčůrat ve škole a hřiště je od školy asi 200 m, tedy nelenil a běžel úplně do rohu (což jsem odborně provedeným výslechem zjistil posléze), až k plotu, kde je křoví a stromy, a vyčůral se tam. Je mu přeci jen sedm.

Ani nestihl dočůrat, když se najednou přihnala učitelka a okamžitě jej odvedla rovnou do officu…

Davídek samozřejmě vůbec nechápal, co se děje a myslím, že to nechápe dodnes, to jsme dva. Nechápu to totiž taky. A myslím, že ani vy. Jste totiž z Čech. Je mu sedm let a byl skutečně úplně nejdál, jak to jen šlo a já mu věřím. Prostě jiný kraj - jiný mrav.

Od té doby, pokud se chce Davídek vyčůrat, často prohlásí: ”není tady žádnej offic v dohledu?” Pokud ne, můžeme spolu spokojeně čůrat venku.

Aby moje vyprávění taky obsahovala nějaká pozitiva (ne životní jistoty) a krásy kanadské přírody, rozhodl jsem se zmínit taky něco malinko o tomto tématu.

Jedno sobotní ráno, jsme vyrazili od Londonu směrem na sever, k jezeru Huron (Lake Huron) a do míst, které jsou na kanadské poměry úplně hned za rohem (co by kamenem dohodil a zbytek dojel 5 hodin autem). Na poloostrov Bruce. Tenhle poloostrov je ve všech příručkách popsán jako jedno z nejkrásnějších míst v Ontariu a nutno říci, že popis a realita se v tomto případě kryji, a tedy, že stoji určitě za to sem zajet.

Skoro na poloostrově leží jedna ”přírodní” rarita - atomová elektrárna. Tu jsme tedy neviděli, ale co skutečně (podle mého) raritou je, že do elektrárny, která je normálně v provozu, můžete jít na placenou exkurzi. Prostě Amerika. Cokoliv je možné, jste v zemi zázraků. My jsme si návštěvu jaderné elektrárny odpustili a pokračovali až do městečka X, které již leží na poloostrově Bruce. Tady jsme strávili jednu noc, která, jak jsme zjistili posléze, mohla býti naší poslední, a poslechněte si, jak se to semlelo.

Začátek byl zcela nevinný - ubytovali jsme se v rodinném motelu (kterých je tady doslova a do písmene celý pytel). Potom jsme šli na procházku do přístavu, kde kotví moc pěkný lodě a lodičky všech velikostí a typů a hlavně cenových kategorií. Už tady, v přístavu jsem byl konsternován čistotou vody v jezeře Huron, ne, že by byla normálně ”čistá,” jak si představujeme my, voda je tu prostě jak v bazénu (zrovna napuštěném), akorát, že je daleko modřejší. Pěna za lodí je nepochopitelně bílá (a nikoliv šedá, či hnědá, či červená, jak jsme zvyklí)…

Voda je (samozřejmě) sladká (Davídek při ochutnávání prohlásil - “ne-ne, sladká není teda ani trochu - co povídáte!”), a tudíž zde není charakteristický odér mořských přístavů, chaluhy a podobné věci, na které jsme zvyklí u mořských zátok. Nic, jenom křišťálová voda. U břehu sice plavalo několik plechovek od coly, ale to jenom, aby se vědělo, že civilizace je blízko, jinak jedním slovem - nádhera.

Po exkurzi do přístavu jsme se odebrali skrzevá město do motelu. Město vypadá úplně stejně, jako všechny malý města tady; hlavní ulice s ”obchody,” který na první i druhý pohled vypadají jako vetešnictví (ačkoliv nejsou) a domy, které někdo postavil na začátku tohoto století za jeden den (lakovaný prkna všude, kam se podíváš), na které by podle mého skromného názoru platilo jenom jedno - buldozer. Není to ale o tom, že by na to neměli peníze, jim se to prostě líbí. Je to starý, a co je starý, to si zaslouží úctu a ”je to pěkný” (si mysli amíci). Je to vesměs strašný (si myslím já). Hlavni ulice vypadá jako hlavní třída z westernu, akorát, že na dekoraci došly peníze ještě dřív, než se začlo točit, anebo se dekoratér definitivně zbláznil a spletl se o století. Pravdou ale je, že můj šok z těchto ulic už dávno přešel a připadá mi to zcela normální….

Tedy jsme prošli městem, stavili se v jedné kavárně typu ”Tim Horton,” kde byl k vidění pro mně další zajímavý úkaz; zahuleno jako v hospodě, typy lidi jako v krčmě, servírka stejná jako v krčmě, dokonce grif na odnášení půllitrů měla stejný jako v Čechách, jen …. místo půllitrů hrnky od kafe. A (pochopitelně) místo piva - kafe.

Asociace s českou hospodou byla tak silná, že se mi chvílemi zdálo, že se ti chlapi trochu potácí, když odcházeli na záchod. Ale asi se mi to skutečně jen zdálo…

Po návratu do motelu jsme pojedli něco potravin k pozdní večeři a Hela navrhla, abychom dali tašku s jídlem zvenčí na dveře (jelikož v pokoji nebyla lednice). Venku je přeci jen pořád trochu chladněji. Připadalo mi to jako dobrý nápad. A realizovali jsme jej.

V pět hodin ráno Helenu vzbudil divný šramot za dveřmi a vykoukla, co se děje; venku sedel rozkošný mýval a vytahoval zrovna další plastovou mističku z rozervané igelitové tašky. Zabouchala tedy na skleněné dveře, aby jako utekl, a … ani to s nim nehlo. Brakoval klidně dál. Až teprve když vyběhla ven bránit náš majetek, dal se na ústup a ani si, chudáček malý, nestihl nic odnést.

Druhý den jsme se této veselé příhodě smáli a měli radost, jací jsme vykuci, a jaké všechny legrace se nám nepřihodí. Smáli jsme se až do okamžiku, než jsem v turistické kanceláři na konci poloostrova Bruce vyzvedl různé informační letáčky o nádherách poloostrova a mezi nimi i jakousi informaci, na které byl nakreslený rozkošný medvídek. Po prostudovaní letáčku jsem chvíli (asi hodinu) zlehka koktal, a nebyla se mnou kloudná řeč (jako kdyby někdy byla - říká si jistě většina z vás!!! Znám vás, hambáři).

V letáčku totiž stálo, mimo jiného, že na poloostrově Bruce žije medvěd černý a ještě jedna potvora, kteří dorůstají výšky (uf, to jsem radši zapomněl) a vyskytují se kdekoliv, libovolno, zda se jedná o civilizaci nebo pustinu. Dále tam stálo, jak se bránit setkání z medvědem, a jako bod jedna samozřejmě bylo uvedeno, že nikdy a za žádných okolností nenechávat jídlo nikde, kde by jej medvěd mohl snadno ucítit (naše řízečky a polská klobáska voněly přes půl lesa, který se, jen tak mezi řečí, samozřejmě rozkládal hned za motelem).

Takže se mohlo klidně stát, že místo rozkošného mýválka mohl naši tašku brakovat rozkošný ”medvěd černý,” který by se jistě třeba šel mrknout i za ty papundeklový dvířka do našeho pokojíku, jestli tam náhodou není ještě něco k snědku. A našel by. Minimálně nás…

Některý věci vás zkrátka nenapadnou.

Z konce poloostrova Bruce jsme jeli lodi, která byla inzerována jako ”loď se skleněnou podlahou” (mám jasnou představu, jak by měla vypadat loď se skleněnou podlahou), ze který se nakonec vyklubala bárka, která měla do dna dva komíny, na jejichž koncích bylo skutečně u dna sklo velikosti asi 50 x 50 cm. Tyto komíny do dna měla loď dva, přičemž jeden z nich byl pod vodou napůl, takže ven nebylo moc vidět. A plavčíka dělala ”typicky kanadská” slečna, která evidentně na loď nastoupila 5 minut před námi, a před tím celý život strávila někde uprostřed pevniny, kde loď znají jenom z obrázku, a o které se Davídek vyjádřil, že pokud by někomu na skleněnou podlahu něco spadlo a slečna musela lézt po žebříčku dolů, měli bysme smůlu, jelikož druhý otvor do dna je zatopen vodou, a tenhle by zůstal ucpán už na pořád.

Kapitán byl od pohledu starý ostřílený mořský (jezerní) vlk a nechal všechny děti na palubě kormidlovat a potom vybrat ”drahokam” z truhly pokladu, takže se stal miláčkem davu.

Tahle loď nás dovezla až k ostrovu ”Flowerpot,” na který nás dovezla lodička, mající asi tak třikrát menší kapacitu na přepravu cestujících, než záchranný člun pro 4 osoby, a nás se tam nacpalo asi patnáct + plus kapitán + plavčice, kteří oba zabrali místo zhruba pro dalších 5 lidi. Ale pohoda, NÁS nemohli zaskočit. MY jsme na podobny situace zvyklí, s nějakým Japoncem, který se křečovitě celou cestu držel bortu a ani se nehnul, to bylo asi horší.

Proč nás překládali jsem pochopil vzápětí. Kolem tohoto prťavého ostrůvku nebyla hloubka větší, než na hodně naloženou canohehu alias canoe. Bylo pro mně záhadou, jak tady může drandit motorová loď, a ještě ke všemu takhle naložená.

Neuvízli jsme a šťastně se dostali na ostrov.

Břehy ostrůvku jsou z tabulovitých stupňů kamene, takže po nich lze jít do křišťálově průzračné vody jako po přírodních schodech. Koupáni je všude kolem ostrova samozřejmě …. povoleno a v létě to musí být úžasný, teď bylo přeci jen trochu (dost) zima. Kolem ostrova jsou všude vybudovaný cesty, aby i nejméně zdatný turista byl schopen projít. Tj., jakmile kopeček byl prudší, než stoupání k průměrnému supermarketu, okamžitě zde byly schůdky. Jen jsem čekal, kdy vyjede pomocná plošinka, která umdlené turisty dopraví na ”vrchol.” Celá trasa kolem ostrova je pro ”ostřílené turisty” jelikož měří asi tak 3 kilometry a v druhé polovině (kam se nemusí) jsme skutečně nepotkali ani živáčka.

Celý ostrov je přírodní rezervace s nejvyšším stupněm (ne utajeni) ochrany, ale pokud máte touhu, můžete na ostrově strávit noc, či několik nocí, ve stanu na specielně pro tento účel vybudovaných dřevěných plošinkách. Stačí jenom maličkost (jsem zvědav, co čekáte, ale nezklamu vás), stačí jenom zaplatit. Správně. Samozřejmě stejně tak, jako napříč celou Amerikou. I tady platí, že nikdy nikde nic není zadarmo a naopak, za peníze je možný téměř úplně všechno.

V tomto případě to považuji ale za výhodu. Jistě by stálo za úvahu něco podobnýho vybudovat i v Čechách. Nikoliv: “trempe vypadni,” ale ono sladké a kouzelné: ”zaplať a můžeš tu zůstat”… Ostatně z něčeho rezervace na údržbu peníze mít musí. Takže bod pro Kanaďany (přírodu za bod pro ně nepočítám, jelikož ji tu prostě takhle krásnou mají, ale vlastně bych měl za bod pro ně počítat, že si ji nezničili splaškama jako u nás…).

Jednoho krásného dne jsem přijel k benzinové pumpě (mám americký auto a je docela žíznivý, takže musím k pumpě často, výhoda je v tom, že benzín je tady momentálně za asi 68 centů - pro přepočet na Kč použijte krát 25) a ejhle, všechny stojany jsou obsazený (a z obou stran). Kanaďani mají ten pěknej zvyk, že k pumpě jezdějí vždycky ze strany, na který mají nádrž (tj. někdy jedou prostě z toho směru, kterej jim - vzhledem k nádrži - přijde výhodnější).

Všechny stojany byly obsazený, až na jeden úplně na kraji, a přitom ještě několik aut čekalo v druhé řade. Říkal jsem si, no jo, celý Kanaďani, než by zajeli kousek vedle, radši budou čekat ve frontě jako truhlíci. Ale na to jsem moc velikej chytrolín z Čech. Zajel jsem elegantním obloukem k volnému stojanu a sundal tankovací pistoli ze stojanu a chtěl začít tankovat. V tu chvíli (jak jinak, že?) se přihnal zřízenec od pumpy a s úsměvem mi začal tahat pistoli z ruky, že mi samozřejmě natankuje. Já (pochopitelně) jsem mu s úsměvem opáčil, že neexistuje a začal sem cpát pistoli do nádrže a on mi to porad rval z ruky, že natankuje. V duchu jsem si říkal, do pytle, to mi scházelo, vedro, u pumpy nacpáno a ještě úchylnej pumpař. Už sem se s ním nehodlal nikterak bavit, ale byl neodbytnej a mlel něco o ”full-serve,” což je volně přeloženo kompletní servis, ale taky, že je dražší benzin. Zpozorněl jsem, jelikož momentálně jsem měl v kapse posledních 20 $ a přesně spočítaný počet litrů, který za ně natankuju. A pak jsem pochopil! Proto tady nikdo netankoval, velmi často jsou totiž benzinový stojany u jedný pumpy na ”self-serv” (samoobsluha) a ”full-serv” (pro ty, který jsou líný vystrčit byť jen ruku z auta - stačí vystrčit peníze! - ostatní zařídí obsluha). Teď jsem taky pochopil něco, čemu jsem před tím nevěnoval pozornost - totiž gestikulující zaměstnance pumpy, vyděšeně ukazující na mně, který si u stojanu s dražším benzínem sám tahá hadice a začíná čepovat benzín. To asi ještě nikdy neviděli…

Na závěr tohohle vyprávění vám musím povědět o mezinárodnosti v Kanadě.

Naše firma je obrazem kanadské populace - tedy velice mezinárodni firma. Kromě mne - Čecháčka - je zde ještě jeden Němec, Novozélanďanka, Angličanka, Francouzka, Číňan, 3 Indové, a taky kluk z Indonesie. Zbytek - Kanaďani (nuda).

Asi před několika dny se mně Indové - ani nevím proč - ptali, jen tak mezi řečí, kdo vybírá nevěstu v Čechách. Nerozuměl jsem otázce v domnění, že je to asi nějaká legrace, ale zopakovali mi ji přesně stejně. Když jsem podruhé nechápavě zíral, dali mi možnosti: a) ženich (tedy milenec, budoucí manžel, nebo jak to říct), b) otec budoucího ženicha. Chechtal jsem se jako blázen a neřekl na to nic, jako že chápu legraci, načež oni se ptali znovu a doprovázeli to vysvětlením, že se ptají skutečně vážně, protože v Indii (i v Indonesii) je zvykem, aby nevěstu vybíral otec budoucího ženicha. Smál jsem se znovu, ještě víc než před tím a prohlásil - zcela logicky (podle naší evropské logiky), že přece nemůže vybírat nevěstu otec - ”co když se ti nebude libit?” Akorát, že jsem použil obrat ”co když bude ošklivá?” To je pobavilo úplně totálně a nemohli chvíli smíchy ani mluvit a prohlásili (samozřejmě úplně vážně), že to přece je vyloučený, aby byla ošklivá, protože otec samozřejmě vybírá daleko pečlivěji, než ty sám. Opáčil jsem (opět zcela logicky a v duchu linie rozhovoru), jestli tedy otec zkoumá nevěstu po všech stránkách, než ji synovi dohodí a lišácky jsem se usmíval (aspoň si myslím, že lišácky, možná to taky bylo přiblble). Opáčili, že to tedy nikolivěk.

Večer jsem nad tím intensivně přemýšlel a došel k závěru, že možná tahle metoda má celou řadu výhod. Člověk si ušetří všechna možná zklamání z různých lásek atd.. …

Asi je to ale silnej okamžik. Představte si následující situaci.

Sedíte doma, čtete nějakou poučnou knihu pro mladé muže (třeba Ferdu mravence) a najednou se ve dveřích objeví otec a řekne: “hochu, přived jsem ti nevěstu” a ukáže vám vaši dívku, ženu, manželku, milenku, všechno v jednom. Bum, tady to máš, zítra je svatba. Ježkovy zraky, to musí bejt docela těžkej okamžik v živote lidským. Konečně Indie je exotická země a opium se kouří leckdes a po pořádný dávce opia je každá krásná …

Prostě jiný kraj, jiný mrav. V Čechách - asi neaplikovatelný.

A mám ještě jednu zkušenost s našimi cizojazyčnými kolegy. Tentokrát od Helika, ze školy - kam (jak jistě mnozí víte) chodí na ESL (English Like Secondary Language), neboli angličtina jako druhý jazyk.

V jejich třídě je společenství (chtěl jsem původně napsat sebranka, ale pak mi to přišlo vůči mé ženě nefér) z celého světa. Ale nejvíc lidi z Jižní Ameriky (Kolumbie a Venezuela) a taky (samozřejmě) z Asie (Iran, Sudan, Palestina, Albanie), jen doufám, že jsem země zasadil dobře do světadílu - to by mi tatínek neodpustil…

Tedy zpět k tématu.

Na konverzaci mají učitelku, která je perfektním obrazem dokonalé, ctnostné a hluboce věřící staré panny. Její mravní zásady jsou neotřesitelné a samozřejmě má i hluboce vyvinutý cit pro humánnost a lásku k bližnímu vůbec.

Na jedné hodině plamenně vyprávěla o slavné americké aféře, která se udála asi před pěti lety, kdy známý milionář R.J.Simpson přistihl svou manželku s milencem a oba je zabil.

Gurhinder (tak se jmenuje ta učitelka) se úplně otřásala hrůzou při pomyšlení na ten zločin, když, ještě než stihla pokračovat ve svém plamenném vyprávění, do ticha, které zrovna vzniklo, prohlásil Omit z Iránu : ”Good work” (dobrá práce!).

Že učitelka málem omdlela hrůzou nemusím povídat. A že všichni z té části světa přikyvovali souhlasně s Omitem, taky nemusím vyprávět.

Pokračování


Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: