Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.8.2002
Svátek má Gustav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >DOKUMENT: Vyzývám vás - neodcházejte
 >TELEVIZE: Balvín nebo balvan?
 >SPOLEČNOST: Dumání nad jedním článkem
 >FOTOMOMENTKA: Pražský chodec 1 - Hnusný nevkus
 >POHLÉDNUTÍ: Příliš dlouhý výlet (3)
 >ZE SVĚTA: Postřehy ze Skotska II aneb Češi nejtlustší národ v Evropě?
 >AFÉRY: Watergate, Štiřín, jak se to rýmuje
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (13)
 >FEJETON: Půjčil bych vám Najdulínka...
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (4)
 >SAKRYŠ: Asi na nás leze Vysmáté léto!
 >PŘÍRODA: Pitvoří se.
 >ZDRAVÍ: Sedmikráska chudobka
 >ZE SVĚTA: Vizita s císařem (z afrických vzpomínek)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.8. POHLÉDNUTÍ: Příliš dlouhý výlet (3)
Ota Ulč

Dál pak k severu směrem k čemusi s jménem LAUGHLIN. Na mapě s datem před deseti lety nic takového jsem nenašel. Na nejčerstvější mapě to byla malá tečka na opačném, západním, břehu řeky. Jedeme podél levého břehu, označeném jako indiánská rezervace, kupodivu se stopami pilného zemědělského počínání. Větší tečka na mapě měla jméno BULLHEAD. Tato býčí hlava byl druh nepěkného, rozcouraného městysu, v němž nejvíc prostoru pozřou prodejny a parkoviště automobilů. Ale na opačném břehu řeky nic, prázdno, tak jak se od pouště předpokládá, až najednou, z ničeho nic se tyčilo devět vzájemně si konkurujících kolosů o deseti i víc poschodích - kasina, herny, hotely, všechny úspěšně prosperující a ročně přilákající pět miliónů zájemců. Dostaví se po vlastní ose nebo speciálními autobusy. Měsíc po nás tam na motocyklech přijely dva gangy, došlo k přestřelce se závěrečným účtem několika mrtvých, desítek zraněných a víc než stovky účastníků, převezených do kriminálu. V Nevadě se mnohé smí. S chutí spějeme do tak zajímavého světa.
Amerika, země postavená na protestantských puritánských základech, hleděla značně nevraživě na tzv.game of chance - na sázky, snahu získat něco za nic a nikoliv poctivou to prací. Do stále značně prázdného prostoru Nevady by se Česká republika vešla víc než třikrát. Původně součást Utahu, jemuž vládli (a dosud vládnou) zbožní Mormoni, k odtržení došlo po objevu zlata v roce 1859. Tehdy na náhorní rovině ve výši dvou kilometrů vznikla a kvetla metropole Virginia City . Mívala 35.000 obyvatel, 110 saloonů, banky, kostely, divadla a jediný výtah v provozu mezi Chicagem a San Franciskem. Mark Twaina tam zaměstnávali jako reportéra prvních nevadských novin Territorial Enterprise. V té době probíhala občanská válka, s níž tak vzdálené končiny sice neměly nic společného, nicméně tamější doly vyprodukovaly jmění, které financovalo armádu Severu proti Jihu. Za odměnu se Nevada stala třicátým šestým státem zachované Unie. V současné době Virginia City zeštíhlela do rozsahu jedné a půl ulice. Je tam stále pár honosných budov, vybavených českými lustry, jeden saloon s firemním nápisem "Bucket of Blood" čili Kbelík, kýbl krve. V blízkém pohostinství jsem zaznamenal "Stůl sebevrahů", kde hazardní hráči po příliš velkých prohrách si vpálili kuli do nešťastné hlavy.
Vědci tvrdí, že v pravěku prostor dnešní Nevady pokrývalo vnitrozemské moře. Tak jako již ono zmíněné Aralské moře těchto dní, které teprve vysýchá. To nevadské se už ovšem dávno přeměnilo v poušť na troud. Zdroje zlata, stříbra, jiných kovů leckde rovněž vyschly a výsledkem byla přeměna kypících městysů v to, čemu se říká ghost town. Například ghost town jménem Berlin. Město Rhyolite mělo v roce 1907 dvanáct tisíc obyvatel , vlastní telefonní síť, operu, v ulicích elektrické osvětlení a ovšem i prosperující uličku lásky. Teď tam s výjimkou opuštěné železniční stanice a jedné budovy , zcela vystavěné z lahví, není vůbec nic.
Jakou obživu poskytovat v takovém prostředí? Pěstování odolných ovcí importovanými Basky a Albánci (pro něž nevadský senátor McCarren prosadil preferenční přistěhovalecký status) nemohlo být dostatečným zdrojem prosperity státu. Hodně pomohla vojenská moc výstavbou letišť, bází, též v souvislosti s všelijakým nukleárním pokusnictvím. A největší hospodářskou vzpruhou byla legalizace jinde zakazovaných potěšení. Údajně značnou zásluhou úsilí gangstera Bugsy Siegela došlo v roce 1931, v době velké hospodářské krize, ke státnímu souhlasu k provozování hazardních her, prostituce (v současné době ale povolené jen na několik málo místech), praxi rychlých sňatků a jen o něco málo pomalejších rozvodů. Notnou vzpruhou k hospodářskému rozvoji rovněž přispěla ve třicátých letech výstavba blízké přehrady Hoover Dam. Las Vegas jako město začátkem dvacátého století ještě neexistovalo: byla to jen bídná železniční zastávka a kdo nemusel, příliš dlouho se nezdržoval. A teď je to nejrychleji se rozmáhající oblast v celé Americe
Američané jsou rekordně stěhovavý národ, což někteří experti zejména vysvětlují jakousi nomádskou neurozou, zatím co jiní experti v tom vidí zdravou kuráž zvednout kotvy a přesunout se tisíc mil za lepší existenční příležitostí. Statistici tvrdí, že nejstabilnější, nejmíň mobilní je Pennsylvánie, kde z deseti obyvatel se tam osm narodilo, a opačným extrémem je právě Nevada, kde pouze dva z deseti mají místní původ. Leckdo mění bydliště z důvodů daňových. Federální vládě musíme odevzdávat podíl příjmu všichni, bez ohledu na naši adresu, ale velký je rozdíl, kolik navíc ždímají jednotlivé státy. Nejlačnější jsou Hawaii, Oregon, Kalifornie a žel i náš New York, kdežto v devíti státech, mezi nimiž jsou Aljaška, Florida a Nevada, státní daně neexistují. I jiným nepříjemnostem jako je daň dědická, se lze občas vyhnout. Však také proto penzisté míří na Floridu, s vědomím, že po odhodu na věčnost jejich pozemské statky neschlamstne erár a radovat se budou vděční pozůstalí.
V Las Vegas počet obyvatel už přesáhl milión a ročně přiláká 34 miliónů turistů, což vychází na skoro stotisícový příval den co den. Počet hotelových lůžek již přesáhl 120.000, víc než mají New York City a Los Angeles dohromady. Město poskytuje přemíru zábavy 24 hodin denně a leckde ve světě se stalo symbolem, varovným příkladem dekadence západního způsobu života. Však při vyšetřování islámských fundamentalistů , pochytaných po 11.září, se přišlo na jejich zálusky zničit nejen World Trade Center - symbol globálního kapitalismu, a Pentagon - symbol americké vojenské moci, ale i Las Vegas, tuto hanebnou anti-Mekku, hříšné semeniště. Hooverova přehrada je teď pod zvýšenou ostrahou, ale těžko si přestavit, jak by došlo ke střežení onoho aspoň tuctu největších paláců, soustředěných na několika kilometrech boulevardu známého jako "The Strip."
Byl jsem tam před lety a místo se podle očekávání podstatně změnilo. Podařilo se mi potlačit přístup preventivního pohrdání, předpoklad, že se stanu nevyhnutelnou obětí dryáčnického nevkusu. A ono ne, byl jsem příjemně překvapen. V Las Vegas lze pobýt a ledacos unikátního zažít za míň peněz, než kdekoliv jinde v Americe. Kasina, hotely, zdroje všelijakých entertainment spolu tvrdě konkurují, zákazník musí být nalákán, zákazník na tom může vydělat. Proto návštěvníkův první krok má směřovat do informačního centra pro turisty, posbírat mapy, kupony, slevenky, studovat ceny, které ve všední dny v porovnání s víkendy bývají poloviční. Bydleli jsme tam v centru za míň, než na kolik občas přišel motel v důkladném zapadákově. Nenasyty potěší zpráva, že právě Las Vegas přišlo a novinkou nabízet za jednotnou cenu jídla v neomezeném množství, až k prasknutí.
Je věru na co se dívat. Na davy cizojazyčných návštěvníků, v kterékoliv herně se přitočit k ruletě, pozorovat Texasany v širácích, jak u bakaratu roztočí tisícovky, sledovat staré dámy v teniskách a s kyblíčkem, jak strkají mince do automatů, oněch tzv.jednorukých banditů a občas někdo vyhraje velké jmění. Při troše rozumu není třeba v kasinu příliš prohrát: stačí si dát limit pro večer, se zárukou prima zábavy. A při té příležitosti za takový večer něco peněz třeba vyhrát, jak se mi párkrát stalo.
Soutěžící podniky si v devadesátých letech uvědomily, že hazardní hry a revuální show s hvězdami kalibru Frank Sinatry nestačí. Však přijíždějí i rodiny s potomstvem, děti a nezletilou mládež je třeba rovněž bavit. Došlo tak ke zrodu tzv.theme hotels, hotelů s tématikou například středověkou. Excalibur s věžemi, padacími mosty, žongléry, kouzelníky, rytíři a princeznami, k dosažení správného dojmu u diváctva jakéhokoliv věku. Caesars Palace se ovšem předvádí s tématikou starořímskou. Caesarova socha, dvacet stop vysoká, mi připomínala mohutného Stalina na břehu Vltavy. Kolikametrový byl vlastně Josip Visarionovič? Caesar v Las Vegas spíš připomíná Vladimíra Iljiče Lenina, svou vztyčenou pravicí kynoucí davům, s gestem, jímž přivolat taxikáře.
Třicetiposchoďový Luxor ve tvaru pyramidy, pokryté jedenácti akry skla, a uvnitř vyvolává dojem dávné egyptské civilizace . Replika chrámu Ramsese II. v původní velikosti, sfingy u vchodu do kasina obrovitých rozměrů, sochy, hieroglyfy, hrobky a muzeum krále Tutanchámena. Instinktivně hledám mouchy, mít přiležitost ohrnovat nos nad předpokládanou nedovzdělanou povrchností - a ono ne. Pečlivá detajlní práce, tohle určitě nenavrhovali a nerealizovali šarlatáni. Také se museli podílet jedinci s náramným technickým umem. Podařilo se zhotovit světelné paprsky směřující k nebesům s takovou intenzitou, že je postřehli i kroužící astronauti. Komplex The Mirage, jehož tématem je prostředí tropické, s deštným pralesem, vodopády (tam v poušti), se vyznačuje jinou unikátní pozoruhodností, totiž nad lagunou každých patnáct minut vybuchující sopkou. V komplexu Treasure Island , v zátoce bukanýrů se každé odpoledne koná bitva posádky lodi Britannica s piráty na lodi Hispaniola, plavidla původní velikosti, plno třesku u toho, dramatická produkce trvá devadesát minut, tedy dobu fotbalového utkání v regulérním čase. Starý slavný hotel Sands byl nemilosrdně rozmetán a na jeho místě se zrodil komplex The Venetian, benátská replika s kanály, gondolami, paláci a mosty. Komplex New York má své repliky včetně brooklynského mostu, Sochy svobody, 50 metrů vysoké, Empire State Building, mrakodrapy Chrysler, Seagrams. Nezaznamenali jsme ale, zda je tam též World Trade Center, teď již neexistující. Monte Carlo s tématikou francouzské Riviéry dvacátých let, Aladin, evokující atmosféru arabských uliček, obchůdků s voňavým kořením, zase s pozorností pro sebemenší detajl. V prostorách, kde se dá velmi snadno zabloudit, nad hlavou nelze spatřit nevadskou oblohu. Nebesa tam totiž jsou virtuální, k zmnožení zamýšleného dojmu. Totéž jsem si zopakoval procházkou vegaské Paříže, s bistry, kavárničkami, dobovým dekorem v podvečer, kdy se začaly rozsvěcovat uliční lucerny a když pak návštěvník vyšel z těchto prostor s příslušným příšeřím, do očí ho venku zasáhlo pražící odpolední slunce. Tímto umělým stropem se do výšin prodírala Eiffelovka. Zvenku jsem ji fotografoval, jak sousedí tuším že s pařížskou operou. Tedy nehorázné zacházení s realitou, třeba i kardinální nevkus, ale přiznávám se, že jsem odolal vyřknout zatracující verdikt. S údajnou inspirací z vesničky Bellagio na severoitalském jezeře Como se v roce 1998 zrodil prozatím nejdražší (1,6 miliarda USD) výtvor téhož jména, s dosud prý nepřekonanou elegancí podél jezera s fontánami, uvnitř s botanickou zahradou, s uměleckými předměty , v Evropě zakoupenými za přehodně peněz. Za prvních dvacet dní po otevření tam přišel a vešel se milión návštěvníků. Úplně největším kolosem, s 5005 pokoji k dispozici, je MGM Grand Hotel-Casino, na rozloze 170.000 čtverečních stop. Herna zabírá prostor čtyř fotbalových hříšť. Snadno se dá zabloudit, jak se nám věru stalo. Dost, dost, Las Vegasem jsme důkladně nasyceni, přesyceni, zítra pádíme pryč. Pokud se teroristům podaří zde zasáhnout, to si tedy zařádí k předpokládanému potěšení Allaha.
Las Vegas je ale též jedno z nejvíc izolovaných větších měst země. Východním směrem do Phoenixu to je 660 kilometrů, západním směrem do Los Angeles 460 a do San Franciska víc než 1.000 kilometrů. Tamějším směrem zamíříme, ale nikoliv přímou cestou. Nesnadno jsme se z Las Vegas vymotávali, doprava značná, nepříjemná, předměstské čtvrti, výstavba v monotonní písčité barvě, kdy už konečně budeme pryč z přetlaku, osvobozeni v prázdné poušti pořádně si vydechnout.

- - -

Žádosti konečně dosaženo, prázdnota všemi směry, v dohledu horské pásmo se známkami sněhu na vrcholcích a návěští k jednomu z nevadských kriminálů. Tam si chovanci na civilizační přetlak určitě nebudou stěžovat. Nad hlavou se nám mihla skupina stihaček a zmizela směrem, na mapě označeným jako BOMBING AND GUNNERY RANGE, prostoru několika set čtverečních mil, kam věru žádná cesta nevedla.
Nemíníli jsme opakovat dřívější trasu Údolím smrti , známou z dřívějška, jednou dokonce za nejžhavějšího léta s teplotou hodně se blížící 50 stupňům Celsia, že se i povedl experiment usmažit vajíčko rozplácnutím na placatý kámen. Tentokrát jsme zvolili cestu tuto: v bodě s jménem Amargosa Valley opustit silnici, pokračující až k jezeru Tahoe, a dát se jižním směrem v těsném sousedství Death Valley, končině nejen žhavé, ale též vybavené rekordními výškovými rozdíly - 282 stop pod mořskou hladinou v místě Badwater až po horský velikán Telescope Peak 11.049 stop vysoko. Zastavuji na křižovatce Valley Junction. Dát se teď vpravo, na hodně vzdáleném konci Údolí smrti bychom se seznamovali s absurditou Scottys Castle, zámkem či hradem, který ve dvacátých letech dvacátého století si poručil zbudovat chicagský multimilionář. Návštěvy luxusních prostor otevřeny veřejnosti za poplatek. My ale máme namířeno dál k jihu. Zastavuji rozhlédnout se na té křižovatce a ejhle, budova s nápisem OPERA. A vedle motel stejně tak označený. Kdy se asi bude konec příští představení Prstenu Niebelungů? V dohledu ani noha, seznamujeme se s nápisy a informacemi. Někdejší diva Metropolitní opery v New Yorku zřídila tento úchvatně pošetilý, nerealistický stánek v pouštním exilu, hodnotná představení se tu občas doopravdy konají a návštěvníci přijíždějí z velkých dálek. Před námi cesta, odhadem 150 kilometrů, v atlasu označených jako scénická, jen s dvěma miniaturními tečkami jakési habitace. Jedna z nich s jménem Shohone. Šošoni, to byl přece indiánský kmen, zde se tedy proháněl, v písčitém terénu, mezi dunami, správná to scenérie na filmování dramat z Divokého Západu a třeba se tak i nadále děje. Jsme tu tedy v Kalifornii, nejlidnatějším státu Unie, a nikde známka života. Místo vinic a pomerančů poušť Mojave v nadmořské výši od jednoho do osmi tisíc stop.. Tamější okres San Bernardino je větší než Holandsko. Zájemci o hodně neobvyklou dovolenou by tu mohli nerušeně našlapat přemnoho kilometrů.
Po samotářském safari jsme dorazili zpět na interstate dálnici, dál pílit západním směrem. Rest stop, odpočivadlo, perfektní místo poobědvat, chráněni pod stříškami před předpokládaným slunečným náporem. Leč nepoobědvali jsme, vítr tam s námi surově cloumal, jen s obtížemi v předklonu se dodrali na záchod. V oné části Kalifornie se snadno poroučí větru, aby dodal energii. Stovky vrtulí se na kopcích otáčejí, k potěšení nejen ochránců prostředí. Nehezký městys Barstow na důležité křižovatce, za další hodinu míjíme leteckou základnu Edwards, kde poprvé došlo k supersonickým letům. Stále se konají nějaké zkušební lety a výzkumné laboratoře se činí. Flight Test Center, Flight Rescue Center and Laboratory, každý pátek v 10 hodin ráno lze sednout do autobusu a odjet k dost důkladné inspekci. Zatímco v Tucsonu jsme míjeli lány vojenských strojů, zde bylo v dohledu množství zaparkovaných, odstavených civilních letadel i té nejznačnější velikosti. Deaktivované boeingy, douglasy, následek poklesu zájmu o leteckou přepravu, že by i v tom měl bin Laden prsty?
Bakersfield, velké a mimořádně nevzhledné město, pryč odtud. Pouštní úhor končí, zemědělské úsilí přibývá. Zde probíhala již dřív poznamenaná změna, jak na úkor mrkve a cibule přibývá vinic. Přibývá i oněch z Texasu a Oklahomy známých čerpadel ropy, kývajících mezků, zde občas zajímavě pomalovaných, takže svými pohyby se pak docela realisticky podobají velikánským zeleným lučním kobylkám.
Na křižovatce v maličké osadě Chomale, kde se za divoké jízdy zabil James Dean, filmový idol padesátých let, znovu vjíždíme na silnici s označením, že je scénická. Míjíme věznici Soledat, jíž proslavila soudružka Angela Davisová, poté co tam černošským revolucionářům propašovala zbraň, kterou pak při útěku zastřelili jednoho soudce a Andělce se nic nestalo díky protestní bouři za světový mír bojujícím ochráncům lidských práv. V zemědělské rovině v Salinas, rodišti Johna Steinbecka, výjezd z dálnice směr na Monterey.
Záliv Monterey s městem téhož jména a s přiléhajícím městečkem Carmel, konglomerátem všemožných stavebních stylů, potvrzujících tvůrčí rozmar nikoliv chudobných usedlíků, lze zásluhou okolní přírody pokládat za jednoho z oprávněných finalistů v soutěži o titul toho nejpěknějšího kouta Ameriky. Pohlednicově rozeklaný břeh, na něm pokroucené borovice, cypřiše, ve vodě velryby, tuleni, lvouni, nad vodou kormoráni, pelikáni, všemožná ptačí havěť. (Titul končiny nejméně přitažlivé prozatím uděluji oné texaské Oděse, pokud se neobjeví něco ještě víc nevábného.)
První vetřelci se dostavili z Mexika, tehdy ještě patřícího Španělsku, v době, kdy na opačném konci amerického kontinentu se schylovalo k rebelii zbavit se britského koloniálního jařma. Prvním usedlíkům obživu poskytovalo velrybářství. Jenže menší ryby jsou také ryby, a časem a váhou svého hospodářského významu je všechny předčily sardinky. O nich a konzervárnách se v dvacátých letech Steinbeck rozepsal v Cannery Row. Začali přijíždět turisté, vznikala muzea a končina se též zalíbila vojenským pánům. Na námořní akademii postgraduálních studií mě suchozemce jednou pozvali také jim tam něco z mezinárodního práva odpřednášet.
Defence Language Institute (DLI), značně rozsáhlejší armádní instituce, v uplynulých letech a desetiletích poskytovala příležitost nepříliš náročné kariéry řadě našinců včetně známého českého spisovatele a známého českého filmaře. Bez nutnosti ne vždy snadné asimilace v novém prostředí se z nich stali učitelé češtiny. Tam se totiž konala výuka všemožných jazyků, od albánštiny po zulštinu. Oddělení české a slovenské fungovala autonomně, k potěše příliš nacionalistických separatistů. Méně radostné jsou však vyhlídky pod váhou měnících se priorit. Přibývá důraz na jazycích islámského světa, českému oddělení už zbyli jen dva studenti a pedagogy postihuje úděl nezaměstnaných. Přizpůsobují se různě. Jeden z nich se pustil do činnosti stavitelské, náramně zbohatl a už stačil zbudovat si své hodně okázalé sídlo. Importuje zručné řemeslníky z rodné země, schopné mládence, dostavivší se s návštěvním vízem a tedy i problematickým právem legitimního zaměstnání. Pracují precizně, perfektně, s jednou takovou skupinou jsem promlouval o víkendu, kdy práce pokračovala plným tempem. Právě dohotovovali vilu obří velikosti, s asi dvaceti pokoji a téměř týmž počtem koupelen. Tak si totiž vlastník poručil. Kdo že to je, zeptal jsem se. Prý nějaký bankovní úředník. Spíš bankovní lupič, zpřesnil jsem. Je to oblast s rodinnými domky o rozsahu středověkých hradů. Turisté se tam projíždějí po tzv. Seventeen-Mile Drive, dvacet sedm náramně scénických kilometrů podél pobřeží včetně šesti golfových hřišť. Žel, poslední dobou se tam příliš rozmnožila vysoká zvěř, srnky se příliš pletou do cesty pánům a paním, usilujícím zasáhnout maličké míčky.
Na rozdíl ode mně, můj mladší bratr Gustav se držel rodinné tradice, zvládl poctivé řemeslo a stal se automechanikem. Po srpnu 1968 a tehdejší internacionální obrněné výpomoci přesídlil za moře, doputoval až do onoho náramného Carmelu a zásluhou svého umu (zlaté české ručičky) ve svém úspěšném podniku získal rozsáhlou klientelu včetně pana starosty Carmelu, jímž je hollywoodský Clint Eastwood. Sedím v bratrově vile na kopci s výhledem na pohoří, které koupil jakýsi ekologicky zanícený magnát, zakazující výstavbu tamějším směrem. Pět minut to je k Pacifiku, dalších pár minut do státního parku Point Lobos, kilometry se procházet v prostředí unikátní flóry, z útesů pozorovat na balvanech si hovící tuleně a jiná mořská zvířátka, v dohledu s velrybami, jimž se již nesmí ubližovat. Bratr přikývl mým slovům, že vlastně máme důvod být komunistům vděční, že nás od budování vědeckého komunismu vypudili. Nebýt tohoto jejich přičinění, tak hodnotný život by se věru nebyl uskutečňoval.

dokončení zítra


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: