Situace tak zvaně klasická: jdeme s Bartem kolem plotu hřiště Sokola. Moc toho skrz ten plot vidět není. Hned za ním je křoví prorostlé bejlím, a navíc jsou tam hromady zeminy. Zbyly tam po stavebních pracích. Najednou Bart strne a přísně se zadívá na druhou stranu plotu.

To, co následuje, je taneční kreace na téma "ostražitost, připravenost". Omšelé přirovnání "nohy jak strunky" je, smutno přiznat, v tomto případě přiléhavé - Bart poskakuje na místě, nohy mu jen zadrnčet ve vysoké tónině! Co tam může být, za tím plotem? Namáhám zrak, koukám div si oči nevykoukám, dokonce se pokouším naslouchat šramotům a kvikotům. Nevidím nic, jen křoví, bejlí a hromady hlíny - a před plotem napruženého Barta.

"Nech toho. Nic tam není," domlouvám mu vlídně.
Ani po mně neloupne okem. To občas dělává, vytočí oko jako chameleón, zablýskne se mu bělmo. Tentokrát mu nestojím ani za tohle. Dal jsem najevo naprostou ignoranci. Kdybych byl co k čemu, nějak, něčím, bych vyrobil díru do plotu a pustil ho, aby zjednal pořádek. Jistě, že vnímá moji přítomnost. Nemyslí si ale o mně nic dobrého, předpokládám. Nenechám ho zjednat pořádek.
Pořádek, to prakticky znamená, aby to "něco" chytil a zahubil.
Co to ale může být?
Zpravidla to bývá kocour. Znám obdobné tanečky na téma "ostražitost" z naší zahrady.
Pakli je to kocour, kdepak je?
Třeba hned za plotem. Neviditelný kocour.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: