Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.8.2002
Svátek má Oskar




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Vizita s císařem (z afrických vzpomínek)
 >UNIE: Do EU ano, ale...
 >RUSKO: Patří už Rusko mezi demokratické země?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: První hřích Václava Klause
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dočista jak debilové
 >PSÍ PŘÍHODY: Záhuba jedné velké radosti
 >POHLÉDNUTÍ: Příliš dlouhý výlet (2)
 >ZE ŽIVOTA: Nárazníky aneb jak si s námi automobilky hrají
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (12)
 >USA: Pámbu a slib
 >PŘÍRODA: To je hlas!
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (3)
 >POLITIKA: Další mrtví ve světě v souvislosti s 11. zářím ?
 >Lidé v Chile mají dosud strach mluvit
 >ZDRAVÍ: Jak u žen vznikají sexuální poruchy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
1.8. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (12)
Petr Kertof

Třetího dne ráno, 12.08.2000, se nám o něco malinko lépe vstávalo - jednak postele byly podstatně více určeny na spaní, ale hlavně motelový pokoj obsahoval mikrovlnku, překapávač na kávu, dokonce i s kávou. Nebudu se již dále nikdy zmiňovat o tom, že jakýkoliv pokoj - snad dokonce i medvědí brloh - obsahuje, jako zásadní věc televizi. Několikrát se nám sice přihodilo, že televize byla v pokojíku jen jako obraz, ani zvuk nevydávající kus nábytku, ale byla tam.

Dnešní plán cesty je Ignacz - Winipeg - Regina, tedy, že přejedeme celou provincii Manitoba a dojedeme do provincie Saskatchevan, cca něco málo více než 900 km, pro nás, otrlé jezdce skoro jako, jak se tady říká, ”kousek dortu” (nevím jak jinak rozumně přeložit ”piece of cake”).

Winipeg je doslova a do písmene veliký město uprostřed ničeho - něco, co je pro nás nepředstavitelný, 200 km nic, jenom pole a lesíky kolem dálnice a najednou, z ničehož nic, na Vás vykoukne velikánský město, ležící na naprostý a totální rovině. Projeli jsme celým Winipegem a nenarazili jsme na jedinej, byť sebemenší, kopeček. Nic. A to jsme ještě netušili, že ta ”správná” rovina nás čeká, až vyjedeme z Winipegu.

Winipeg má moc pěkné centrum města, jehož stáří odhaduju, na počítám alespoň 80 let a to už jsou na zdejší poměry velmi historicky cenné budovy. Jelikož jsme centrem projeli se slovy že si Winipeg prohlídneme cestou zpátky, těžko můžu říct něco bližšího (pochopitelně, že cestou zpátky nebyl čas).

Když jsme vyjeli z Winipegu, objevila se před námi nepoznaná romantika jízdy po rovině. Napravo - pole, nalevo pro změnu pole, dům - ranch, tedy stavení, cca každých 30 - 40 km, ne vesnice, jedno stavení. Podél silnice jenom telegrafní sloupy. A za obzorem, pro změnu pole. V tomhle terénu jsem ocenil to, čemu se v severní Americe říká ”Cruise control” a v Čechách ”tempomat,” tedy, že knoflíkem si zmáčknete, jakou rychlostí chcete jet a nemusíte se nadále starat skoro o nic, jenom o volant, ale to na 400 km úseku, bez sebemenší zatáčky, není až zase takovej problém, takže jsem chvílemi třeba řídil i tak, že jsem měl obě dvě nohy vystrčené z okna. Taky jsem pochopil, proč je v provinciich Manitoba a Saskatchevan povolena na dálnici rychlost 130 km/h, což je na kanadské poměry rychlost nemyslitelná (v Ontariu je 100 km/h).

Nevím, jestli jste už někdy zažili pocit, že při rychlosti 130 km/h stojíte na místě. Mně se to přihodilo právě tady. Tenhle pocit zřejmě pramení z toho, že krajina je prostě pořád neuvěřitelně stejná, že nebýt náklaďáků, které nás sem tam (jak jinak) předjely, vypadalo by to, jako že motor vrčí a já jenom zapomněl zařadit rychlost …

Někde právě tady v ”prostředku ničeho” jsem asi po 6 hodinách jízdy zaregistroval, že ručička teploty motoru trapně stoupá, ne sice nikterak rychle, ale za to vytrvale. Když se elegantně přehoupla do červeného políčka, usoudil jsem, že něco nehraje, respektive hraje až moc… Zajel jsem tedy ke kraji a jal se analyzovat problém. Po nějaké době jsem dospěl k celkem elegantnímu řešení, které jsem nazval krycím heslem ”odpustit páru,” tahle universální činnost mně provázela zhruba dalších cca 2000 kilometrů, téměř až do Vancouveru, respektive přesně do doby, kdy jsem postupným dolíváním vody do chladiče i rezervní nádobky, zcela vyměnil původní mnou draze zaplacenou ”nemrznoucí směs” za čistou vodu.

Činnost ”odpouštěni páry a dolívání vody” se od této chvíle stala pravidelnou, po asi každých 150 km jízdy. Odpouštění páry je mnou vymyšlená finta, zastavím a otevřu záklopku na které je vyryt nápis ”V žádném případě neotvírat,” ale jelikož jsem ze země, kde ještě nedávno platilo ”co si sám neuděláš …” na podobné nápisy neberu zřetel. Pomalým pootevřením odpustím (zřejmě) přebytečnou páru z chladiče až do okamžiku, kdy začne cákat vařící chladící tekutina. Potom doleju z připraveného kanystru vodu. Po provedení těchto úkonů ve vrbě hrkne (v motoru lupne) a chlazení zase dalších 150 - 200 kilometrů funguje normálně…

Navečer asi kolem 7 hodiny jsme projeli hlavní město provincie Saskatchevan. Tohle město, což by nikdo jistojistě nečekal, leží na pokud ne stejný, tak ještě větší rovině než Winipeg.

Kolem 9 hodiny večerní jsme rozhodli, že dnešní noc strávíme v motelu ve městě ”Moose Jaw” což jsme si velmi volně přeložili jako ”Jelenovy čelisti.” Cena motelu (samozřejmě) v téhle pustině znatelně stoupla, takže jsme za nocleh pro 3 utrmácené dobrodruhy zaplatili asi $ 65,- zatímco v Ontariu, kde byl motel na každém větším rohu to bylo ”jen” standardních $ 50,- . K večeři jsme měli nějaké, zcela standardní ”junk food,” tedy něco, ze široké nabídky místního McDonald’s anebo Wendy’s .

Dnešní den jsme ujeli asi 1200 km a celkově máme za sebou 3110 km podle tachometru.

***

Neděle, 13.08.2000.

Dnešní ráno vstáváme o hodinu později, jelikož jsme přejeli časové pásmo. Teď jsme vzdáleni 7 hodin od evropského času.

Dnešní plán je projet celou provincii Alberta, město Calgary a dostat se až do Skalistých hor na území Britské Kolumbie, což je naše cílová provincie .

Ráno jsem operativně rozhodl vchrstnout do útrob motoru jeden olejík, jelikož se mi zdálo, že za předchozích několik dnů jej znatelně ubylo.

Dopoledne jsme potkali vlak, který měl daleko více než 100 vagónů a táhly jej 4 lokomotivy, přičemž většina vagónů byla naložena do patra, tedy 2 kontejnery na jednom vagónu na sobě. Hm, pomyslel jsem si, že to musí být zábava v téhle krajině dělat strojvůdce, koleje úplně rovně, z obzoru na obzor, stromy žádné, stavení žádná.

Ujeli jsme cca 200 km a …HA, změna, pozvolna skončila pole a nahradila je step, takže pokud pole sem tam změnily barvu, step je pořád zoufale stejná, takže pocit stojícího automobilu se stal téměř realitou, jelikož v krajině se za 5 hodin jízdy nezměnilo vůbec nic. A pokud říkám NIC, věřte, že prostě NIC. Shodli jsme se na tom, že v těch několika staveních, která jsme tady potkali, musí být legrační bydlet. Okna na všechny světové strany, ale pokud neurčujete podle polohy slunce, nemáte šanci poznat, ze které části domu zrovna koukáte. Výhled na všechny světové strany je naprosto stejný. Jelikož k dalšímu stavení je to asi 40 km a do nejbližší vesnice 200 km, musí to být skutečně legrační a vzrušující živobytí …

Jediná věc, která sem tam narušuje úplně stejný obrázek naprosté placky okolo, jsou těžní věže na čerpání ropy. No tedy, ani ne tak věže, jako spíše věžičky, no ještě lepe, úplně malinkatá ropná čerpadélka, stojící na ploše cca 5 x 5 metru a vysoká asi jen 3 metry. Je to monstrum, které vypadá jako pták Noh sklánějící se pomalu k zemi a zase se narovnávající, tuhle činnost provozující neustále.

Tahle zařízení jsou volně poházena po krajině, v tomhle úseku každých 200 - 300 metrů, některá blíže, některá dále od silnice.

V odpoledních hodinách jsme dorazili konečně na dohled ke Calgary. První pohled na město je pro nás naprostým překvapením, víme totiž, že se zde konaly zimní olympijské hry, a to je jak známo spousta disciplin v kopcích neřkuli v horách .

Jedno je jistě už teď, na vzdálenost 30 km od města - v Calgary, ani na nejvzdálenější periferii žádné hory nejsou. Jak se zde mohly pořádat zimní olympijské hry nám je zatím záhadou.

Projeli jsme Calgary a vyjeli na druhé straně města pro změnu - do úplné roviny a Skalisté hory nejsou zatím ani na dohled. Najednou nám začalo podivně pískat radio a posléze se ozval vážný ženský hlas, že kolem nějakého města (jméno jsme samozřejmě nezachytili) se blíží tornádo, a že se všichni v oblasti mají schovat do sklepů a připravených krytů. Zasmáli jsme se tomuto legračnímu kousku a pokračovali dal, a až za několik minut nám došlo, že se nacházíme na totální rovině, nikde kolem nás není ani sebemenší šance se kamkoliv schovat a zdálo se nám, že kolem nás doprava podezřele zřídla, neřkuli, že jsme na silnici sami opuštěni. To nás malinko začalo znervózňovat. Za několik minut se ozvala další zpráva, ze které jsme zřetelně vyrozuměli, že tornádo získalo na síle a postupuje východním směrem. Logicky jsme si odvodili, že my jedeme směrem západním, a tudíž pokud se tornádo nachází někde před námi, míří k nám a my k němu.

Naštěstí po 20 minutách, které jsme vyplnili zběsilým koukáním po krajině, zdali neuvidíme charakteristický hřib, či co bychom vlastně měli vidět (naše osobni zkušenosti s překonáváním tornád přeci jen nejsou největší), v radiu hlásili, že tornádo sice vzniklo, ale že se udrželo nad zemí asi jenom 10 sekund a potom se rozplynulo. No, ale jako obveselující prvek uprostřed nudné pustiny tahle hra nebyla vůbec špatná, dlužno přiznat, že jsme chvíli měli vážně docela nahnáno.

Cca 100 km od Calgary západním směrem se nám otevřel pohled, na který se nedá jen tak zapomenout, jelikož z naprosté kompaktní roviny náhle vyrostou velehory. Pokud byste šli pěšky, zřejmě by ten přechod z roviny do hor nebyl tak náhlý (haha), ale pokud jedete automobilem po dálnici, je to dřív, než řeknete ”borůvkový koláč.” Nic, nic, náhle bum a jste uprostřed hor, na jejichž vrchol sice v pohodě dohlédnete, ale některé z vrcholů skutečně mají špičky schované v mracích a většina z nich je nahoře pokryta sněhem a to i přes to, že je parný srpen. I když nás tlačil čas a začínalo se pomalu schylovat k večeru, neodolali jsme a zastavili na nejbližším parkovišťátku a fascinováni si prohlíželi tu nádheru. Právě v tom momentě nám došla baterka v kameře a film ve foťáku (samozřejmě - a to jistě není velikým překvapením - jsme neměli náhradní). Ještě na asi pěti místech jsme zastavili a prohlíželi něco, co jsme skutečně ještě nikdy neviděli, naprosto čistou a netknutou přírodu. Jediným civilizačním prvkem v této částí Skalistých hor je dálnice, která spojuje západní a východní část, okolo dálnice jsou ploty, ale jen proto, že náraz ve 100 km rychlosti do grizzlyho, by nejspíše dost pocuchal automobil i pasažéry. Pokud je kdekoliv na cestě odpočívadlo, či parkovišťátko, každé je opatřeno nedobytným trezorem. Tedy alespoň my jsme si z počátku mysleli, že to musí být trezor. Nakonec se ukázalo, že se jedná o odpadkové koše, ale že jako trezor vypadají, to mi myslím můžete klidně věřit. Přečetli jsme si, že je to kvůli mlsným medvídkům, kteří se snadno naučí chodit do odpadkových košů na denní menu a tento zvyk jistě neprospívá ani jim a ani turistům.

Stejně tak jsme v Rocky Mountains viděli to, čemu se říká náhlá změna počasí. A to tak, že totálně náhlá. Jedeme si serpentinami do kopce, který je dlouhý asi 25 kilometrů. Když jsme přijeli na vrchol zářilo nádherně podvečerní slunce a nebe bylo blankytně modré a bez mráčku, za 5 minut nebylo vidět na 10 metrů obloha se zatáhla a zabarvila jako olovo, spustily se provazy deště. V tomhle počasí jsme projížděli nejprudší serpentiny v Skalistých horách.

Stejně tak jako počasí se prudce mění i charakter silnice. Nejprve, při vjezdu do hor, vede napříč údolím mezi skalami dvouproudá dálnice, která ovšem po 20 km skončí a změní se na širokou obousměrnou silnici, jelikož hory se sevřou a místa pro silnici ubývá a ubývá. Stále je to ale silnice typu ”americky standard”, tedy široká, že by se do jednoho pruhu vesly pohodlně 2 osobni auta vedle sebe . Stoupání a klesání silnice (i když jedete mezi velehorami) je na východní částí Skalistých hor minimální. Tahle širokánská obousměrka je po dalších 20 km vystřídána úzkou silnicí, kde stěží projedou kamiony proti sobe a stoupaní a klesání včetně serpentin je značné. Tohle je nejhorší úsek. Je dlouhý cca 40 km a jak jsem již zmínil, do kopce se tady (sice poprvé, ale zdaleka ne naposled) jede asi 20 km bez přestávky. Tenhle úsek je pouze pro auta, které mají v naprostém pořádku chladící systém… Náš Dodge se ale držel vyloženě statečně a stoupání zvládnul levým zadním kolem. Nutno přiznat, že jsem mu věnoval před největším kopcem náležitou péči a již mnohokráte natrénovaným grifem jsem ”odpustil příslušné množství přebytečné páry” z chladiče a dolil cistou vodu.

Skoro za naproste tmy jsme dojeli do města Revelstoke, které leží asi 150 km od východní hranice Skalistých hor. Tady jsme měli prvně lehké potíže sehnat Motel na přenocování a po chvíli kroužení jsme zakotvili v motelu, který si za nocleh řekl o $ 75,-, což byl náš rekord.

Někde tady jsme minuli poslední naše časové pásmo a Evropa se nám tedy vzdálila na 9 hodin časového rozdílu.

***

Zítra o pondělí


Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: