Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.7.2002
Svátek má Ilja




  Výběr z vydání
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 17
 >POLITIKA: Komu pomáhají přídavky?
 >LEGRACE: Říkanka pro EU
 >ZDRAVÍ: Doktor smrt
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak to bylo s potřebným monopolem Knižního velkoobchodu
 >FEJETON: Stanu se bulíkem!
 >POZVÁNKA: Pro chytré a zvídavé mozky
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >ÚVAHA: Žít skoro 100 let aneb už se těším na -špidlisty-.
 >POLITIKA: Klausova dobrá analýza?
 >POLITIKA: Rudo-duhová koalice na obzoru
 >POLITIKA: Zpověď občanských demokratů není úplná.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Bída letních dešťů...oops!
 >PSÍ PŘÍHODY: Potopeň není nic, co by mělo zajímat pejsky
 >EKOLOGIE: Všechny barvy nenávisti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
20.7. POLITIKA: Komu pomáhají přídavky?
Jaromír Žegklitz

Jedním z nejspornějších bodů při hledání ˝programové shody˝ budoucí vládní koalice se staly dětské přídavky. Sociální demokraté s panem Špidlou v čele trvali na jejich plošném vyplácení všem rodinám s dětmi bez ohledu na výši jejich příjmů. Unionisté - chabě a marně kladli tomuto požadavku odpor. Toto izolované téma ilustruje absurdnost formované a posléze vzniklé koalice, jejíž údajně levo-pravý charakter sice možná vyloučí pár největších ˝extrémů˝, vedle toho ale celou zemi po čtyři roky povláčí stále stejnými a už pořádně zatuchlými stojatými vodami, ve kterých není ani ryba, ani rak.

Smysl státní almužny

Vztáhneme-li toto pěkné české rčení na zmíněné sociální dávky, ukáže se následující: Podle platného zákona má dnes na dětské přídavky nárok každá rodina s dětmi, jejíž měsíční příjem nepřesahuje trojnásobek životního minima. Pro rodinu s jedním sedmiletým dítětem odpovídá tato částka 28 230 korunám, pro rodinu se dvěma dětmi ve věku 5 a 7 let 33 300 korunám atd. To tedy znamená, že první rodina, je-li její čistý příjem řekněme 27 750 Kč (což odpovídá hrubému příjmu každého z rodičů ve výši 18 000 Kč), obdrží od státu 265 Kč, ve druhém případě (čistý příjem 32 340 Kč, tj. hrubý příjem každého z rodičů 21 000 Kč) pak státní dávka představuje 502 Kč. Mají-li pan Špidla a jeho vládní partneři představu, že se podobná rodina bez této státní almužny neobejde, případně že vyplácení dětských přídavků i rodinám s příjmem padesát, sto, sto padesát atd. tisíc vyvolá nějakou populační explozi, pak jsou naivní.

Dávej a ber

Tímto výpočtem ovšem seznam absurdit nekončí. Velmi zajímavé je rovněž porovnání, kolik která rodina zároveň ze mzdových nákladů odvádí. Ta první, sečteme-li daň z příjmu, tzv. zdravotní a sociální pojištění (včetně jejich částí odváděných zaměstnavatelem), 20 850 Kč, druhá potom 24 360 Kč měsíčně. Buďme ale spravedliví a vezměme v potaz jenom samotnou daň z příjmu (z tzv. zdravotního pojištění je dle zákona financována zdravotní péče, tzv. sociální pojištění financuje důchody, nemocenské dávky a politiku zaměstnanosti). I tak zjistíme, že první rodina odvede na této dani každý měsíc 3750 korun, aby zároveň od státu dostala oněch výše zmíněných 265 korun dětského přídavku zpátky. Druhá sice na děti dostane ˝celých˝ 502 korun, na dani ale současně státu zaplatí 4410 korun. Sledujeme-li vzájemný poměr mezi výší odvodu daně a výší dětských přídavků (k nimž se v případě nižších příjmů připojuje ještě tzv. sociální příplatek) v závislosti na rodinných příjmech, s překvapením dojdeme k poznání, že naše rodina ˝a˝, tj. s jedním sedmiletým dítětem, odvádí státu více peněz na daních (konkrétně 870 korun), než obratem získává zpět na uvedených dávkách (704 koruny). To vše dokonce ještě v případě, že hrubý příjem každého z rodičů dosahuje pouhých 8000 korun, tedy pouze 54 % současného průměru. V případě rodiny ˝b˝ (se dvěma dětmi 5 a 7 let) se výše daně a výše dávek zhruba vyrovnává (1095, resp. 1073 korun), dosahují-li oba rodiče hrubého příjmu 10 000 korun, tedy 68 % průměrného platu. Lze to ovšem říci i jinak. Rodina ˝a˝, jejíž čisté příjmy přesahují hranici životního minima o pouhých 39,5 %, získává od státu sociální dávky, jejichž úhrn je nižší, než kolik jí tentýž stát zároveň odebírá na dani z příjmu.

Mechanismy moci

Co z toho všeho plyne? Především následující: Není pravda, že ˝státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní potřeby dětí a rodin˝, jak tvrdí první paragraf příslušného zákona. Tyto náklady nese vždy rodina, stát pouze přerozděluje. A jak čísla ukazují, přerozděluje ani ne tak vertikálně, tj. od bohatších k chudším, ale z převážné části horizontálně. Slovy Bertranda de Jouvenela: ˝kupní síla, která je přerozdělována, pochází z větší části z těch samých společenských vrstev, které ji přijímají.˝ Kdyby šlo strůjcům těchto složitých sociálních schémat opravdu jen o blaho dětí, stačilo by málo - prostě rodinám ponechat víc z toho, co si vydělají, a přerozdělovací mechanismy použít jen v případě skutečně potřebných. Takto jen potvrzují jiná slova výše citovaného autora: ˝Čím víc se člověk touto problematikou zabývá, tím víc je mu zřejmé, že přerozdělování představuje ve svých důsledcích daleko méně přerozdělování od bohatých k chudým, jak jsme se domnívali, jako spíš přerozdělování moci od jednotlivce ke státu.˝ A protože stát rovná se dnes politické strany, není podivení nad ˝pravo-levými˝ koalicemi zase tolik na místě. Oslabení státu znamenalo by totiž oslabení politických stran - a to se nemůže líbit žádné z nich.

Jaromír Žegklitz
Občanský institut (www.obcinst.cz)
Konzervativní strana (www.skos.cz)
Publikováno v Lidových novinách, Horizont, 17.07.2002, přetištěno se souhlasem autora


Další články tohoto autora:
Jaromír Žegklitz

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: