Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.8.2002
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Agenti cizí mocnosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Fantom průměrného platu
 >VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
 >POLITIKA: Národní zájmy - chybné úvahy Václava Klause
 >ZAJÍMAVOST: Z prázdninových cest
 >POVÍDKA: V poslední chvíli
 >PŘÍRODA: Predátoři mezi rostlinami - dokončení
 >FEJETON: Rychlík Béďa
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
 >ZDRAVÍ: Barvy a typy vlasů
 >ARMÁDA: Turbulence kolem nákupu stíhaček

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
8.8. VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
Josef Lovell

Se Seifertem jsem se seznámil v padesátých letech v Jánských Lázních. Léčil si tam v sanatoriu bolestivý nervový zánět. Přestože dost trpěl, byl milým a přátelským pacientem. Měl rád společnost a dobře vyprávěl. Vzpomínek, většinou na známé i méně známé kumštýře, měl nespočet. Vzpomínkami, cestováním do minulosti, překrýval bolestivou přítomnost. Našeho básníka vše ženské okouzlovalo a inspirovalo. Vyprávěním se trvale proplétaly jako zářivé kaménky myšlenky a vzpomínky na dívky a ženy, kterých poznal mnoho. Největší jeho láskou byla maminka a pak snad všechny madony v pražských chrámech. Seifertovy symbolisovaly ženskou a mateřskou lásku a krásu. Nejraději měl sochu Lurdské madony v kostele Sv. Havla na Starém Městě. Jako chlapce jej tam vodila maminka. O něco později se tam scházel se svou dívkou. O té prvé schůzce, o své prvé lásce, vyprávěl s náboženskou horoucností.
Často vzpomínal na svého kamaráda Josefa Palivce, vynikajícího překladatele, básníka, odbojáře a diplomata, který po válce působil v Paříži. Palivcova dcera, známá kráska, si tehdy vzala syna Igora Stravinského. U nich se seznámil s italskou ex-královnou. Brzy zjistil, že bývalá královna je šťastná, že jí osud odňal království i s králem a že se může plně věnovat umění a krásné literatuře. Sblížili se. Palivec pro ni překládal básně a naše lidové písně. Nakonec královna často prozpěvovala francouzsky ve svém pařížském bytě " Na tu svatů Katerinu". Z těch několika přeložených písní byla to její nejoblíbenější. Snad proto, že "sama královna ceduličku psala, aby šohajka na vojnu dostala ....".
měl překlad s sebou a učil nás zpívat "Sv. Katerinu" jak říkal "po francouzsku". Moc nám to nešlo! , zůstali jsme u originálu. Zaujala mě též vzpomínka na vynikající malířku Manku Čermínovou z básníkova rodného Žižkova. Proslavila se, a to zvláště ve Francii, pod uměleckým jménem Toyen. Jméno Toyen jí vymyslel Seifert. Bylo zřejmé, že přes bolestivou chorobu, náš básník byl v Jánských Lázních šťasten. Tehdy tam žilo namačkáno v úzkém hlubokém údolíčku kolem řeky Úpy asi dva tisíce lidí. Povětšinou veselé mladé dívky, zdravotnice. Mužů tam bylo podstatně méně než žen. Tato situace se Seifertovi velice zamlouvala. Sympatické prostředí pomohlo zrestaurovat básníkovo zdraví. V Krkonoších byl daleko od Prahy, daleko od politického šikanování. Cítil se zde relax a svoboden.
Jednu sobotu, koncem krátkého krkonošského indiánského léta, jsme si spolu vyšli do kopců vysoko nad údolím Úpy. Cestou jsme potkávali sestřičky, které žily v blízkém internátu. Řada z nich inspirovala Seiferta k rozmarným veršům. Vzpomínám si, že na jednu atraktivní dívku "ušil" na místě originální verše : jednu básničku opěvující pravou a druhou básničku opěvující levou nožku hezkého děvčete. Škoda, že se mi tyto rozpustilá poesie vykouřila z hlavy. Na vrchol kopce Cínovce jsme došli po poledni. Hluboko pod námi se skrývalo údolí s léčebnou a proti nám se zvedala mohutná stráň porostlá tmavými krkonošskými smrky, které se táhly do dálky, k úpatí Černé Hory. Zde před námi bylo zakleté tajemství. Napříč celým tmavým svahem kdosi vysázel obrovským písmem jasnou zelení horských modřínů ženské jméno ELEN tak , že jméno bylo čitelné na řadu kilometrů. Dlouhou dobu jsem se snažil zjistit, kdo byla Elen a kdo jí vytvořil tento jedinečný památník. Nic jistého jsem se nedozvěděl. Oblast byla až donedávna osídlena Němci, kteří před lety odešli. Všichni byli odsunuti, jen na Elen v černém lese se zapomnělo. Zůstala zde jako ztracená vzpomínka. Záhadné ženské jméno našeho básníka velice zaujalo. Uvažovali jsme jak asi vypadala. Překvapilo mne, že Seifert měl o ní zcela konkrétní představu. Prohlásil : "Bylo jí ke třiceti, menší, hezky urostlá, tmavé vlasy, tmavé oči, moc bystrá a pěkně čilá. Prostě taková ženská, že se do ní po uši zamiluješ, očaruje Tě tak rychle, že si to ani hned neuvědomíš. Zblázní tě tak, že jsi jí ochoten vše odpustit, nikdy na ni nezapomeneš a nakonec jí ještě zapíšeš modřínovým písmem do černého lesa." Po té se odmlčel, zvážněl, o něčem hluboce uvažoval. Měl jsem pocit, že Elen rozezvučela jednu ze strun básníkových vzpomínek. Po chvíli tiše pronesl spíše pro sebe než pro koho jiného : " Čas, který jde a všechno boří, tichý jak peří nočních sov má klíče k radosti i hoři, k úsměvu dívek, pláči vdov." Cestou zpět do údolí Seifert byl nezvykle vážný, moc toho nenamluvil a ani ta děvčata kolem nás jej nezajímala. O něčem stále přemýšlel. Brzy po té odjel. Nikdy jsem se s ním již nesetkal. Zima tehdy přišla brzo a byla zlá. Trvale sněžilo a pluhy s obtížemi udržovaly přistup do našeho zapadlého údolí. Hladové srnky scházely z lesů k zamrzlé řece a občas se objevily pod okny léčebny. Mrzlo až jiskřilo. Před Vánocemi mi přišel pohled s Ladovým českým Betlémem a veršovaným přáním. Dole v rohu bylo připsáno drobným písmem : - a pozdravuj Elen v černém lese.


Další články tohoto autora:
Josef Lovell

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: