Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.8.2002
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Agenti cizí mocnosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Fantom průměrného platu
 >VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
 >POLITIKA: Národní zájmy - chybné úvahy Václava Klause
 >ZAJÍMAVOST: Z prázdninových cest
 >POVÍDKA: V poslední chvíli
 >PŘÍRODA: Predátoři mezi rostlinami - dokončení
 >FEJETON: Rychlík Béďa
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
 >ZDRAVÍ: Barvy a typy vlasů
 >ARMÁDA: Turbulence kolem nákupu stíhaček

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
8.8. POVÍDKA: V poslední chvíli
Lydie Junková

Bylo to rozhodně veliké dobrodružství, alespoň tenkrát jsem celý ten stěží pochopitelný, až nepravděpodobný příběh tak vnímal. Opravdu bylo velké? Jak se to vezme: o život může jít pro naprostou nicotnost a při náročném dobrodružství vůbec nemusí jít o život. A tehdy? Posuďte sami…

Stál jsem na vysoké skále. Svah pode mnou byl strmý, nevlídný, hrbolatý, sem tam kámen nebo keř; krajina dole, pod ním, působila až kupodivu hladce a přívětivě.. Táhla se do dálky jako lehce zvlněné moře, poddajné vlny travnatých luk proudily k západu, až k obzoru, kde se vzdálené vršky rozpouštěly v šedomodré mlze. Vysoko nad hnědavými plochami zoraných poli se proti šedomodrému nebi třepotavě vznášela černá silueta dravce, na tu dálku jako by trčel na místě, asi ho brzdily nápory větru. Tady, na cestě chráněné pásem hustého smrčí, bylo téměř bezvětří. A ticho, nikde nikdo.

Přišel jsem s puškou, ale kupodivu a proti svému původnímu úmyslu jsem najednou vůbec neměl chuť ji použít, nechtělo se mi rušit ten klid. A zvěř, jako by to tušila, důvěřivě zaharašila někde za mnou, mezi smrky, jako by vycítila, že jí nejsem nebezpečný. Ale popravdě řečeno to bylo zvláštní harašení. - spíše silný praskot; srnčí zvěř nepřicházela v úvahu - a kde by se tu vzali divočáci?

Osud, nevypočitatelný a svévolný, tak často vydávaný za svrchovaného strůjce událostí, se neobtěžoval dát mi nějaké varovné znamení: jen potají, zlomyslně číhal… Až potom náhle ten podivný, nezřetelný zvuk - slaboučké zanaříkání , připomínající hlas poraněného zvířete. Jenže - vždyť nikdo nestřílel! A byl jsem tady už nejméně hodinu! Záhada?

Musel jsem ji rozluštit. Psa, který by mě spolehlivě vedl, jsem s sebou dnes neměl., nezbývalo, než jít po sluchu. Sotva jsem urazil několik metrů, zahlédl jsem mezi stromy nezřetelný pohyb. Nebo se mi to zdálo? V příšeří, kam stěží proniklo pár chabých slunečních paprsků, jsem nemohl nic rozeznat, instinktivně jsem sundal pušku z ramene. Ticho, ani hlásku. Na okamžik jsem si připadal směšný: jaké tu může číhat nebezpečí! Přesto jsem se opatrně, krok za krokem, šoural vpřed, na šeré půdě a mezi smrky se mihotaly stíny, marně jsem napínal vycvičený zrak, nikde nikdo. A z dálky opětovaně ono slabounké naříkání: to nebylo srnčí, to nepištěl zajíc. Bezděčně mě zamrazilo - a vtom se na nedaleké cestě, vedoucí dolů k silnici, ozval zvuk padajícího kamení. Někdo po ní šel - nebo spíše prchal ! Prudce jsem se rozběhl, ale kamenitá cesta byla pustá a prázdná. Kdo to mohl být? Utekl - nebo někde číhá za stromem? A do toho napětí a zmatených myšlenek zase ten úpěnlivý nářek, stále zřetelnější. Dal jsem se do běhu, utíkal jsem stále rychleji, instinktivně jsem cítil, že jde o život, netušil jsem, jak a komu, bezhlavě jsem se hnal kupředu. Zakopl jsem o kořen, upadl, narazil si koleno, puška mi sletěla na zem, hodil jsem ji zpátky na rameno, běžel jsem dál, snad nikdy v životě jsem se tak neštval..Pod košilí mi stékal pot.

Na druhém konci se za smrčinou klikatila úzká stezka, nikdy jsem tu nebyl. Sráz byl na téhle straně tu a tam lemován křovinami, některé keře sešplhaly o kus níž. A někde pode mnou se teď zřetelně ozvalo zaúpění, slabé a zoufalé, někdo volal o pomoc.

A pak jsem ji uviděl: visela v hustém keři dobré dva metry pod okrajem srázu, rukama svírala větve, z křoví čouhaly jen tmavé vlasy, ochable visící hlava. "Vydržte!" zavolal jsem , "jdu vám na pomoc!" Ale - jak se k ní dostanu?

"Já už se neudržím!" vykřikla zoufale, hlasitě zavzlykala, znělo to jako smrtelný nářek.

"Nebojte se! Já vám pomůžu! Vydržte ještě chvíli!" vyhrkl jsem. Chvíli? Jak to mám udělat?Jak se k ní dostanu, abych tam nespadl také?

Měl bych běžet dolů na cestu, kde jsem zaparkoval kus od hájenky vůz? Proklínal jsem se, že jsem v něm nechal mobil: než tam doběhnu, uplyne nejméně půlhodina. A než někoho seženu…

Horečně jsem se pokoušel najít nějakou silnější větev, ale smrčky byly mladé, nízké a nikde ani žádný klacek, kromě hromádky suchých proutků. Ke všemu začalo poprchávat. Na obzoru se mihla proti zešedlému nebi divoká křídla, asi orel…. střílet se na něj nesmělo, ale vnukl mi nápad. Strhl jsem pušku z ramene a začal střílet do vzduchu, ránu za ranou, stěží jsem znovu a znovu nabíjel, třásly se mi ruce.

Ale zabralo to. V smrčině divoký praskot, vyletěl z ní zelený hubertus, povědomá obrovitá figura, zaplaťpánbůh, hajný. "Co tady šílíte, chlape?" zařval a hnal se ke mně. Měl dobré dva metry a byl dvakrát těžší, než já.

Nebyl čas na vysvětlování.Ukázal jsem pod sebe.

"Ježíšmarjá!" vyhrkl. "Kdo je to? Kde se tam vzala?"

"Já nevím, ale musíme ji zachránit!"

Pak už šlo všecko jako po másle. Hajný vytáhl lovecký nůž, vřítil se mezi smrky, vzápětí se vynořil s dlouhou, silnou větví.

"Ale jak to chcete udělat?" nechápal jsem. "Ona už nemá sílu se jich chytnout!"

"Kdo říká chytnout? Já vás k ní po té větvi spustím dolů!" Jeho tělesné dispozice vylučovaly, že by tu operaci mohl provést on sám:

"Popadnete ji jednou rukou, tou druhou se samo sebou nepustíte! Pak se po těch kamenitejch výstupkách musíte šplhat nahoru. Je to jasný? Oba bych vás ani já nedotáhnul až sem, nahoru."

Vymyslel to dobře; teď už jen zbývalo, abych to svedl. Vnucovaly se mi všelijaké vedlejší myšlenky; strašně vlezlé, ale potlačil jsem je.

Pak jsem se do toho pustil.. Sevřel jsem pevně větev a hajný mě začal spouštět dolů. Nohama jsem tápal po kamenech čouhajících ze svahu. Nebylo mi nejlíp. Naopak, měl jsem co dělat, abych nejektal zuby. A možná, že jsem jektal. Už si nevzpomínám. Ani nechci.

Vůbec nevím, jak jsem to nakonec dokázal. Jak jsem se ocitl u toho keře, naštěstí byl hustý a vězel kořeny pevně v zemi. "Chytněte se mě!" křičel jsem, jako by byla hluchá. Jednou paží jsem ji podepřel, do druhé ruky mě chytala křeč. Naštěstí se mi z posledních sil vrhla po krku. Mačkala mě tak zoufale, až mi lezly oči z důlků. Kamenité výstupky mi pod nohama zběsile klouzaly na všecky strany. Ale šlo to, kousek po kousku, větev to naštěstí také nehodlala vzdát. Když nás hajný s funěním vytáhl, lapal jsem po dechu.

"Byl jste bezvadnej!" pochválil mě. "Už se můžete pustit, děvenko!"

Pustila se tak náhle; že jsem ji nestačil zachytit, skácela se na zem.

"Odneseme ji dolů k vozu!" Hajný ji zvedl jako pírko a vydali jsme se s ní po kamenité cestě, já napřed, oni za mnou , šeřilo se, ale obr šel jistě, zeširoka , ani jednou nezakolísal, hlubina bezpečí. Teprve teď, dodatečně , se mi rozklepala kolena, klepal jsem se celý. Vůbec to nemuselo dopadnout tak dobře. A také nemělo - leč to jsem v té chvíli ještě netušil.

Až dolů nikdo z nás nepromluvil. Probrala se na zadním sedadle vozu."Už je to dobrý!" konejšil ji hajný. "Ale jak jste tam z té cesty vůbec spadla? A kde jste se tady vzala? Nikdy jsem vás tu neviděl!"

"Já jsem tu taky nikdy nebyla - až dnes, poprvé," hlesla. "To byl jeho nápad !" Zhluboka, sípavě se nadechla.

"Cože A čí?" vyhrkl jsem nevěřícně.

Hajný jen kroutil hlavou. "Je v šoku," zabručel mi potichu do ucha. "A kdoví, jestli si pamatuje, co se vlastně stalo!" Mlčela, zavřené oči…

"Přišel jste v poslední chvíli!" řekl lékař. "Podívejte se na její dlaně, jak je má zakrvácené. Už by se byla dlouho neudržela."

Policejní vyšetřovatel měl jiné priority: "Co vůbec víme?" opakoval svému nadřízenému po prvním, velmi útržkovitém výslechu mladé ženy. "Že se jmenuje Katka Klínková, že je jí osmadvacet a pracuje jako počítačová odbornice Řekl bys, racionální typ - a ona zatím - "

"Co ona?" odtušil kapitán Doubek. "Myslíš, že tihle lidé nemohou mít nějaké citové, soukromé - Jenže co vlastně, Viktore?"

"No právě!" odtušil poručík Gall.

"Jsi zhruba v jejím věku a pořád máváš tou svou psychologií, takže máš nejlepší předpoklady to rozlousknout!"

"Já bych s žádným chlapem nelezl někam, kde to neznám - a ještě na kraj takového srázu.! Ale - co když to bylo úplně jinak?"

"Co tím myslíš?"

"No byly tam přece dvoje stopy, i na té úzké pěšině šly vedle sebe - a ty větší, mužské, se pohybovaly těsně u toho srázu…"

"A co to dokazuje? Asi ji chtěl chránit - Safra, snad si nemyslíš, že -"

Výslech Jakuba Zítka byl naprosto netypický. Neustále ho přerušoval, koktal, skákal jim do řeči. V úzké tváři zasmušilé modré oči, lehce pomrkával, chvějícím se prstem si přejížděl rty.

"Uklidněte se," řekl kapitán "Zatím jsme vás z ničeho neobvinili!"

"Ale věříte jenom jí!" vykřikl rozhořčeně, nebo spíš zoufale. "Já bych jí přece -" Sklopil hlavu, obličej v dlaních.

"Ta její verze je ovšem docela jiná - a jednoznačná!" řekl kapitán, když večer seděli nad dosud tenoučkým spisem. Oknem se dral, bůhvíjak se mu to podařilo, bledý paprsek měsíce, a ozářil i nezřetelnou reprodukci něžné dívčí tváře, umístěné na zdi vedle trezoru. Vůbec se sem vlastně nehodila.

Zvláště k té konfrontaci, která se jim málem vymkla z rukou.

Seděli sotva metr od sebe, vysoký,štíhlý, téměř hubený mladý člověk s mírnou, citlivou tváří, a mladá, spíše pomenší, celkem pohledná tmavovláska s kulatýma černýma očima a pevnou, širokou, umíněnou bradou. Už na první pohled se k sobě nehodili - a také se tvářili jako dva sobě cizí lidé. Avšak přece měli teď něco společného, až příliš.

V nevelké kanceláři byly rozsazeny čtyři osoby. Jakub Zítek se hrbil na širší straně stolu, Katku Klínkovou posadili vedle něj. Poručík Gall seděl na židli poblíž trezoru a kapitán Doubek na svém obvyklém místě proti oběma protagonistům té smutné hry, jež právě začínala.

Výslech se brzy vymknul z pantů.

"Vylákal mě tam! A potom mě tam shodil!" zasyčela dívka zuřivě, nenávistně, zřejmě měla ten útok připravený...

"To není pravda! Pozvala mě na výlet, že si musíme promluvit! A potom přišla s tím, abychom tam skočili spolu!"

"Z jakého důvodu?" zeptal se kapitán.

"Protože já - Nemohu jsem se přece jen tak z ničeho nic rozvést! A ona - Katka, pořád, abychom spolu odjeli, pryč, někam daleko…Žena ochrnula po porodu, je už tři roky na vozíku. A máme to dítě…To jsem se na ně měl vykašlat a prostě utéci?" Slabě ztišil hlas. " To přece - "

"On lže! Lže!" vpadla Katka rozčileně a prudce. "Tak to nebylo! Oklamal mě!" sípala zlostí .A vzápětí, naprosto nečekaně vyletěla ze židle a vrhla se rukama na Zítka. Zuřivě, nepříčetně do něj bušila, tloukla ho vší silou pěstmi do hlavy, do obličeje.

Poručík se vymrštil a popadl ji za ruce. "Uklidněte se!" Posadil ji zpátky na židli. "Stopy, které jste po sobě nad tím srázem zanechali, už o něčem vypovídají. Jakož i ta vaše strašná nenávist."

Nakonec se hlasitě rovzlykala, vyrážela nesrozumitelné zvuky, pak začala táhle, hlasitě křičet: "Nemohla jsem ho - nechat jí !" opakovala spíš pomateně, než umíněně. Snad jí už úplně přeskočilo.

"Strčila do mě, jenže já jsem uhnul - a ona tam spadla…Viděl jsem, že se drží keře, udělalo se mi z toho leknutí zle, myslel jsem, že se vyšplhá nahoru…Jinak bych byl přece neodešel. "

"Tak jste ji tam nechal," řekl kapitán Doubek. "Ale mohl jste alespoň přivolat pomoc! Té odpovědnosti se nezbavíte."

"Ani nechci - jen se to nesmí dovědět moje žena," řekl nešťastně, paže mu visely podél židle, obraz bídy vedle té živelné, divoké holky.

Viktor Gall byl shodou okolností můj bývalý kamarád, ještě z fakulty.Díky tomu mému velkému dobrodružství jsme se teď opět setkali.

"Nechtěl bych být v jejich kůži," řekl jsem, když jsem se dověděl, co se vlastně přihodilo. Seděli jsme pozdě v noci u malého stolku, na kterém leželo pár knih. Pootevřeným oknem vklouzl do pokoje paprsek měsíce a slabě ozářil mramorovou sošku, která stála na knihovně. Na tmavomodrém nebi za oknem se třepetavě vznášela hvězda, nevšímavá k nicotným, mizivým lidským strastem.


Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: