Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.7.2002
Svátek má Nora




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Nezřídka disharmonické pravdy životopisců (část 1.)
 >POLITIKA: Evropská vývojová spirála
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >MROŽOVINY: Kaťuše a jejich zapomenuté prababičky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kráska s vyhřezlým mozkem
 >PSÍ PŘÍHODY: Kuna je znovu na balkóně
 >DOPRAVA: Blízké minutí čelního typu
 >PŘÍRODA: Bojující zvířata (1)
 >FEMINISMUS: Ženský hlas
 >ZE ŽIVOTA: Nevěsta prodaná nebo prohraná?
 >ARMÁDA: Jak se stravují zajatci
 >Z AUSTRÁLIE: Neprůstřelná babička.
 >AFGHÁNISTÁN: Romantické představy
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Bohyně se zavázanýma očima
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 15

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
8.7. POLITIKA: Evropská vývojová spirála
Jan Beneš

Takže, hojně debatujeme o svém vstupu do Evropské unie, co to přinese, či přinést má. Jen velmi částečně také o tom, co vše to odnese. A vůbec už ne o tom, co tomuto úsilí o evropskou jednotu předcházelo a dosud ho paralelně provází.

Evropu jaksi sjednocovala a do podoby Vůdce a Říšského kancléře ufackovávala Říšská branná moc, aniž se o tom moc mluvilo, a teprve když to s ní vypadalo nahnutě o Evropě, arciť Nové, hodně hovořila Hitlerova propaganda. O jednotnou Evropu se konečně pokoušela v minulosti i církev a Evropu, co svaz sovětských republik nám plánoval Lenin a pokoušel se jako svaz satelitů uspořádat Stalin.

Po První válce, když otevřeným hlavám bylo jasné, že Versailleský mír asi není to optimální řešení, přesněji v roce 1923, přišel s myšlenkou Panevropské ligy hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. (narozen 1894 v Tokiu). Pokud mne paměť nemýlí, tak prvý kongres této Ligy byl právě tehdy v Tallinu v Estonsku. Třebaže jinak její kanceláře sídlily ve Vídni a tamtéž vydávala i svůj časopis Panevropa. Ten největší z Evropanů, Hitler, ovšem hned po 11. březnu 1938 zastavil a částečně už distribuované číslo 3/38, kázal zabavit. Roku 1938 zajisté ještě nebudoval Novou Evropu, ale pouze naplňoval “sebeurčení národů”, přesněji řečeno národa německého, do jednoho národa, jedné říše a pod jediným vůdcem.

Panevropa (psalo se to tehdy Pan-Evropa), pokus o spojení evropských států spojených jinak jednotou kulturní a hospodářskou, se poněkud lišil od své dnešní funkční ale dále už jen předpokládané podoby. Tehdejší Spojené národy (či Liga národů) se měla přetvořit v několik samostatných skupin, například Rusko, Anglie a její dominia, Podunajská federace zahrnující celý Balkán. Asi tam byla jakási představa. Anglie, dávno už ne říše nad níž slunce nezapadá, se podnes potýká s potížemi svého evropanství.pokud jde o rakouskou, jeho strýc Max, byl pražským místodržitelem a vyjednával dne 28.X.1918, se zástupci našeho Národního výboru. Jeho bratr Karel však býval ostatně místodržícím v Praze až do roku 1911.

Ještě než se pustil do Panevropy stihl Richard vydat svou Ethic und Hyperethic a další spisy.

Od roku 1923 pak byla, na paměť toho prvého kongresu v Tallinu, na domě kde se konal (a kde až do roku 1940 sídlila i jeho místní kancelář) umístěna pamětní deska. Roku 1940, jak známo, nemohla Moskva oslyšet vůli předvoje estonské dělnické třídy, jakož i zástupců vybraného rolnictva Estonska. Estonsko v rámci svého sjednocování Evropy osvobodila a v červenci neoslyšela ani přání jeho předvoje, být přijat do rodiny národů SSSR. Což byla komunistická verse jednoty, nejen pro Evropu. Pod vedením Stalina, jasnějšího než slunce nad národy, slunce nikdy nezapadajícího, a na rozdíl od slunce obdařeného moudrostí, jak napsal sám reemigrant a kníže, Alexei Tolstoj, jinak také poslanec Nejvyššího sovětu.

V té době se k uklidnění lhostejnosti světa k tomuto násilí pravilo, že Estonsku, Baltům vůbec (ale i jiným malým státům), prostě nekyne v samostatnosti žádná budoucnost. Proč se to týká také Lucemburska, pak ještě téhož roku 1940, osvětlil svou anexí Hitler.

Jenže tu zmíněnou desku už sovětské okupační jednotky nestihly sejmout. Estonci ji včas ukryli. V roce 1992 ji pak, vyjmutou z úkrytu, dostal při své návštěvě poslanec Evropského parlamentu, Dr. Otto von Habsburg, spolu s dodatkem: Nezapomeňte na Estonce !

Dnes jsme menší než roku 1938 a republika po níž se nám stýská, ačkoli jak ten zmíněný rok ukázal, příliš funkční nebyla. (Ve Versailles tomu nedobrému konci napomohli svými vědomě nepřesnými informacemi i náš T.G.Masaryk a Edvard Beneš a vrátilo se nám to velice zle, protože třeba Llyold George si ty informace později ověřil a cítil se obelhán). Wilsonovy tehdejší návrhy se chápaly jako snaha posílit vliv USA v Evropě. A to se přece nesmí.

Dnes existuje také Slovinko i Slovensko a zmínění Balti, menší než my, ale o svou integritu se kupodivu, jakož ani to Lucembursko, neobávají. Ba naopak, vidí v Evropské unii její záruku. Naše politická scéna euroskeptiků, působí oproti tomu až havlíčkovským dojmem gentlemanů, kterým se,

nejspíše v obavě, že přijdou o svoje postavení výhradního kohouta na domácím smetišti, z hub do rukou, evropanství vraziti neráčilo. Jinak projevují starosti, prý o jakousi integritu.

Bez ohledu na to, že s Panevropou přišel v našich časem ten aristokratický pacifista, EU je rovněž, ba mnohem více dítkem americkým (zákonodárče Zaorálku). Stačí si pročíst, nikdy nerealisované Wilsonovy proposice pro Versailleskou konferenci, vylučující později tolik zneužitou myšlenku sebeurčení. Jen sebeurčit, žádal si přece pro sudetské Němce Henlein, sebeurčení propagoval “osobní přítel soudruha Stalina” pro národ Lašský jeho vynálezce, Ondra Lysohorský (Ervín Goj). Zajisté v době kdy se v Kremlu obávali, že je u nás dosud naživu příliš mnoho legionářů a nepodaří se jim spolknout celé Československo. Když se jim to zdařilo, Lašský národ se jaksi nerealisoval a Ondra Lysohorský šel za své bludy pykat. To už od sovětského osvobozování chránil zbytek Evropy NATO, tedy Amerika. Zároveň z této ochrany vyplynulo, že je ji nutno také živit. V tom zbytku bez nárůstu tolik obávaného amerického vlivu pak spíše platilo leninské heslo: Nedáme najíst.

Že spojená Evropa potřebuje i jednotnou měnu napadlo už roku 1940 i Reichsbanku. Přišla s plánem zavést (v okupované) Evropě DM jako jednotné platidlo. Nacisté na uskutečnění neměli čas. Poprvé jsme pak o věci znovu slyšeli z Evropské měnové unie (EMU) roku 1969, když se díky oslabení dolaru podloženému zlatem začal evropský (i světový) měnový řád hroutit díky velmi nepohodlně silné marce. EMU tudíž (předsedal tehdy Lucemburčan Pierre Werner) přišla s plánem zavést jednou evropskou měnu do roku 1980. V roce 1971 USA zrušily zlatý standard dollaru. Evropa v důsledku toho “zatím” zavedla systém - i my ho dnes využíváme - udržovat mezi evropskými měnami paritu kursu k dollaru podle kursu německé marky k dollaru. (Od roku 1999 podle ECU, ale ten opět určuje DM) Do něhož se ovšem (1971) nezapojila Anglie.

Místo toho přišel roku 1977 Brit Roy Jenkins (tehdy on předsedal Evropské komisi) s plánem evropského měnového systému, společně s prvým návrhem ECU. Kupodivu tentokrát ani Francouzi nebyli proti (už nevládl De Gaulle) a roku 1986 do systému Evropské směny (ERM- Europe Rate Mechanism) přistoupili i Britové. Což vše krásně fungovalo až do sjednocení Německa, když v rámci blahovolného přístupu k bývalým Dederonům, bylo v Německu rozhodnuto uznat jejich bezcennou marku za platidlo rovnocenné DM. Což v souvislosti s německou úrokovou mírou, naráz vrhlo všecky ostatní evropské měny do problémů.

Takže jsme svědkem pádu ECU vůči dollaru, protože Bundesbank (na rozdíl od Reichsbank roku 1940) není nikomu podřízena, vládne sice (opět na rozdíl od roku 1940) silnou markou, ale podle svých vlastních priorit. Což by nám mohlo a mělo napovědět, zda naše Národní banka má, anebo nemá, být komusi podřízena. Hodnota měny je totiž přímo úměrná její nezávislosti na politice a politicích.

Pokud jde o obavy ze ztráty integrity, mohli a měli bychom si vzít příklad z Baltů, případně Slovinců, kteří by tak rádi byli tam, kde už je Lucembursko. Ba o vstup usiluje i Andorra.

Zcela mimochodem. Pád Berlínské zdi a celý ten pohyb, který tehdy prošel Evropou (nezapomínejme, že náš Den boje za svobodu, 17.XI., se odbýval až po pádu té zdi) vyplynul nakonec z jediné maličkosti; Moskva NDR odmítla uhradit do konce roku 1989 splatné úvěry, čítající cosi přes deset miliard dollarů). Na svobodu a nezávislost je si totiž třeba vydělat. Což u nás věděl třeba už starý doktor Kampelík (1815-1872), případně pan doktor Preis . Pan doktor Kampelík (a jeho Kampeličky) byl ostatně za svých časů úspěšný s heslem: Šetři a spoř, abys mohl být užitečný v pravý čas a na pravém místě ! Dokonce jsme slavili, za časů hrůzovlády presidenta Masaryka (terminologie politického důstojníka Adámka), den 31. října jako Den spořitelen. Což bude mít v dnešních poměrech snad také cosi společného s tím, že EU je zejména pokládána za svého druhu dárky rozdělující typ Svatého Mikuláše. A už vůbec ne za něco, oč je se třeba zasloužit.

Hojně nám česká publicistika připomíná, že návrh na omezení volného pobytu našich pracovních sil v EU (tedy otevřený trh práce) jest základní hodnotou evropanství, a skromně zamlčuje skutečnost, že naše vláda vymáhá rovněž nejrůznější omezení Evropanů u nás, v jiných zemích EU obvyklá. Například nákup nemovitostí. Reciprocita je zřejmě slovo, kterému se naši vládcové dosud nepřiučili. Aniž k nim dorazilo americké přísloví, že žádný oběd není zadarmo.

JAB




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: