Nemusím snad popisovat, jak to v úterý vypadalo, víte to sami, pokud jste se zrovna nevrátili z točny. Bart se po většinu dne válel v předsíni a chladil si břicho o dlaždičky. Odcházel jsem z domu a napadlo mě, že by měl Bart taky vystrčit čumák a trochu plnit úlohu strážce. Konec konců, před domem je stín a má tu nádržku s vodou, takže se mu žádného příkoří nedostane.
Vylezl značně neochotně. Ušel pár kroků a svalil se a změnil se v dvojrozměrný objekt. Čím jsem si zasloužil takové vedro, ptal s e očima.

Nenechal jsem se zlomit a odešel jsem k brance.
Tam bylo vcelku živo. Nějaké mladé slečny tam rozmlouvaly o jakémsi výjevu na plovárně a odkudsi přiběhl starý známý, pejsek Brok. Laškoval s dámami a pak strčil čumák mezerou mezi kovovými pruty naší branky a koukal, jestli neuvidí Barta.
Branku jsem zamkl a šel jsem cestou zvanou Věneček dolů z rozpáleného lenivého kopce, do ještě více rozpálené civilizace.
Ušel jsem sto metrů a najednou se ozval ryk. Psí řevy, jekot ženských, mužské hulákání. Jako by mi kudlu do hrbu vrazil: že já špatně zamknul branku? Znáte ten pocit - že jsem nevypnul plyn? Že jsem nechal zapnutou žehličku?
Pádil jsem zpátky.
Najednou - klid, ticho a mír, a horko.
Uřícený jsem dospěl k brance. Slečny byly pryč, Brok byl pryč. U branky ležel náš Bart, netečný jak vysušený hadr na podlahu.
Byl v absolutním klidu.
Vzhlédl ke mně: Už ses vrátil, pane? Však jsem ti říkal, že je to blbost chodit pryč!

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: