Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 10.7.2002
Svátek má Libuše




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Trh očekává snížení sazeb
 >MROŽOVINY: Kaťuše a jejich méně slavné sestry 1
 >FEJETON: Jak Amerika oslabuje sebe samu - Mission Impossible
 >POLITIKA: Odchod Marvanové je důsledek slabosti Unie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vedro v samoobsluze
 >PSÍ PŘÍHODY: Byl horký letní den...
 >FEMINISMUS: Žena je sama svojí příčinou nerovnoprávnosti
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Sázka na čínského draka
 >POLITIKA: Stranické zájmy nebo zájmy občanů?
 >POLITIKA: Starého medvěda novým kouskům nenaučíš!
 >NÁZOR: Kříže
 >POLITIKA: 6:11 není 8:8, aneb když dva dělají totéž, není to totéž
 >NÁZOR: Program za tři křesla v druhé řadě
 >LIDÉ: Boleslav I.
 >ZDRAVÍ: Dovolená a stres

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
10.7. MROŽOVINY: Kaťuše a jejich méně slavné sestry 1
František Novotný

Na přelomu 19. a 20. století se nůžky mezi teorií a praxí raketové "techniky" rozevřely nejšířeji. Poté co v roce 1890 i zaostalé Rusko vyřadilo reaktivní střely z výzbroje a rakety se jednou provždy měly stát drogistickým zbožím, v jedné zapadlé gubernii podivínský středoškolský profesor K. E. Ciolkovskij (1857-1935) dospěl k názoru, že reaktivní princip rakety je jedinou možností, jak proniknout do vesmíru. Zatímco Paříž tančila kankán za vypalování ohňostrojů a šlechta tří impérií si užívala poslední léta svých výsad, ten podivínský profesůrek hledal pro svůj bláznivý sen matematický šat. Nebyl sám, ještě než v roce 1903 vyšla Ciolkovského práce "Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji" se slavnou raketovou rovnicí, sepsal v roce 1901 svou práci o kosmickém letu Američan R. H. Goddard. První výpočty související i s kapalinovým pohonem provedl v roce 1909 a v letech 1912-13 vypracoval teorii pohybu rakety. Z téže sorty bláznivých snílků, kteří neviděli v raketách jenom kratochvilný prostředek, byl i rumunský Němec H. Oberth. O možnosti realizace kosmického letu začal uvažovat v letech 1907-9 a stejně jako Ciolkovskij a Goddard dospěl i on k principu rakety s kapalinovým pohonem.
Prachové rakety, tedy rakety na tuhé pohonné hmoty (TPH), se jevily v zrcadle výpočtů jako málo výkonné. Nebývalý rozvoj chemie, k němuž v druhé polovině 19. století došlo, spojený s rozvojem technologií stlačování a zkapalňování plynů, umožnil uvažovat o mnohem energeticky výhodnějších zkapalněných plynech jako o palivu (KPH). Jak Ciolkovskij, tak Goddard a Oberth věděli, že nejvydatnější chemickou reakcí je slučování vodíku a kyslíku, avšak pro technické obtíže byl kyslíko-vodíkový pohon zvládnut až u rakety Atlas-Centaur .
Všechny teoretické práce těchto raketových velikánů zcela zapadly a nenašel se jediný vojenský teoretik, který by je spojoval s vojenským využitím. Vždyť rakety se hodily pouze k signalizování a Bohem války bylo dělostřelectvo. Musel ze změnit svět, aby se změnil i pohled na práce raketových snílků.

Dvě dítka na hanbě.
Jatkám 1. světové války opravdu vládl krvavý bůh v podobě dělostřelectva. Právě tato válka zrodila skutečná dělostřelecká monstra, jako bylo dalekonosné dělo "Pařížanka" nebo 42cm moždíř "Tlustá Berta". Neprůbojné a nepřesné rakety s malým dostřelem neměly šanci. Jedinou výjimku představovaly střely francouzského námořního poručíka Y. G. P. le Prieura. Za vzor si vzal námořní záchranné rakety (vlekoucí lano) s boční stabilizační tyčí a opatřil je zápalnou hlavicí. Takto vzniklé střely pak nosily na mezikřídelních vzpěrách (4 až 5 na každé polovině křídla) francouzské stíhací letouny (nejčastěji Nieuport) a s poměrně značným úspěchem je odpalovaly proti německým upoutaným balonům.
Do míru v roce 1918 se pak vynořil zcela jiný svět. Zanikly tři říše, ruská, německá a rakouská, a dva z nástupnických států, výmarské Německo a sovětské Rusko, byly vyobcovány ze "slušné společnosti". Za trest, že jeden rozpoutal válku a druhý vyhrožoval světovou revolucí, se ocitly na hanbě. To oba státy sblížilo a přinutilo je hledat neortodoxní cesty, jak se dostat z izolace a uskutečnit svoje plány. Není tedy náhodou, že jak v SSSR, tak v Německu (i před nástupem Hitlera) dostal raketový výzkum zelenou a byl štědře dotován z vojenských rozpočtů.

Raketová země zaslíbená.
Tou zemí bylo bezesporu ve 20. a 30. letech minulého století sovětské Rusko. Vlna revolučního nadšení vynesla na světlo všechny možné sny, mezi nimi i sen Ciolkovského o cestování vesmírem. Toto nadšení bylo velmi šikovně podchyceno státem, jenž v rámci paravojenské organizace Osoviachim podporoval zakládání "raketových" klubů. Především ale existoval armádou řízený výzkum - Tichomirovova laboratoř a laboratoř pro výzkum dynamiky plynů (GDL). Pod hlavičkou Osoviachimu vznikla i moskevská skupina pro studium reaktivního pohybu (MosGIRD), jejímž šéfem byl od roku 1932 S. P. Koroljov, a další polovládní organizace. Experimentovalo se s velkým množstvím pokusných raket, ať už prachových nebo kapalinových, jejichž výkony byly z dnešního hlediska směšné, ale znamenaly nezbytný stupeň pokroku.. Ze všech skupin byl v roce 1933 ustaven Reaktivní vědeckovýzkumný ústav (RNII), aby místo snění o kosmických raketách mohl být výzkum soustředěn na jednoduché vojenské střely s motory na TPH.
Základem úspěchu sovětských vojenských raket, včetně slavných "Kaťuší", se stal vývoj prachu PTP s netěkavými rozpouštědly (1928) a později dokonalejší masy NGV (1933). Tyto prachy byly lisovány do trubkových zrn o průměru 24 a 40 mm s vnitřním kanálem o průměru 6, respektive 8 mm. Tato zrna se ukládala do těla rakety ve svazcích a jejich počet a rozměry určovaly ráži. Zajišťovala stabilní a rovnoměrné hoření, tedy pravidelné zrychlování rakety až do vyhoření. Sovětské střely byly zpravidla stabilizovány křidélky a vyráběny bodovým svařováním z ocelového plechu. V prosinci 1937 byly jako první operačně zavedeny letecké rakety RS-82 a bojově nasazeny z letounů I-15 a I-16 u Chalgin Golu. O rok později byly zavedeny těžší RS-132. Tato raketa o hmotnosti 23,1 kg nesla bojovou hlavici s 1,9 kg trhaviny a měla dolet 7 100 m.
Z leteckých raket pak byly pro raketové polní dělostřelectvo odvozeny pozemní střely M-13 (Kaťuša) a mohutnější nadkaliberní M-31 (Váňuša). "Kaťuša" nesla hlavici s 4,9 kg trhaviny, hmotnost náplně činila 7,1 kg (7 trubkových zrn o průměru 40 mm a délce 550 mm). Při maximální rychlosti 335 m/s měla účinný dolet 8 470 m.
V květnu 1939 bylo ke zkouškám připraveno odpalovací zařízení - 24násobný raketomet na podvozku nákladního automobilu ZIS-6. Jeho zdokonalená verze pod označením M-132 nebo MU-2 s 8 kolejnicovými rampami pro redukovaný počet 16 střel se vyráběla po celou válku. Prvých 7 raketometů pod velením kapitána Fljorova bylo nasazeno do boje již 14. července 1941 u železniční stanice Orša. Zde poprvé Němci uslyšeli zvuk "Stalinových varhan", typický skřípavý hvízdot odpálených Kaťuší. V sovětském oficiálním názvosloví se o nich hovoří jako o gardových minometech, ačkoli ze zbraňového hlediska se jednalo o salvový raketomet. Salvový princip pak proměnil nepřesnost raket v ctnost. Velký rozptyl umožnil jedním směrem vypálené salvě raket pokrýt značný cílový prostor smrští střepin, která likvidovala vše živé. Instalace na nákladním autě (později americké Studebackery) zase dala raketometu žádoucí mobilitu a s výše uvedeným učinila z Kaťuší nejúspěšnější raketovou zbraň 2. světové války.

Německé raketové trumfy.
Německá generalita, frustrovaná porážkou v 1. světové válce, viděla v raketách prostředek, jímž by se mohla "rehabilitovat". Když byl v roce 1930 pozdější generál W. Dornberger jako asistent Zbrojního úřadu pověřen vedením vývoje prachových raket, zřídil na střelnici v Kummersdorfu i zkušebnu kapalinových raketových motorů. Zde má počátek raketové eso, jímž se Němci na jaře 1945 pokoušeli přebít spojenecké úspěchy. V roce 1932 mohly být raketové projekty na TPH již předány do výrobních závodů, především do firmy Rheinmetall-Borsig. Na vývoji prachových raket se významně podepsal ing. R. Nebel, přestože později mu byla z rasových důvodů práce ve zbrojním průmyslu zakázána a byl uvězněn v koncentračním táboře. Přisuzují se mu rakety ráže 100, 150 a 210 mm.
Na rozdíl od sovětských byly německé dělostřelecké rakety stabilizovány rotací - do dna vyvrtanými šikmými tryskami, které po odpalu uvedly střelu do rotace. Po roce 1940 i německé prachové rakety používaly trubková zrna o průměru 42,5 mm a délce 406 mm. Většina německých raket byla nadkaliberní a vyznačovala se značnou ráží a tedy i hmotností. Nedaly se odpalovat ve velkých salvách a byly nemotorné. Šířeji se používaly trhavá raketa 280 mm a zápalná 320 mm, jež se odpalovaly z dřevěných nebo kovových košů zavěšených po třech na bocích obrněného transportéru SdKfz. 251, nebo přímo ze země. Chyběl zde tedy salvový efekt. Výjimkou byl 10násobný raketomet na kolopásovém transportéru Maultier, nejrozšířenější tažený jednonápravový raketomet Nebelwerfer měl jenom 6 trubkových vypouštěcích ramp.
Typickým příkladem německé sázky na "kvalitu", což u nepřesných raket nevedlo k nejlepším výsledkům, je konstrukce Sturmtigeru. Na podvozek těžkého tanku Tigerbyla umístěna hranatá pancéřová nástavba a do jejího šikmého čela vestavěn vrhač raketových střel RW 61, jenž vypouštěl z krátké hlavně mohutné reaktivní projektily ráže 380 mm o hmotnosti 345 kg, stabilizované rotací a o délce 1,4 m. Spaliny se odváděly kanálky v plášti hlavně. Důvodem vzniku tohoto monstra byla snaha získat mobilní palebný prostředek, schopný ničit bunkry a odolné objekty protivníka. Celkem vzniklo 18 Strurmtigerů.
Famózní německou raketovou zbraní, již nelze opomenout, byl "Panzerfaust" neboli pancéřová pěst. Konstrukce kumulativní nálože se soustředěným paprskem žhavých plynů, jež po "nalepení" dokázal propálit pancíř tanku, umožnila použít "neprůbojnou" raketu i k ničení obrněných cílů. Oficiální názvy tří Němci vyvinutých protitankových raket zněly "Puppchen" (ráže 88 mm, odpal z děla), "Panzerschreck" (ráže 88 mm, ruční odpal) a "Hecht" (ráže 250 mm). Panzerschreck se odpaloval na rameni z hladké hlavně o délce 1,7 m, celý komplet měl hmotnost 9,2 kg a obsluhovali ho 2 muži (při opakované palbě), nesl nálož 3,32 kg, jež byla schopna do vzdálenosti 145 m propálit homogenní pancíř o síle až 150 mm. Málo se ví, že "Panzerfaust" vznikl na základě ukořistěné americké "Bazooky".
Také Luftwaffe používala v hojné míře rakety TPH. Nejúspěšnější byla R4/M "Orkan" ráže 55 mm o hmotnosti 3,85 kg a s trhací náplní 0,52 kg. Vyznačovala se 8 stabilizačními ploškami, které se vyklopily až po odpálení, takže je mohly nosit naplocho přitisknuté ke křídlu i proudové stíhače Me 262.
Samostatnou kapitolou je pak vývoj německých kapalinových raket, především balistické střely A-4, a projekty prvních řízených střel.

Příště: Anglické a americké rakety TPH za 2. světové války.

Psáno v Praze 8. 7. 2002, údaje z knihy "Vojenské rakety" J. Kroulíka a B. Růžičky a z "Obrněné techniky 2" I. Pejčocha.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: