Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.8.2002
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Agenti cizí mocnosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Fantom průměrného platu
 >VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
 >POLITIKA: Národní zájmy - chybné úvahy Václava Klause
 >ZAJÍMAVOST: Z prázdninových cest
 >POVÍDKA: V poslední chvíli
 >PŘÍRODA: Predátoři mezi rostlinami - dokončení
 >FEJETON: Rychlík Béďa
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
 >ZDRAVÍ: Barvy a typy vlasů
 >ARMÁDA: Turbulence kolem nákupu stíhaček

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
8.8. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
Petr Kertof

Den 6., úterý 15.8.2000.

Probudili jsme se docela časně a jali se balit náš vigwam a prchat z tohoto příšerného místa dříve, než dorazí někdo, kdo se bude shánět po nějakým lístečku, kterej se má pečlivě vyplnit, vložit do obálky, přiložit asi 12 dolarů, a to všechno vhodit do bedýnky, která stoji někde u vjezdu do kempu. Rozumí se samo sebou, že tuhle činnost jsem z principu neprovozoval a už jistě ne o půlnoci za svitu baterky.

Bohužel, naše snaha uprchnout byla marná. Výběrčí - správce tohoto parku (jelikož v Kanadě všechno, co není z betonu je automaticky parkem, a pokud je to park, má i správce a pokud má správce, tento chce peníze) se dostavil asi v 7.45 a s milým úsměvem nás zkásnul o 12 dolarů. Potom ke mně držel řeč. Spočívala v tom, že mi vysvětlil, že stan je zakázáno stavět kdekoliv ”do porostu” (nutno podotknout, že tráva byla nejubožejší, jakou jsem kdy v kempu viděl, stromy byly úplně obyčejný listnáče a dalšími rostlinami bylo už jenom bodláčí), nýbrž stan musíte vždy postavit do ohraničeného území. Jasná věc - nejsem malé dítě, když se mi všechno pěkné vysvětli, optal jsem se tedy, co je ohraničené území a on mi sdělil, že na něm přece stojíme. Nutno podotknout, že jsme stáli na štěrku, pod nímž jsem podle tvrdosti odtušoval beton. Myslel jsem si, že si evidentně musí dělat srandu, ale nedělal. Namítl jsem tedy nesměle, že do betonu koliky nezatlučeš. Ani to s nim nehlo a poučil mně trpělivě, že pokud půjdu do železářství, můžu si místo plastových kolíčků koupit železný. S varováním ”nikdy nestavte stan mimo vyhrazené místo” shrábnul peníze, skočil do jeepu a odfrčel. První setkáni s domorodci na západním pobřeží bylo za námi.

Potom jsme zajeli na snídani do nejbližšího Tima Hortna (kafárna & koblihárna) a udělali válečnou poradu, co a jak dál. Ze všech nápadů nám připadal nejlepší ten, který jsme nazvali krycím jménem ”Tichý oceán ze západního pobřeží.” Idea spočívala v tom, že jsme věděli o městečku (později jsme termín městečko opravili na vesnici), které leží na západním pobřeží ostrova Vancouver a do tohohle městečka vede (alespoň podle mapy) cesta. Nevypadala sice největší, ale je tam a to je hlavní. Až přijedeme do tohohle městečka (které bude jistě rájem na zemi), ubytujeme se v místním kempu přímo na pláži s výhledem na Tichy oceán bez jakýchkoliv zábran, a pokud by jsme měli dostatečně silný dalekohled, dohlédneme až do Japonska. Tohle byl náš plán a každý jistě uzná, že plán to byl výborný.

Skutečnost se však ukázala poněkud jinou.

Zpočátku to nebylo tak zlé, jeli jsme po malé asfaltové silničce přímo podél pobřeží Tichého oceánu a obdivovali jsme nádherné scenerie - kouzlo pobřeží.

Silnička byla sice menší, než se původně podle mapy zdalo, takže rychlost posunu jsem odhadoval na nejvíce 40-50 km/h, ale co na tom…

Po třech (!) hodinách jízdy se ale situace zlehka zkomplikovala - a to proto, že cesta, po které jsme jeli, náhle a zákeřně skončila. Respektive to není přesné vyjádření. Tahle silnice vedla přímo na most z hrubě tesaných klád a tenhle můstek byl široký přesně na šířku našeho auta a na každé straně byla ještě krásná 20 cm rezerva. Věc byla jasná, most jest logickým pokračováním cesty a tudíž vede přes tu zátoku, která se před námi prostírala. Nedalo se po něm jet sice nejrychleji (asi 5 km/h) ale co, času máme dost. Po 400 m jízdy jsem spatřil něco, co mně šokovalo, to po čem jsme jeli nebyl most, ale jenom příjezdová cesta na něco, co vypadalo jako lodní molo. Na molu stal chlap jako hora a v záři odpoledního slunce jsem viděl jeho naprosto nic nechápající pohled. Myslím, že takový auto na tomhle můstku viděl prvně v životě a naposled. Ale co, nečekal jsem na nic a jelikož couvám rád a zejména po takovýmhle můstku, za slabých 10 minut jsme byli venku.

Otázkou jenom bylo, co teď. Po kratší poradě jsem se rozhodl navštívit hostinec, který ležel přímo v centru téhle vesnicky ”Na konečné.” V hospodě se vždycky najde dost lidí ochotných poradit člověku v nouzi. Stejně tomu bylo i v tomto případě.

Hospoda vypadala tak, jako si já představuju hospodu ”Na konci světa,” chlapi pili pivo z velikých džbánů, což je na Kanadu neobvyklé a celá hospůdka dýchala rodinnou atmosférou - stejně jako na malých vesničkách, kde se všichni znají.

Na mně - nově příchozího cizince - koukali více než zvědavě a prohlíželi si mně jako exotickou rostlinu. Zřejmě sem jen tak někdo cizí nezavitá (konec konců - co by tady hledal). Na mou otázku, ”jak se nejlíp dostanu do Barnfieldu?” (to je totiž to městečko na západním pobřeží ostrova Vancouver, kde měl být onen vysněný kemp) - zcela vážně odpověděli: ”lodí.” Vysvětlil jsem jim, že venku mi stojí auto, a že tam chci samozřejmě jet autem. To je ukrutně pobavilo, načež asi 5 minut o čemsi vzrušeně diskutovali a já jsem z diskuse rozuměl jenom ”tam projede jenom náklaďák,” anebo ”tahle cesta je zavřená” a podobně. Nakonec se na něčem dohodli a instruovali mně, že se mám vrátit, přejet jakýsi most, za mostem zahnout doleva na křižovatce doprava a … potom následoval proud jmen (zřejmě) nějakých vesnic a vesniček, které mám buď projet anebo minout. Výsledkem bylo, že jsem si pamatoval pouze prvních 5 instrukcí a o zbytku jsem usoudil, že se zřejmě doptám… Pěkně jsem poděkoval a oni mi na oplátku se smíchem popřáli šťastnou cestu. Za mnou ven vyšel jeden z chlapíků se džbánem piva v ruce a ještě 10 minut mi venku vysvětloval cosi, čemu jsem rozuměl ani ne třetinu, jelikož jeho ”přímořský dialekt” byl angličtině vzdálen na desítky mil. Rozuměl jsem jenom, že cesta je špatná, a to tak, že velmi špatná, a že mm jet někudy jinudy, kde je cesta taky velmi špatná, ale ne tolik jako ta první. Pěkné jsem poděkoval a vyrazili jsme.

Zpočátku to šlo hladce, jelikož jsme našli onen most přes zátočinu a za mostem jsme se dali doprava, jak říkaly instrukce. Problém vyvstal v okamžiku, kdy jsme přijeli na křižovatku typu ”T,” hned za mostem a já neměl ani potuchy, zda doprava, anebo doleva. Navíc mně zaskočilo, že asfalt skončil a obě cesty byly regulérní ”polňačky” se vším všudy - s dírami, výmoly, kameny atd...

Zůstal jsem bezmocně stát uprostřed křižovatky (bylo to jedno, jelikož široko daleko nebylo ani živáčka) a začal jsem přemýšlet, na jakou stranu se dát. A jak si tak přemýšlím, po silnici zprava doleva se blížilo auto. Bylo to něco mezi jeepem a náklaďákem. Mělo to boudu jako Avie a vzadu přivázanou pěknou hromadu nasekaného dříví. On (samozřejmě) okamžitě zastavil a zacouval zpátky k nám. Zepředu vylezl chlapík, oblečený v nejošuntělejší jeansy, jaké jsem kdy viděl, a spolu s ním i jeho partnerka. Přišli k nám a já i na 5 metrů zřetelně cítil, jak z obou krásně voní nějaká kořalka. Pravda, v téhle pustině to bylo evidentně naprosto jedno, zda řídit střízlivý anebo pod vlivem. Oba byli velice srdeční a stejným dialektem jako oni domorodci v hospodě se zajímali, proč jsme zrovna tady. My jsme jim vysvětlili, že jsme přijeli z London/Ontario, a že jedeme do Barnfieldu. Chlapík otevřel oči tak doširoka, že mu málem vypadly, a když viděl, že mluvíme vážně, rozchechtal se jako blázen a pomalu opakoval, ”takže vy jste ujeli 5500 kilometrů, abyste se podívali do Barnfieldu….???” Potom jsme se dozvěděli, že Barnfield není velké turistické centrum na západním pobřeží ostrova Vancouver a dokonce, že to není ani malinké turistické centrumíčko. Je to vesnice v prostředku ničeho (jak se tady trefně říká - ”in the middle of nowhere”), a že tam není nic, žádný kemp, žádná atrakce. Vede tam cesta, po které si on netroufne jet s tímhle autem, jelikož má ještě jedno, mnohem starší. To používá, pokud musí jet tamtím směrem, ale pokud nemusí, nejede tam. Taky nám vysvětlil, že tahle polní cesta plná rigolů se změní na ještě daleko horší cestu, a po té že musíme jet asi 180 (!!!) kilometrů. Průměrnou rychlost ovšem odhaduje nejvíc na 30 km/h, ale jenom se svým jeepem. S naším autem si myslí, že by jsme nemohli jet víc než 15 km/h, jelikož jinak bychom v některém z rigolů nechali kolo, případně i s nápravou.

V družném hovoru s tímhle párem lidí jsme strávili asi 30 minut a dozvěděli se, že bydlí nedaleko (asi 80 km), což je tímhle směrem (mávl rukou někam do buše) v další vesnici. Turistu tady viděl asi dvakrát, ale někoho z Ontaria ještě nikdy. To byl taky důvod, proč zastavil, viděl značku Ontario, ale nejprve si myslel, že se mu to jen zdá.

Cela naše konverzace se odehrávala v přesném prostředku křižovatky, domorodec zastavil právě tak, jak se mu to podařilo - tedy malinko napříč, blokujíc všechny směry a průjezdy křižovatkou, nutno říci, že to bylo jedno, jelikož touhle křižovatkou za tu dobu neprojelo ani kolo, natož cokoliv většího.

Výsledky debaty byly hned dva - příjemně jsme načuchli domácí pálenkou (nebo co to bylo) a domorodec s družkou nás přesvědčili (a věru nebylo to přesvědčování těžké), že pokračovat v jízdě směrem k městečku Barnfield je holý nerozum.

Jako sladké tajemství nám prozradil a posléze na mapě i ukázal, že asi 10 km od místa odkud jsme dnes časně ráno vyjeli se nachází začátek dálnice, která vede napříč ostrovem Vancouver a končí právě na západním pobřeží - ne sice v námi zvoleném městečku, ale údajně v nějakém podstatně civilizovanějším městě. Pěkné jsme poděkovali a otočili.

Takhle dopadlo naše putováni ”za krásami západního pobřeží” tento den. Dalších 5 hodin nám zabrala cesta zpátky do civilizace.

Civilizaci pro nás představovalo hlavní město ostrova Vancouver - Victoria. Město samotné na sobě nese stopy těžké snahy místních obyvatel vybudovat si ”malý” London (Anglie). Ve městě jsou k vidění stavby v ”londýnském” stylu a i londýnské autobusy, jako atrakce a myslím, že i taxíky. Město ale jinak stojí za bližší průzkum, tedy každému, kdo zavítá na Vancouver Island, to mohu vřele doporučit. Naše osobní mínění je, že Victoria je pěknější, než Vancouver.

Bližší informace viz. turistická příručka.

Z Victorie je to co by kamenem dohodil do dalšího velkého města na ostrove Vancouver, a tím je Nanaimo. Věděli jsme, že se tady nachází camp na břehu oceánu, a tudíž jsme pokračovali za svým snem - usínat za šumění mořských vln.

Kolem 9 večerní jsme konečně i bez větších obtíží camp nalezli a musím říci, že byl asi o 300% lepší, než naše předchozí nocování.

Kemp sám leží na kopci nad morem, jenže to co, je vidět není širý oceán, ale zátoka oceánu, která je tak mělká, že za odlivu koukají ven jinak zatopené kusy pevniny s chaluhami a taky příslušným smradem ( tedy - pokud si někdo přeje - vůni).

Stejně tak, jako všechny campy - i tento má drtivou většinu ploch speciálně upravenou pro zaparkování karavanu. Jenom bych všechny rád vyvedl z omylu - rozhodně si nepředstavujte karavan, jakým jezdili k nám do Čech za dob rozkvětu (a úpadku) socíku dederoni (tedy pro nepamětníky - východní Němci). Karavany cestovatelů - novodobých trampů, Kanaďanů, nejsou nic moc a nejsou dokonce ani o moc větší, než úplně obyčejný dvoupatrový autobus (dokonce je zde i spousta autobusů, důmyslně přestavěných na pojízdná obydlí - přestavbou se samozřejmě myslí rozšíření.

Sledoval jsem počínání těhle lidí se zájmem několikrát, a pokaždé to bylo jiné dobrodružství, když přivlekli tuhle obludu, taženou obvykle automobily ne delšími, než malá lokomotiva o obsahu motoru od 5 litru výše, do toho něžného lesíka a posléze (a to byla vždycky legrace nejpovedenější) za navigace manželky (!!!) zacouvávali na příslušný plac. Samozřejmě, že je třeba myslet na řadu věcí, bez kterých je pobyt v přírodě nemyslitelný - připojení elektřiny, přívodu vody, odvodu odpadu. Pokud jste chudší trempíř, musíte se spokojit s připojením na kabelovou televizi, pokud jste tremp - profík, rozložíte si svůj vlastní přenosný satelitní příjem, který si buď postavíte na střechu monstra, anebo někam do trávy, samozřejmě podle nejlepšího signálu. Věřte nebo ne, ale ”založení” takovéhoto tábora se vším, co k tomu patří, vezme skoro celý den a není zdaleka všechno vyladěno. Pak ale už jen vytáhnete kanape, položíte jej pod borovici, svalíte se na něj a dovolená právě začíná.

Abych nekřivdil Kanaďanům, musím podotknout, že stejný stan jako máme my, jsme viděli vícekrát, ale vždycky jej stavěli studenti - mladý par, sice ve slušném automobilu, ale s malým stanem, nikdy jsme však stan jako máme my neviděli s manželským párem a už vůbec ne s dětmi.

Postavili jsme tedy náš staník a vyrazili ”na dříví.” Je standardním zvykem, že po všech campech jezdí zaměstnanec na motorovém vozíku a za pakatel (asi $ 6) vám složí před vaším přechodným obydlím otýpku dříví, se kterou hravě vystačíte topit skoro celé 2 hodiny, pokud ovšem máte velice úsporný táboráček. Jistě uznáte, že něco takového je pro hrdého trempíře ze starého kontinentu nepřípustné. Vzal jsem tedy sekyrku za pas a s Davídkem jsme vyrazili za topivem. Nemuseli jsme chodit daleko. Jelikož nikdy nikoho nenapadlo, že dříví, které se váli na zemi v lese, by se mohlo hodit k topení stejně dobře, jako to, co vozí správce (jenom s tím rozdílem, že je ho víc), válely se klády asi 100 m od našeho stanoviště, stačilo je jen vytahat z lesa, naporcovat, přitáhnout a spálit. Jak prosté. Kouzlo bylo o to větší, že nás nikdo nechytil.

Za praskotu plnohodnotného táboráku, šumění Tichého oceánu, odrážejícího se v korunách borovic a lahve dobrého červeného (které jsem prozíravě opatřil již dávno předem, u vědomí suchého zákona) jsme strávili tento večer ve skutečně dovolenkové pohodě…

***

Zítra o středě




Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: