19.7. PSÍ PŘÍHODY: Potopeň není nic, co by mělo zajímat pejsky
Ondřej Neff
Na jiném místě v tomto vydání Neviditelného psa vyprávím o tom, jak jsem v klidu a mírou -
s náležitou mírou rozšafnosti - uvažoval na téma "letní záplavy", až mě napadlo se podívat
do garáže. Od té chvíle se muž pera změnil v muže smetáku.
Samozřejmě vás napadne - je třeba zahnat psa.
Snadněji se řekne, než vykoná.
V okamžiku, kdy objevíte potopeň v garáži, se staráte především o potopeň v
garáži. Je třeba otevřít okno a protilehlé dveře, aby nastal cukluft neboli průvan a aby
garáž pěkně větrala a vlhkost nelezla do stěn. Psa samozřejmě vyhodíte. Jenže pes je živel
stejně neodbytný jako voda. Proti vodě můžete nastavět desaterou hráz, ale stačí jí nechat
vlasový průchod a ona si vyhrabe vlastní cestičku. Psa vyhodíte jedněmi dveřmi a on oběhne
barák a vrátí se protilehlými. Kmitání koštěte ho nesmírně zajímá. Těžko říct, co se v té
chvíli děje v jeho kotrbě. Asi chce pomáhat, nebo přinejmenším - jakmile pán cosi koná, on
též chce konat. Koště je jeho odvěký nepřítel. Myslí si, že má životní poslání - zbavit
svět košťat. Je ochoten koště tolerovat, dokud skromně stojí v koutě, jakmile je koště v
pohybu, pokládá to za drzost vyžadující přísný trest.
Samozřejmě že jsem byl nakonec nucen Barta zavřít v bytě. Garáž jsem s mým synem Davidem
vyklidil. Šel jsem pak nahoru k počítači napsat raport.
Teď, když končím článek, si uvědomuji, že taky na ploché střeše máme odtokový kanálek a
že tento kanálek se rád zanáší suchými listím a že by bylo žádoucí se podívat, zda druhá
potopeň není na střeše...
Jestli tam bude, to bude leknutí! Útěchou mi pak může být jen to, že Bart docela jistě
nedokáže vylézt za mnou po žebříku.
| 
