Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 1.7.2002
Svátek má Jaroslava




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Šumava technologická (a jiná)
 >ZAJÍMAVOST: Kávou proti slimákům.
 >POLITIKA: Ukradená ale pravdivá slova
 >POLITIKA: Komunální politici ODS panikaří
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nákup housek ve stylu rozhlasové hry
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí zámotek a statečný Mikeš
 >POLITIKA: Kdo má právo radit stranám
 >POLITIKA: Problémem ODS je program
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >EKOLOGIE: Záměr Škoda Auto Polygon
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >KULTURA: Pražská výstava Samizdatu.
 >ČERNOBYL: Bělorusko žije stále ve stínu jaderného hřibu
 >CHTIP: Zpráva afrického studenta
 >ZAHRADA: Co dělat v červenci (1)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
1.7. MROŽOVINY: Šumava technologická (a jiná)
František Novotný

Když jsem před odjezdem na týdenní šumavskou dovolenou psal v předstihu článek "Vyvrtejte si svoje dělo", netušil jsem, že kromě turistických túr v krásné šumavské přírodě se seznámím i s jedinečnými ukázkami "starých" technologií, v tomto případě spojených s vodní energií.

Vchynicko-Tetovský plavební kanál.
Největším přírodním bohatstvím Šumavy je dřevo, které se zde těžilo od nepaměti. Problém představovala jeho doprava - od místa těžby až k zákazníkovi. Na vodnaté Šumavě se nabízelo plavení, jenže balvanitá koryta horských říček nebyla tou nejvhodnější dopravní linkou a tak mnohé lesní masivy byly prostě netěžitelné. Týkalo se to také lesů v okolí Modravy, kde soutok Roklanského a Modravského potoka vytváří 12 km dlouhou říčku Vydru, jež má na této délce spád 360 m a její balvanitý kaňon připomíná alpskou ledovcovou řeku.
V druhé polovině 18. století Prášilské panství, do něhož Modrava patřila, koupili Schwarzenberkové a rozhodli se výnosnost panství zvýšit rozšířením těžby dřeva. Vhodného realizátora svých plánů našli v osobě inženýra Josefa Rosenauera. Ačkoli byl nemanželským dítětem, k němuž se otec nikdy nepřihlásil, podnikatelskému čichu Schwarzenberků neušel jeho talent, a i přes tento handicap ho na svoje náklady nechali vystudovat.
Rosenauer pak v 90. letech 18. století vyprojektoval kanál pro plavení dřeva, který obcházel balvanitý kaňon Vydry a spojoval Modravu s říčkou Křemelnou kousek nad místem, kde soutokem Vydry a Křemelné vzniká řeka Otava. Zde se už daly vázat vory a dřevo dopravovat do Prahy.
Kanál z kamenných desek asi 60 x 40 cm o šíři cca 120 cm a hloubce 80 cm a o délce necelých 15 km byl pak vykopán v letech 1799 - 1801. Na několika místech byl opatřen tzv. "skluzy" a závěrečným dřevěným "skluzem" padal i do Křemelné. Po celé 19. století se jím bez problémů plavilo dříví, především palivové v podobě polen. Existuje do dnešních dnů a je chráněn jako technická památka.

Druhý život plavebního kanálu.
Co činí Vchynicko-Tetovský kanál vskutku jedinečných dílem, není jeho prostá existence muzeálního exponátu v přírodě, ale druhý život, který mu o 140 let později vdechl o několik generací mladší Rosenauerův kolega ing. Karel Kosek.
Nápaditost tohoto technika se projevila již ve 20. létech minulého století, když připravil technické řešení přečerpací elektrárny pod Černým jezerem, první elektrárny tohoto typu na československém území. Na společné hřídeli byly do jednoho soustrojí spojeny turbína, generátor a čerpadlo (7stupňové, odstředivé, největší ve své době v ČSR). Ve dne vykrývala elektrárna svým výkonem energetické špičky, v noci se generátor proměnil v asynchronní elektromotor, jenž poháněl čerpadlo a vracel vodu do 240 m výše ležícího Černého jezera.
Po realizaci přečerpací elektrárny napadlo ing. Koska využít také 130 let starý plavební kanál k energetickým účelům. Tak vznikl ve 30. létech unikátní projekt hydroelektrárny Vydra.
První součástí nového díla byl stávající kanál až ke kilometru 9,2. Zde byl jako první nová součást vodního díla vybudován vtokový objekt, jenž původní kanál přehrazoval a odvětvoval podzemní přivaděč (částečně realizovaný tlakovým potrubím, převážně zděným kanálem) o celkové délce 3,2 km do akumulační nádrže u osady Sedlo (nad Srním, pár stovek metrů od dnešního hotelu "Vydra"). Další novou částí je potrubí vedoucí k "vodnímu zámku" (vyrovnávací vodojem v podobě věže k ustálení vodní hladiny v akumulační nádrži v případě rychlého uzavření potrubí), jenž je situován na stráni vrchu Spálený přímo nad elektrárnou, do níž voda padá s převýšením 215 m tlakovým ocelovým potrubím.
Vlastní objekt elektrárny se nachází na horním konci osady Čeňkova pila. Ve strojovně jsou dvě soustrojí sestávající z horizontální Francisovy turbíny o výkonu 3,2 MW a třífázového generátoru 6 MVA.
Celé vodní dílo bylo realizováno v letech 1937-42 (akumulační nádrž nad Srním stavělo i 150 francouzských válečných zajatců) a dodnes spolehlivě slouží. Svým nápaditým řešením, spojením starého a nového a minimálními zásahy do krajiny představuje skvělý kus inženýrské práce.
Projekt a realizace díla, včetně historie Vchynicko-Tetovského kanálu a těžby dřeva, jsou pak nápaditě prezentovány v muzeu, umístěném přímo v objektu elektrárny Vydra. Je otevřeno po celý týden, s výjimkou pondělí, vstup každou lichou hodinu je zdarma, a při prohlídce, v návaznosti na v předstihu psaný článek, jsem si uvědomil, že inženýři Rosenauer a Kosek, každý ve své době, si svoje "děla" vyvrtat dokázali.

Elektrárna Čeňkova pila.
Tím ale přehlídka unikátních technologií v tomto šumavském regionu nekončí. O pár set metrů níže, přímo na soutoku Křemelné a Vydry, se pak nachází skutečná technická lahůdka - elektrárna Čeňkova pila z roku 1912, která je takřka v původním stavu stále v provozu!
V průběhu 19. století pražský podnikatel Čeněk Bubeníček zřídil na soutoku řeky Vydry a Křemelné vodní pilu a sklad dříví. V roce 1908 byla pila modernizována instalací tří vodních kol, z nichž dvě poháněla katry a třetí dřevoobráběcí stroje. Když pilu koupilo město Kašperské hory, požádalo hejtmanství v Sušici o povolení ke stavbě elektrárny, jež bylo uděleno 6. 11. 1912. Projekt a elektrickou část dodala firma Brown-Boweri, pobočka Vídeň. Jednalo se o generátor s výkonem 96 kW při napětí 3 200 V s velmi moderně řešeným regulátorem a ochranou proti přepětí. Energie byla do Kašperských hor (8,3 km) vedena na sloupech venkovního vedení 3 kV, jež před městem přecházelo do podzemního kabelu a končilo ve dvou městských trafostanicích.
Strojní část tvořila horizontální Francisova turbína firmy J. M. Voith umístěná ve zděné "kašně". Ta má tvar věžičky, v níž voda padá z necelých 10 m na vlastní turbínu s výkonem 125 HP při 375 ot/min. 105m dlouhý náhon pokračuje k objektu elektrárny dřevěným korytem, tzv. vantrokami, o délce 136 m.
Téměř původní elektrárna je stále v provozu a vyrobená elektrická energie se předává do elektrárny Vydra. Zařízení je národní technickou památkou a jako součást muzea je přístupné veřejnosti (začátek prohlídky 15:30).

Šumava jiná.
Jistým druhem "technologie" je také boj proti kůrovci. Nechci se zapojovat do sváru dvou rozvášněných stran, jež velice dobře reprezentují publicisté Ivan Brezina na straně "kácet" a Vladimír Just na straně "nekácet". Mohu uvést jenom to, co jsem viděl a co musí každého řadového návštěvníka Národního parku Šumava udeřit do očí.
Především je to otřesný pohled na kilometry a kilometry suchého lesa na bavorské straně. Na straně české nic takového není, jsou zde ale holiny, z nichž trčí osaměle pár smrků. Nevím, kdo má pravdu - co je lepší "technologií" v boji proti kůrovci - nerozumím tomu, faktem ale je, že radši procházím českou holinou než německým strašidelným "mrtvým" lesem.
Ale nerozumím ani způsobu těžby dřeva v 1. ochranném pásmu a v tzv. oblastech klidu. Je podivné, když v oblasti, kam mají turisté zakázaný přístup, aby nerušili hnízdění tetřevů, hučí traktory a na "parkovišti" stojí řádka osobních automobilů, jako by na dopravu nestačil jediný mikrobus. (Zajímavost na okraj: Zatímco jinde mají dřevaři zaparkované škodovky, i starší favority, v chráněné oblasti "klidu" si dřevaři parkují vozy západních značek).
Mám jenom matnou potuchu o tom, že skácené dříví se ihned po skácení a opracování nějak eviduje a třídí. Jako laik se domnívám, že k tomu slouží ony barevné tečky, kterými je na řezu každý kmen označen. Alespoň tomu tak je v "neklidových" oblastech Šumavy, kde každý kmen buď nese červenou nebo modrou značku na řezu. V "klidové" oblasti jsou skácené kmeny "anonymní", jejich řezy jsou čisté, žádná evidenční či třídící značka.
Jsem zvědav, jestli se v komentářích ozve nějaký lesák, aby mi, respektive čtenářům, tuto nesrovnalost vysvětlil. Mrzí mne, že jsem skončil takto problémově, ale i taková je Šumava.

Psáno v Praze 30. 6. 2002, údaje z prospektů Západočeské energetiky a.s.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: