5.7. PSÍ PŘÍHODY: Kdo za to může
Ondřej Neff
Je zřejmé, že pes má představu o zodpovědnosti; nikoli své, ale svého pána.
Včera večer jsem seděl u počítače a pracoval. Ani jsem si nevšímal, jak se venku mění
počasí - jak známo, u počítače je počasí pořád stejné. Pak se mi zdálo, že slyším vzdálené
hřmění.
Neznepokojilo mě. Hromosvod máme v pořádku a...
O dalších "a" se mi nechtělo uvažovat. Moc dobře, ba dokonce z vlastní zkušenosti, vím,
jakou paseku dovede udělat na elektronice blesk, když uhodí někde poblíž, natož pak do
baráku, byť by měl tolik hromosvodů, že by připomínal ježka.
Vzpomněl jsme si na Barta. Ten má pelech za vchodovými dveřmi a bouřky se nebojí.
Ostatně, Bart se ničeho nebojí. Proč bych se měl bát o Barta jen proto, že je venku bouřka?
Pokračoval jsem v práci a najednou slyším na chodbě "ťap ťap", cvakání drápů o
dlaždičky.Za ta léta dovedu rozeznat rytmus a "styl" té chůze.
A už byl tady. Zřejmě se hněval, něco ho naštvalo. Vsunul mi hlavu do klína. Položil
jsme mu dlaň na temeno. Bylo vlhké.
"No jo, Barte, ty jsi zmokl, viď?" Domovní dveře nechávám vpodvečer otevřené, aby Bart mohl courat a hlasitě hlídat.
Venku už se strhnul slejvák - dokonce tak silný, že se mi ztratilo rádiové datové
spojení, které mám od Czech on line, a které normálně funguje bezchybně. Jenže v
tomhle slejváku rádiové vlny prostě zabloudily.
Bart zavrčel. Díval se na mne - vyčítavě.
Tohle jsi, pane, dělat nemusel. Já jsem fakt zmoknul.
Omlouvám se ti, Barte, za ten déšť. Už se to nebude opakovat, opravdu... slíbil jsem
mu a Bart si mi - uspokojen - lehnul k nohám.
| 
