Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.8.2002
Svátek má Gustav




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >DOKUMENT: Vyzývám vás - neodcházejte
 >TELEVIZE: Balvín nebo balvan?
 >SPOLEČNOST: Dumání nad jedním článkem
 >FOTOMOMENTKA: Pražský chodec 1 - Hnusný nevkus
 >POHLÉDNUTÍ: Příliš dlouhý výlet (3)
 >ZE SVĚTA: Postřehy ze Skotska II aneb Češi nejtlustší národ v Evropě?
 >AFÉRY: Watergate, Štiřín, jak se to rýmuje
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (13)
 >FEJETON: Půjčil bych vám Najdulínka...
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (4)
 >SAKRYŠ: Asi na nás leze Vysmáté léto!
 >PŘÍRODA: Pitvoří se.
 >ZDRAVÍ: Sedmikráska chudobka
 >ZE SVĚTA: Vizita s císařem (z afrických vzpomínek)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.8. BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
Jan Burian

BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA

aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK!

Jan Burian Vás zdraví z Islandu, kde právě provádí turisty a zasílá vyprávění z cestovního deníčku Martiny K., jak to bylo na islandu před pěti lety.

PEKLO A RÁJ V JEDNOM
Martina Kamenská, ISLAND 1997

A tak ve čtvrt na tři se vydáváme po stopě českého cyklisty Tondy. /.../ Abychom hned z kraje nesešli z doporučené cesty, o její správnosti se přesvědčujeme u dvou mladých islandských blonďáků opravujících chodník. Jiří jim ukazuje v mapě jezírko, které je zhruba v jedné třetině našeho putování do vnitrozemí a oni se nechápavě ptají, jestli tam chceme jít pěšky.
"No," kýveme hlavama a už si to pelášíme k nebesům. Riskujeme, že se nám zastaví srdce - kdykoli se ohlédneme, plesá víc a víc. Město se nám povaluje u nohou, za bílým koněm někdo natáhl fototapetu zasněžených štítů hor.
Naše kroky vedou přes hory zasněženým sedlem dál přes nekonečnou planinu. Ostrov pokladů. Kamkoli se podíváte, naskytne se vám pohled, který se v okamžiku dalšího nepatrného pootočení hlavy změní v totálně jiný obraz. sek kamenité pouště překlenujeme slovním fotbalem. Cesta je vyježděná terénníma autama, občas zahlédneme tu Tondovu stopu od horského kola. Místy pěkně kličkoval, rozhodně to v té mokré hlíně a mezi všemi těmi šutry nebyl žádný med. Slunce obstojně peče, a i když naše batohy nemají ani čtvrtinu své běžné váhy, cítíme pot stékající po zádech a vsakující se do popruhů. Kdo by to byl řekl, že jsme třicet kilometrů od severního polárního kruhu.
Tondova slova zněla: "První chata je asi 3 km za jezerem, ale dejte si záležet a dojděte až k té druhé. Budete nadšeni. Je to z Húsavíku takových 20 - 25 km. Když jsem tam jel, bylo škaredě a najednou se začaly objevovat sloupy páry a smrdělo to tam jak v pekle. A pak jsem tu chatu objevil." Za ... se objevuje jezero. Modré nebe se v něm vzhlíží a kontrastuje s hnědozelenou horou stojící v jeho těsné blízkosti. A tak tu krásu zajídáme v 16.00 hod. chlebem a lančmitem.
To, že jezero vidíme, ještě neznamená, že už jsme u něj. A s umístěním první chaty se Tóna trošku sekl. Docházíme na ni až večer 20.00 hod. (Už tady máme za sebou 25 km minimálně. Po dvacetiminutové pauze, kdy venku sprchlo a duha nám vytvořila bránu k další cestě, kdy naše uchozené nohy hltaly volnost a mokré ponožky se válely u vyzutých bot, jsme vyrazili dál. Ještě 11 km. Je čtvrt na devět, před půlnocí jsme tam. Skvělé vyhlídky. Jarka má puchýře, je to však velká bojovnice a cestu bravurně zvládá. Nicméně provizorně měníme plán: Nepůjdeme zpátky už zítra, ale na našem dočasném islandském domě den pobudeme.
Už jsme zahlídli červenou střechu. Za dvě hodiny jsme u ní. Za zády nám zapadá slunce a nutí nás neustále hledět vzad.
Všude kolem jsou ovce nejčastěji v trojčlenných skupinkách - většinou 1 beran a dvě ovce. Tak to by sedělo, dokonale splýváme s prostředím.
Náš domov má střechu zakotvenou v zemi, solární baterii, vevnitř předsíňku s bombama s plynem, s věšákem a botníkem. Hlavní místnost přetíná od dveří až k protějšímu oknu dlouhatánský stůl s červeným ubrusem a lavičkami. (?) Po obou jeho stranách jsou postele dělané na míru - dvoupatrové šest a šest po každé straně. Hned u dveří je dřez, vařič, linka, skříňky s jídlem - cukr, těstoviny, vločky, sojové maso, bujony, kafe, čaj, skřínky s drobnostma - nádobí, příbory, rukavice, - na úklid, pytle, útěrky, hřebíky, svíčky, alobal, pampers, karty. V patře jsou čistě jen molitany na spaní. Je tu všude krásně teplo, topí se. Elektřina, voda z kohoutku, venku v malé chatičce splachovací záchod, umyvadlo, toaleťák, roštovací souprava, odpadní koš, zásobník papírových ručníků, topení. (...) Po cestě ani živáčka, když uděláme rekapitulaci, nejbližší civilizace je 10 hodin chůze, neboť jsme se dorazili ve 23.00 hod.

(...)

"13. den na cestě, 6. den na Islandu, 2. den v pustině..." opisuji z Jirkovýho pohledu ku domovu. V devět ráno jsem se nahatá jenom v kraťáskách odvalila i se spacákem na vyvýšené travnaté místo, kde jsem měla všechno pod kontrolou. Do slastného rozjímání mi tu vyfukuje vítr a ečí ovce. Islandské ovce totiž ani nebečí ani nemečí, ony totiž ečí. E e e e e e.
Bublá tady šedé horké bahno, bezpočet drobných jezírek (o průměru 20 - 100 cm) straší horkou vřící vodou, kolem jsou barevné fleky vykrystalizované síry a bůhvíjakých pekelnických přísad. Včera v noci se z toho navíc ještě krásně kouřilo a bafalo. Teď je zřejmě útlum.
Knihu hostů jsme důkladně prohlídli. 1. zpráva je z července 1996. Většina návštěv je islandských. A to i zimních. I Silvestra tady slavili. Jediná česká zpráva je z předtýdne od krajana Tondy, od našeho Tondy. Dovolte mi použít jeho záznam, neboť hovoří za vše:
"Vypadá to, že jsem tady první Čech. Alespoň v něčem člověk může být první, že. Je to tu perfektní a okolní přírodní scenérie je pro našince úchvatná. Něco neuvěřitelného. Řekl bych PEKLO a RÁJ v jednom.
Dorážím sem po strastiplné cestě z Mývatnu, kdy jsem svoje kolo v té boží pustině téměř zničil, ale stálo za to. Pach síry a pohled do ráje člověk nevidí každý den."
A Pup píše:
"Je náročné sem dojít, ale ještě hůř se odtud odchází."
A to je vše, přátelé.
(Burianova stránka)


Další články tohoto autora:
Jan Burian

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: