Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.8.2002
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Agenti cizí mocnosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Fantom průměrného platu
 >VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
 >POLITIKA: Národní zájmy - chybné úvahy Václava Klause
 >ZAJÍMAVOST: Z prázdninových cest
 >POVÍDKA: V poslední chvíli
 >PŘÍRODA: Predátoři mezi rostlinami - dokončení
 >FEJETON: Rychlík Béďa
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
 >ZDRAVÍ: Barvy a typy vlasů
 >ARMÁDA: Turbulence kolem nákupu stíhaček

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
8.8. POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
Michaela Brazinová

Že se tady nehorázně plýtvá jídlem a vším ostatním jsem naznačila už minule. Je tedy na čase tuto zmínku podložit důkazy.
Už po týdnu mého pobytu zde mi bylo jasné, že nakupovat se nejezdí z nutnosti, ale z nudy.
Vrátili jste se právě domů z práce, v televizi zrovna nic moc není, jídlo se vám chystat nechce, noviny nekupujete, zahradu nemáte a bordel všude kolem vás nevzrušuje? Tak to je ten pravý čas na nákup. Ono nějaká ta záminka se vždycky najde - už pouhý fakt, že vaše zásoba chipsů se ztenčila na deset sačků, je dost dobrý důvod k návštěvě nejbližšího nákupního centra. V obchodě se pak samozřejmě okamžitě zapomene, pro co se šlo, a tak se jen tak projíždí mezi regály a u pokladny je z toho plný vozík. Přijedete domů a ouha! Zjistíte, že lednička, mrazák a vlastně celá kuchyň jsou tak dokonale přeplněny, že váš nákup nejsou schopny pojmout. Vy ovšem nezaváháte, sáhnete po černém pytli, který se dává do odpadkového koše, otevřete ledničku, mrazák, skříňky… a jednoduše něco vyhodíte. Například brambory, které jste koupili před týdnem, vajíčka, která jsou vám na nic, půlku dortu, kterým jste včera zajídali večeři (když se něco nesní napoprvé, nesní se to nikdy), jogurty, protože by je stejně nikdo nejedl, načatý meloun, který se vám nezdá dost sladký, půlku toustového chleba (koupili jste přece čerstvý), zbytek cereálií, protože už by nestačily na novou porci atd atd.
Kromě tohoto v podstatě nedotčeného jídla se samozřejmě vyhodí spousta nedojezených zbytků. Zkrátka, koš se musí vynášet nejméně co dva dny.
Plýtvání jídlem sice nejvíc bije do očí, zvláště když si vzpomenete na miliony hladovějících někde na druhém konci světa, ale jsou tu i další věci.
Když mi paní, u které bydlím, poprvé navrhla: "Let's have a run!", myslela jsem si, že se jdeme proběhnout. Chyba lávky! Jít na "run" zde neznamená nic jiného, než nasednout do auta a jezdit zbůhdarma po okolí. Je to další oblíbený a údajně i rozšířený způsob jak zabít nudu. Musím se přiznat, že já osobně takové "runs" zbožňuji. Jsou pro mě totiž takřka jedinou příležitostí, jak poznat místní krajinu a venkov. Ale přesto musím co chvíli myslet na ten benzín, co zbytečně projedeme… .
Na procházky či pěší výlety tady moc nejsou - když se jich zeptáte, jestli chodí třeba do lesa, odpoví vám, že oni sice v lese nikdy nebyli (možná snad někdy v dětství, ale to už si nepamatují), ale jsou si naprosto jisti, že tam jsou nějaké značené chodníky a možná i nějaká cesta, po které bychom se mohli projet. Na houby nechodí vůbec, protože zde panuje všeobecné přesvědčení, že všechny, kromě těch z obchodu, jsou jedovaté.
Jediné místo, kde jsou ochotni vylézt z auta, je park. V každém sebemenším městečku, v každé městské čtvrti najdete slušně udržovaný park. Když se ovšem rodinka k návštěvě parku rozhodne (klidně i v osm hodin večer), v žádném případě to neznamená, že by si vyšla na procházku do toho nejbližšího v místě bydliště. Kdepak! Nasedne se do auta a jede se do toho pokud možno největšího v okolí, klidně i deset mil a více. Po takové cestě už vám na samotný pobyt v parku moc času nezbyde, a tak jen dětem koupíte zmrzlinu a jede se domů.
S tím, že plýtvají vším možným, už se pomalu smiřuji (nic jiného mi nezbývá), ale co mě neustále vyvádí z míry je všeobecná neúcta k věcem. Lidé si tady ničeho neváží. Všechno je nahraditelné, všechno se dá koupit. V podstatě je to sice pravda, ale nic se nemá přehánět...A tak mám černo před očima, kdykoli vidím, jak děti zcela beztrestně kreslí po tapetách, jak si novým bílým ručníkem stírají bláto z bot, jak do všeho kopou, jak otrhávají domácím rostlinám listy, jak se válí v novém oblečení v kaluži, jak se balónkem tefují do obrazu tak dlouho, dokud jej neshodí a nerozbijí… to všechno pod dohledem rodičů.
Člověk by řekl, že rodiče jsou tady extrémně tolerantní, ale já si spíš myslím, že jsou jednoduše líní. Ono je přece jenom nejpohodlnější posadit potomka před televizi a nechat ho, ať si z nudy dělá, co chce. Vzniknou-li nějaké škody, zajede se do obchodu a je po problému.
Vztah k ostatním živým tvorům (vyjma domácích mazlíčků) pak věrně vystihuje následující historka. Matka jde se synem parkem, syn spatří králíčka, bleskově popadne kámen a po králíčkovi ho hodí. Matka reaguje slovy: "To bys neměl dělat. Kdyby tě někdo viděl, mohli bychom z toho mít problémy." Jako by říkala - klidně králíčka potrap, klidně ho i zabij, jenom dej pozor, aby tě při tom nikdo neviděl!


Další články tohoto autora:
Michaela Brazinová

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: