Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.8.2002
Svátek má Gustav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >DOKUMENT: Vyzývám vás - neodcházejte
 >TELEVIZE: Balvín nebo balvan?
 >SPOLEČNOST: Dumání nad jedním článkem
 >FOTOMOMENTKA: Pražský chodec 1 - Hnusný nevkus
 >POHLÉDNUTÍ: Příliš dlouhý výlet (3)
 >ZE SVĚTA: Postřehy ze Skotska II aneb Češi nejtlustší národ v Evropě?
 >AFÉRY: Watergate, Štiřín, jak se to rýmuje
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (13)
 >FEJETON: Půjčil bych vám Najdulínka...
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (4)
 >SAKRYŠ: Asi na nás leze Vysmáté léto!
 >PŘÍRODA: Pitvoří se.
 >ZDRAVÍ: Sedmikráska chudobka
 >ZE SVĚTA: Vizita s císařem (z afrických vzpomínek)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
2.8. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (13)
Petr Kertof

Pondělí, 14.8.2000, den pátý.

Dnešní den začal tím, že padl další ”kult” vysněného kapitalistického světa, tedy to, že se nemůže stát, aby jste přišli do obchodu a narazili jste na neochotnou prodavačku. Samozřejmě, jako všude na světě i tady záleží na lidech a paní, na kterou jsme dnes ráno narazili v pekárně, kde jsme si chtěli koupit pouze nějaké pečivo k snídani, si budeme dlouho pamatovat. Na 200 honů z ni čišelo, jaký je problém, že do pekárny chodí lidi a dokonce mají tu drzost něco si chtít koupit….

Pravdou je (abych náhodou nevrhl špatně světlo z jedné negativní zkušenosti na všechny), že drtivá většina zaměstnanců všech obchodů nikdy nesundává usměv z tváře, což často skoro budí dojem, ”řečeno českou hantýrkou,” že v obchodech zaměstnanci povinně každý den fasují rum či jinou pochutinu, aby se potom neustále smáli na zákazníky. Skoro je to až otravné, pokud stojíte před regálem s 20 druhy másel a zaměstnanec s úsměvem číslo 27 se vás ptá, jestli vám může nějak pomoc… Samozřejmě, že pro tuto příležitost používám usměv číslo 22 a stále stejnou frázi: ”Ne, děkuji, jen tak se rozhlížím.” Což (jak jistě uznáte) je velice vtipná a neotřelá odpověď.

Cesta z města Revelstoke, jehož nádheru jsme měli příležitost ocenit až ráno. Město leží v obrovském údolí a ze všech stran je obklopeno horami.

Další cesta vede kolem horského jezera, jehož velikost nás překvapila, jelikož jsme nečekali, že ve výšce 1500 m nad mořem mezi horami se může nacházet jezero velikostí i tvarem naprosto srovnatelné s Lipnem. Jenom ta voda je o poznáni čistší.

Do města Kamloop, kde, jak jsme zjistili podle mapy, začíná opět regulérní dálnice, je to z Revelstooku 200 km, ale zdaleka už se nejedná o horskou cestu, nýbrže opět o pohodlnou širokou silnici bez dramatičtějšího stoupání či klesání. Podle tachometru jsme ujeli 4200 km z Londonu. Za městem Kamloop začíná asi 200 km úsek placené dálnice, $ 10 za auto. Slíbil jsem tudíž Davídkovi, že pojedeme zřejmě mnoha tunely, a proto že je dálnice placená. Nebylo to tak úplně pravda, jelikož v tomto useku není tunel ani jeden. Při výjezdu z Kamloopu jsou u silnice cedule: ”Pozor! Zkontrolujte stav paliva ve vaší nádrži, jelikož nejbližší civilizace je vzdálena 170 km.” Pravdou jest, že dalších 170 km, není ani boudička u cesty, natož benzinová pumpa, či cokoliv podobného. Dokonalé území ”nikoho,” jenom pruh dálnice a řítící se plechové příšery připomínají, že je 20 století.

Jinak tahle dálnice skutečně za 10 dollarů stoji. Ani jsme se nenadáli a blížíme se k Vancouveru, tedy téměř k cíli naší cesty. Operativně jsme naplánovali, že dnešní noc nebudeme ve Vancouveru, ale že rovnou pojedeme přepravní lodi, které se tady říká féra, na ”ostrov Vancouver,” ležící v Tichém oceánu ve vzdálenosti asi 30 km od pevniny. Asi 60 km před Vancouverem nás cedule ”Féra - odbočte vlevo” svedly mimo hlavní silnici, která (jak jsme zjistili až později) vede samozřejmě taky k ”fére,” jediná změna je, že hlavní tah, ze kterého jsme sjeli, vede úplně rovně, má několik pruhu a žádné křižovatky. Cesta, na kterou nás důmyslně navedli je malinká, úzká, každých 100 m je křižovatka s červenou, kdykoliv se přiblíží automobil a tedy jízda po ni je ”automobilistův sen” zvláště, pokud jste už pátý den na cestě a chcete být co nejdříve v cíli…

Konečně vidíme Tichy oceán i nájezdovou silnici na féru. Z Londonu mam zaručené informace, že přeprava stoji $ 15,- včetně 2 dospělých a dítěte. Je to skoro přesně tak, tedy, úředník na nás zamumlal z okénka dutým hlasem $ 52.50, inu a ruka z připravenou dvacetidolarovkou mi klesla. Po zaplacení jsme přijeli na ”nákladovou plochu” tedy příjezdovou cestu na féru v placeném pásmu. Odhadoval jsem, že na loď se tady čeká v 15 řadách (skutečně, je tady asi 20 pruhů) a v každém z nich stála řada aut dlouhá cca 500 m. Auto na autě, nárazník na nárazníku, tělo na tělo. Bylo vedro jako v peci. Na obří obrazovce před námi cosi promítají a v autoradiu si k tomu můžete naladit i zvuk. Udělali jsme tak, jelikož to vypadalo, že dnešní noc bude dlouhá…

V dohledu nebyly ani necky, natož veliká přepravní loď.

Podle mého odhadu bude na množství čekajících aut potřeba lodí nejméně čtyřicet a jelikož jsme čekali už asi hodinu a loď zatím nepřijela ani jediná, začal jsem pomaličku propadat depresi.

Asi za hodinu a půl se konečně přihrnula loď a nebyla ani moc veliká, alespoň z mého stanoviště vypadala docela malá.

Začalo nakládáni aut z první řady. My (samo sebou) jsme byli asi v řade číslo 18. Když féra spolkla celou jednu řadu čekajících aut a načala druhou, pojal jsem podezřeni, že zapomněli na druhé straně lodi zavřít vrata a auta plynule mizí v Tichém oceánu. Nakonec (nechápu jak) do féry nacpali asi 4 a půl řad automobilů. Celý tento proces trval cca 25 minut.

Ještě nikdy jsem nevjížděl autem do podobného plavidla a tudíž, když se na nás došla řada, nejprve jely moje oči, potom dlouho nic a potom naše auto. Proces je to veskrze velice prostý, jelikož naloďováni řídí asi 6, důmyslně rozmístěných maníků s praporky, kteří s nimi zběsile mávají a více - či méně srozumitelně vás navedou do útrob lodi, kterážto (jak říká Neználek) je zevnitř asi 10 x větší, než zvenčí. Taktéž jsem pochopil, že auta nebudou zřejmě couvat, ale že na druhé straně prostě vyjedou ve stejném směru ven.

Samotná féra má 2 paluby pro automobily a horní palubu pro pasažéry a jedná se o celkem luxusní plovoucí zařízeni se vším, na co si vzpomenete, včetně restaurací, kaváren, místností s hracími automaty, či malinkými stolečky u zdi, speciálně zařízenými na to, abyste si mohli připojit přenosný počítač.

Cesta trvala asi hodinu a půl a féru jsme opustili (skutečně popředu) těsně před setměním. Začala další část našeho dobrodružství - hledáni kempu. Kanaďané jsou pověstní svým naprosto nepoužitelným značením, takže bylo asi 11 večer, když jsme (po rozhovoru s celou řadou místních starousedlíků) našli něco, co by se za určitých okolností snad vydávat za kemp dalo. Bylo to uprostřed lesíku, a bylo tam neskutečně narváno. Nevím, jestli jste zkoušeli někdy hledat potmě místo v přeplněném pralese, ale jisté je, že jsme kroužili docela dlouho, než se nám podařilo místo najit. Problém byl jenom v tom, že místo bylo pěkné, a hodilo se ke všemu možnému, jen ne ke stavbě stanu. Problém jsme vyřešili po svém a zálesáckou metodou, ”změkčujíce kořeny a kameny svými zády,” jsme se úplně zdecimováni uložili ke spánku.

***

Příští týden o úterý




Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: