Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 25.7.2002
Svátek má Jakub




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vo co gou?
 >ZAJÍMAVOST: Slova jako nedokonalý nástroj komunikace
 >TÉMA: Jak přimět zajatce k výpovědi?
 >BYDLENÍ: Křečkův "bytový" útok na demokracii
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Bum do vrby
 >PSÍ PŘÍHODY: Čokl si neuvědomuje míru mé štědrosti
 >TÉMA: Sex v náboženstvích a církve (1.část - pederastie)
 >POLITIKA: Česká budoucnost
 >AFÉRA: Smrdí to poněkud
 >PŘÍRODA: Lháři
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (10)
 >HISTORIE: Číselné hrátky interpretů
 >ŚKOLY: Jak to chodí na Maltě
 >PENÍZE: Kolik stojí stoprocentní hypotéka
 >PŘÍRODA: Česká expedice „obatůžkovala“ na Sibiři tři černé čápy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
25.7. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (10)
Petr Kertof

Naše působení v Kanadě má jeden z hlavních důvodů - poznávání cizích krajin. Možná právě proto jsme k dnešnímu dni viděli z Kanady víc, než mnozí naši kanadští sousedé, kteří mají na tohle poznávání spoustu času a to tolik, že na výpravu do neznámých ”cizích” krajin jaksi nepřijde nikdy, jelikož oni si vždycky řeknou, no, nepojedu do Algonguian parku, jelikož jsem tam přece byl jako dítě (dnes je mu 40) a vím, jak to tam vypadá a kdykoliv budu chtít zajedu tam znovu. Takhle zřejmě uvažujou všichni ”starousedlici” a je úplně jedno, kde na světě se nachází. Ze stejného důvodů jsem se já před několika lety totálně ztratil někde v okolí Hradčan se skupinkou Američanů, kterým jsem dělal průvodce - jako zkušený ”pražák.” Ti mně zavedli někam, kde jsem nikdy před tím v životě nebyl, ale oni z map a turistických průvodců věděli úplně přesně, kde se nacházejí, jenom já jsem byl vyděšen, co se děje, ale samozřejmě s výrazem majitele nejslavnější cestovní kanceláře v Praze a předsedy sdružení ”Prahou snadno a rychle” jsem šel nazdařbůh, veden neomylnou představou,že ”někdy” se přece musí objevit něco, kde jsem již byl, či co jsem již někdy viděl. Amíci byli nadšeni z netradičních stezek Prahy a já se (aniž o tom věděli) docela výrazně poučil.

Pokud jsem v práci kolegům vyprávěl, že chci jet autem na západní pobřeží, vždycky to vypadalo stejně, nakrčili čelo a naznačovali, že mi asi blbě rozumí, dalším stupněm bylo, že pochopili, ahaaaa, on si dělá legraci, a teprve dalším stupněm bylo, že pochopili, že to myslím vážně.

Taktéž podle povahy se mně snažili od tohoto záměru odradit (těch bylo méně, jsou to Ti ”zodpovědnější”), anebo, naopak, mně v tomto záměru podporovali (těch bylo více, jsou to ti škodolibější, anebo prostě zvědaví, JAK ”to” dopadne…).

Přípravy byly velkolepé.

Aby si automobil nemohl stěžovat, že jsem jej na dalekou cestu nepřipravil, koupil jsem kanystr anti-freezu, jelikož se mi zdalo, že chladící kapaliny je nějak méně, než je obvyklé (v chladící ani v rezervní nádobě nebylo nic). V obchodě byla koupě nemrznoucí směsi uprostřed srpna a veder, že mouchy jenom lezly, zvláště pikantní záležitostí, ale byl jsem rozhodnut nic neponechat náhodě - konec konců, člověk nikdy neví, co přijde, zvláště na neznámém kontinentě.

Poté jsem umyl přední a zadní okno, vizuálně zkontroloval motor, hodil do kufru kolo vázacího drátu, kombinačky, univerzální lepenku a sekyru a auto bylo připraveno na 10000 km dlouhou pouť a já měl pocit, že jsem udělal všechno, co se pro zdar výpravy po technické stránce udělat dalo.

V předvečer startu výpravy jsem připravil přesný rozpis cesty, který den kolik ujedeme kilometrů a kam dorazíme (již v předvečer prvního dne se samozřejmě plán ukázal jako zcela zcestný, když se nám kouřilo z auta i z nás. Do soumraku zbývaly asi 3 hodiny a my byli v polovině mnou zodpovědně naplánované trasy na první den…).

Ráno, den D - čtvrtek, 8. srpna 2000 jsme se vymrštili téměř za svítání (záměrně používám slovíčko téměř, aby nedošlo k nějakému omylu), narvali kufr i další sedačku vzadu neuvěřitelnou spoustou věcí, které Helena odněkud v noci, když jsem spal, vyndala a ráno zcela rezolutně prohlásila, že není cesty zpět, a že všechno, co je připraveno, bezpodmínečně musíme vzít sebou. Nutno přiznat, že jsem si v přízemí myslel, že je noc, jelikož přes hromady věcí neprosvítal zvenčí ani paprsek již dravého srpnového slunce.

Přes všechny počáteční obtíže jsme vyrazili již v neuvěřitelných 8.20 z Londonu, po highway 401 do Toronta a z Toronta do Barrie .

Barrie je vzdáleno od Londonu asi ”jen” 540 km, ale nutno přiznat, že jsme toho měli odpoledne kolem 3 hodiny akorát tak dost. Rozhodli jsme se tedy spojit příjemné s užitečným a někde se v překrásné přírodě vykoupat, a taky sníst nějaké sendviče, které Helča den před odjezdem zodpovědně a po kanadském vzoru připravila, abychom ”se nezdržovali” (přeloženo do normální mluvy: mohli se řítit autem jako smyslu zbavení, pokud možno i bez přestávky).

Pro koupání jsem vybral jezero nedaleko Sudbury, nutno přiznat, že na mapě vypadalo velice přívětivě, ba přímo přátelsky. Sjeli jsme z highway a zamířili k nedalekému jezeru. Ukázalo se, že je zde jeden, nikoliv zanedbatelný problém - a to, kam čert nemůže nastrčí soukromého vlastníka, takže jsme jeli sice kolem jezera, bylo sice nádherně čisté, ale celý prostor kolem byl poset většími, či menšími domky, chaloupkami, chatkami a chatrčemi, ale všude stejná cedule ”Private property, no trepasing” - čili, volně přeloženo: je to tady moje, koukej táhnout někam jinam !

Ptáte se, nenašla se ani skulinka, kterou by se k jezeru dalo protáhnout ? A já odpovídám, Smolík pacholík - nenašla! Ujeli jsme kolem jezera asi 15 kilometrů a dojeli až na konec cesty, kde byl Camp a nádherné místo k posezení. Usoudili jsme, že Camp není soukromé vlastnictví, tudíž není žádnej problém, ale jelikož jsme od přírody slušňáci (zvlášť já - haha), šli jsme se s Davídkem zeptat (skutečně jen ze slušnosti), zda nebude někomu vadit, pokud posedíme na travičce, sníme naši skromnou krmi a pojedeme zase o několik set kilometrů dále. Narazili jsme na paní, už od pohledu správcovou campu, která nás s milým úsměvem oslovila, zdalipak nám může jakkoliv pomoct (pro Vás co nebydlíte na tomto kontinente překládám: ”koukejte vysolit peníze, ať je to za cokoliv” ) a já jí s ještě sladším úsměvem playboje (paní bylo asi 62) sdělil, že jelikož jen posedíme, pokoupáme se, sníme obídek, pokocháme se krajinkou a jezerem a zase pojedeme - čili, kšeft nebude. A milá paní, tentokrát již bez úsměvu prohlásila jenom ”NO”. Řekl jsem tedy, že se chystáme jenom posedět (a ukazoval jsem na Davídka, který jako správný komediant začal podklesávat horkem v kolenou a naznačovat, že omdlívá, pokud se ihned nevykoupe) a nejpozději za 30 minut budeme v prachu; pani řekla něco, z čeho vyplývalo, že čas našeho odjezdu nebude za 30 minut, dokonce ani za 10, ale ihned. Lehce rozzuřen jsem zasmečoval, kolik by stálo posezeni na trávě v campu těch 30 minut a začal jsem demonstrativně tahat peněženku, ale už nebylo s kým diskutovat, a jelikož pani šla pravděpodobně pro pušku, protože jsme v kraji medvědů, nehodlal jsem riskovat naše mladé životy a potupně jsme se vypravili bez vykoupáni a posezení na další pouť…

Nakonec rodinná rada usnesla, že budeme raději obědvat za jízdy v aute - alespoň neztratíme drahocenné minuty. Časový plán je přece časový plán, ne ?

Do Sault Ste Marie (ne vážně jsem se nezbláznil, takhle se to město skutečně jmenuje) jsme dorazili po prvním dni asi kolem 9 hodiny večerní a rozhodli jsme se najit Motel někde za městem - bylo to věru snadné, jelikož v téhle části Kanady je motelu jak naseto - stačí si jen ten správnej vybrat. Vybrali jsme věru správně - jsme si mysleli po příchodu do pokojíku, který vypadal velice útulně a vůbec příjemně a postýlky - byly úžasný, bohužel jen napohled. Ve chvíli, kdy jsem se pokoušel zkušebně ulehnout, ozval se zvuk připomínající prudce brzdící nákladní vlak (ostatně, na vlaky taky dojde, ale to jsme samozřejmě nemohli tušit). Nejlepším řešením se ukázalo býti postele se vůbec nedotýkat - potom byla zticha a v pohodě. To je ale malininko problém, pokud se nutně potřebujete vyspat.

Takže až na drobnost, že se první noc dalo usnout až po dosažení hranice totálního vyčerpání, první prázdninová noc proběhla celkem v pohodě a v poklidu…

***

Pokračování zítra


Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: