Máme na zahradě vrbu. Couval jsem autem a najednou - bum do vrby. Řeknete - že jsem snad couval novým autem? Cizím autem? V hluboké mlze? Ve stavu opilosti?
Nic takového. Couval jsem autem, které mám v držení již pátým rokem, viditelnost optimální, hladina alkoholu v krvi nulová. Poslouchal jsem v rádiu jakousi slovenskou písničku, která mě vždycky rozčiluje svou stupiditou a zrovna jsem si říkal, no tohleto, je to možný tohle to, když bum a vzal jsem pravým koncem zadního nárazníku vrbu.

Vyprávěl jsem v kavárně Rybka, že jsem boural.
Všichni přátelé měli upřímnou radost.
"To je dost! No konečně. Bylo na čase!"
Jako bych oznámil, že jsem přišel o panictví. Nebo že jsem se opil jak Dán. Nebo že jsem se popral.
"Čtyřicet let jsi neboural. Byla to už vostuda," mínili kamarádi.
Pak jsem jim prozradil, že jsem jen trochu vzal na zahradě vrbu.
Nadšení polevilo.
"No jo, vrbu. To je prd bourání, doma, na zahradě."
A dali se do vyprávění, jak který z nich kdy a proč boural. Proč - to vždycky bylo vysvětlování, kdo jiný bouračku zavinil.

Takže zůstávám trapným Páriou, který autem nebourá a když, tak pitomě, doma, do vrby.
Skutečně, nic chytrého na mém výkonu nebylo. A tím hůř že doufám, že při něm zůstane.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: